Jedním z nejčastějších slov, ale i pocitů u lidí současnosti, je krize. Krize ekonomická, politická, hospodářská, společenská, krize vztahů, rodin, krize morální, hodnotová, ba i krize Církve.
V současné situaci se každý usiluje přežít a řešit svůj život tak, jak mu to vyhovuje, jak si myslí, že je to nejlepší pro něj. Ale svět je organismus, kde vše se vším souvisí. Pokud bolest, nemoc zasáhne jeden z údů, postihuje to rozličnou měrou i všechny ostatní údy.
Nemocných částí v dnešním tzv. moderním světě je mnoho a zdá se, že jich stále přibývá, jen míra postižení je možná různá. Bylo by dobré, kdybychom svět, společnost zlepšovali, ozdravovali, léčili jako při postižení organismu: začínáme od těch orgánů, které jsou pro život nejdůležitější a nejpotřebnější, až potom řešíme menší poranění a chybičky krásy.
Všechno v životě člověka i společnosti má mít svou hierarchii hodnot. Pokud se tato naruší, vše je nemocné a pomýlené. Pokud je hierarchie hodnot ve správné konstelaci, tak vše může být v pořádku a všechno má své patřičné místo, vše může dobře fungovat. Svatý Augustin konstatoval: "
Pokud je Bůh v životě na prvním místě, vše ostatní je na správném místě."
O tom, že současný svět je v krizi, bude asi se mnou polemizovat málokdo. Ale záleží na tom, jakou míru krize přiznáme. Pokud jsme věřící, můžeme vidět i rozličnou míru krize v Církvi a v jejím životě. Zde by byla asi polemika o tom, zda je opravdu Církev v krizi, jak hluboká je krize současné Církve, jestli a jak je možné ji zmenšit, či vyřešit úplně.
Mnozí křesťané to řeší různě, někteří Církev opouštějí a nacházejí společenství věřících, která jim více vyhovují, jiní se zcela přestávají o duchovní život zajímat, stávají se apatičtí, někteří se spokojí s kritikou, někteří usilují řešit lokální problémy v diecézích, farnostech, hnutích, společenstvích ...
Faktem je, že proces, který se v padesátých letech začal v Církvi, úbytek jejích členů, pokračuje a ze zemí západní Evropy jako Holandsko, Německo, Francie či Česko se přenesl i do dalších (Belgie, Španělsko, Portugalsko), a můžeme ho statisticky i vizuálně pozorovat i u nás na Slovensku, i když ještě ne ve všech regionech stejně. Upadá Církev, upadá rodina, upadá kultura, morálka, ekologie, společenský život, vztahy, soužití ...
Pokud se zahledíme do Církve, vidíme, že krizi prožívá kněžský stav, počtem i kvalitou, řehole, vzdělávání, média, liturgie, umělecká úroveň prostorů, ochota naslouchat, vysluhování svátostí a svátostin; někdy se vytrácí i základní slušnost a nastávají konflikty.
Myslím, že ještě nenastal konec úpadku, že časem bude narůstat a krize nabere ještě větší rozměry. Rád bych se v tomto mýlil. Bolestné rány, které Církev zasáhly, ještě mnohé důsledky přinesou. Církev lze využívat jen do času, jak říká přísloví: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě - a jistě si najdou i ty, kteří Církev zranili a zraňují.
Kde žijí lidé, tam jsou také problémy, ale kde vládne Bůh, tam se problémy vyřeší. Možná mi někdo připomene slova svatého Františka Saleského, že lépe, než kritizovat tmu, je zapálit alespoň malou svíci. O to se denně usiluji, ale nechci mlčet k současnému úpadku, když vidím, jak často vnitřně prázdní, frustrovaní, povrchní, mocichtiví lidé přebírají iniciativu a snaží se prosadit na přední místa jak ve společnosti, tak i v Církvi; když se používá na prosazení osoby či programu reklama, populismus, média, protekce, polopravdy, zákulisní kroky, světská moc ...
Církev nemůže fungovat na principech zisku, lži, polopravd, hříchu, ani nemůže plnit požadavky bezhodnotového světa a být dobročinnou organizací, která jen zmírňuje tvrdé údery proti těm nejpotřebnějším, nejchudším a nejzranitelnějším ze strany mocných světa. Jejím úkolem je hlásat evangelium. Církev byla vždy matka a učitelka. Ježíš ji založil, aby lidi učila, jak mají žít, aby byli šťastní na zemi i ve věčnosti; a to i dělala. I přesto, že svět a jeho mocní ji neměli rádi, dokázala vybudovat civilizaci na základě křesťanských hodnot. Svět se od Církve učil a s ní spolupracoval a měli z toho prospěch všichni.
Bůh je Stvořitel a Pán světa, člověk je uživatel. Pokud má všechno fungovat, je důležité, aby člověk přijal Boží řád. Pokud se to naruší, nastane tragédie. Pokušení člověka, náklonnost k hříchu - k egoismu, k tomu, že si vystačí sám - je silné. Zdá se mi, že příčinou dnešní krize Církve i světa je, že Církev se začala učit od světa a přijala jeho zásady, způsoby, metody, formy, hodnoty ... a postupně odsouvá Boha do pozadí, vyzdvihujíc člověka. Chce být jakási lidská, až se z ní to božské, co do ní vložil svým životem a učením Ježíš a naučil to apoštoly, kteří to roznesli do světa, vytrácí. Ale pokud chce Církev vyjít z krize, a myslím, že to je podmínka i řešení krizí světa, žádná nová lidská či světská pravidla, reformy a normy jí nepomohou. Buď přijme své původní poslání a bude věrná Bohu, nebo nebude na nic jiného, jen na vyhození - jako zvětralá sůl.
Církev převzala zkušenost vyvoleného izraelského národa do svého života a praxe. Má učení Ježíše Krista, který ji založil a poslal jí Ducha Svatého. A má dvoutisíciletou praxi v celém světě. Ona se nemůže podřizovat módním trendům ani požadavkům světa a jeho mocných. Jan Pavel II. to kdysi řekl: "
Buď třetí tisíciletí bude a bude křesťanské, nebo nebude vůbec."
Pokud chceme přežít, je zbytečné a hříšné dále experimentovat a zkoušet Boží i lidskou trpělivost. Není třeba naslouchat a následovat hlas lidí, kteří profitují z rozkladu a úpadku Církve. To není možné trvale, to je možné pouze do času. Kristus vybral za hlavu Církve a vůdce obyčejné lidi a řekl jim:
Kdo chce být mezi vámi první, ať je otrokem všech ... A zde chci vyjádřit dík všem kněžím a křesťanům, kteří i dnes zodpovědně vedou duchovní život a obětavě slouží na různých postech pro dobro Církve, lidí i společnosti.
Církev vždy byla vystavena pokušením vlastnit, vládnout, ovládat, ale vždy dokázala přijmout Ježíšem dané prostředky - pokání, modlitbu, almužnu, půst, Písmo, službu, oběť ... a vyšla vítězně ze všech problémů a krizí. Pokud to znovu neudělá, splyne se světem a svět možná nebude vědět jak dál a lidé nebudou vědět jak žít, protože je to nikdo nebude učit a udávat směr.
Ježíšovo učení není vysokou vědou, ale je programem náročného každodenního života postaveného na lásce k Bohu i člověku, postaveného ne na lidských, ale na Božích pravidlech. Pokud budeme do Církve vnášet jen lidské normy a pravidla, pokud budeme mít na zřeteli jen pozemské dobro člověka, určitě budeme komplikovat život lidem, rodinám, národům i světu. Pokud Církev upadá, pokud upadají a jsou v krizi mnohé rodiny, národy, státy, ba celý svět, má to své příčiny, na jejichž odstraňování máme pracovat - nejen lidským rozumem, ale potřebujeme přijmout především Boží moudrost. Nemá smysl budovat lidskou církev, ale pouze Boží, Kristovu.
Pokud budeme sít zvrácenosti, jaké ovoce budeme sbírat ?!
Na závěr připomenu výrok učitele Gamaliela ze Skutků apoštolských (5, 38-39), když pronásledovali apoštoly v Jeruzalémě: "
Proto vám nyní říkám: ,Nechte tyto lidi a propusťte je, protože pokud je tento záměr nebo toto dílo od lidí, rozpadne se, ale pokud je od Boha, nebudete je moci rozvrátit. Abyste neocitli v boji proti Bohu!' I souhlasili s ním."
Ľudovít Košík
Převzato z domovské stránky Karola Dučáka -
www.priestornet.com/,
článek ze 16. 1. 2020 naleznete
zde.
