Karol Dučák: Neopustím Katolickou církev! V žádném případě!

O životě spisovatele Karola Dučáka jsme se mohli dočíst v jeho článku Způsobil to Druhý vatikánský koncil?, ve kterém popisuje svůj život v kontextu událostí 20. století. Nyní se s námi dělí s dalším svědectvím - vyznává svou lásku k Římskokatolické církvi, i přesto, že je zkoušená a pronásledovaná...





Když v roce 1912 Titanic po srážce s ledovcem začal nabírat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho záchranu není naděje, spolu s lodí se potápěl i anglický katolický kněz Thomas Byles. Vyrostl v protestantské rodině, ale 18 let před svou smrtí konvertoval ke katolicismu a nakonec se stal i katolickým knězem. Kromě něj zahynuli na Titanicu i další dva katoličtí kněží, Otec Juozas Montvila z Litvy a Otec Josef Peruschitz (Perušić), OSB, který se narodil chorvatským rodičům v Straßlachu u Mnichova, ale Byles je nejznámější z katolických kněží, kteří našli smrt při potopení Titanicu. Dvakrát mu navrhli, aby nastoupil do záchranného člunu a zachránil si život. Byles však odmítl a do poslední chvíle zůstal věrný svému povolání. Zpovídal a rozhřešoval lidi a když se loď potápěla, s krucifixem v ruce se modlil růženec spolu s cestujícími, kteří se měli utopit s ním. Kolem něj klečelo asi sto lidí různého vyznání, včetně protestantů a židů. Všichni se společně modlili. Byl to strhující pohled. Katolický kněz vedl katolíky, protestanty i židy před tvář věčného Soudce. Excelentní příklad katolického ekumenismu a dialogu s nekřesťany! Podle vzpomínek jednoho ze zachráněných stáli tři kněží na vyvýšených místech a modlili se s cestujícími růženec, dokud je nepohltily chladné vody oceánu. Thomas Byles je v současnosti v procesu blahořečení.
(Srov. Džunková K.: Katolícki kňazi na palube Titanicu. In: Kultúra-dvojtýždenník závislý od etiky, 2016. Ročník XIX., číslo 10, s. 6-8)



Věrnost se projevuje v nejtěžších časech. I věrnost Katolické církve se nejhůř dokazuje právě v časech zkoušek, s nimiž v současné době Církev zápasí. Bohužel ve zkoušce věrnosti mnozí malověrní katolíci selhávají. V poslední době jsem zaregistroval nemálo statistik, dokumentujících počty věřících, kteří již vystoupili z Katolické církve. Jsou to velmi smutná fakta. Trend hromadného opouštění Katolické církve neušel pozornosti masmédií, která nejednou s jistou dávkou farizejství sáhodlouze informují o nových a nových případech vystoupení věřících z Katolické církve. Prim vedou liberální média, která využívají jakoukoliv záminku k diskreditaci Katolické církve. Na Slovensku vyniká „Denník N“, který dlouhodobě vede systematickou protikatolickou ideologickou diverzi. Například 9. února 2015 uveřejnil tento deník článek Dušana Mikušoviče pod názvem „Pre referendum vystúpili z cirkvi, hnevá ich nenávisť“, ve kterém autor obsáhle informuje o případech vystoupení věřících z Katolické církve v souvislosti se slovenským referendem o rodině v roce 2015.
(Srov. Mikušovič D.: Pre referendum vystúpili z cirkvi, hnevá ich nenávisť. In: Denník N. Dostupné ??na internete: ˂ https://dennikn.sk/45747/pre-referendum-vystupili-z-cirkvi-nejde-o-fenomen-vravia-biskupi/%3E ˃)

Pokud by někdo hledal v článku třeba jen jedinou pozitivní zmínku o Katolické církvi, zřejmě by se snažil marně. Takových článků s více či méně latentní diskreditací Katolické církve najdete v tomto deníku nepočítaně. Redaktoři deníka to dělají velmi rafinovaně. Vyhýbají se přímým konfrontacím s představiteli Katolické církve, ale jejich informace jsou jednostranné a celkově budují v myslích čtenářů negativní obraz Katolické církve. Aby toho nebylo málo, objevují se na sociálních sítích přímé výzvy utéci z paluby Katolické církve, která se podle mnoha špatných proroků nezadržitelně potápí. Konečně, je legitimní otázka, zda není čestnější v případě úplné ztráty víry vystoupit z Katolické církve, než v ní zůstávat jen ze zvyku nebo pro nějaké lidské ohledy. Této otázky se dotkl i emeritní papež Benedikt XVI., který v roce 2012 během jednoho proslovu před modlitbou Anděl Páně rozebíral Jidášovu zradu Krista. Řekl, že problémem Jidáše bylo opustit Krista, když už nevěřil – „je to faleš, která je znakem ďábla.“
(Pápež: Ak neveríte, je čestnejšie opustiť Cirkev. In: LifeNews Slovakia/Správy, ktoré hýbu svetom. Dostupné ??na internete: http://www.lifenews.sk/content/p%C3%A1pe%C5%BE-ak-never%C3%ADte-je-%C4%8Destnej%C5%A1ie-opusti%C5%A5-cirkev)

Je to rozhodnutí každého jednotlivého katolíka, zda zůstane věrný v nejtěžších zkouškách, nebo opustí mateřské lůno své Církve. Nelze nikomu diktovat, co má dělat. Bůh dal člověku rozum a svobodnou vůli a on sám - byť by nemusel - respektuje svobodnou vůli všech lidí. Ani já nemohu a nesmím komukoliv vnucovat násilím svou vůli. Jediné, co smím a můžu dělat, je veřejně vyjadřovat svůj postoj a apelovat na všechny katolíky, kteří neztratili pravou katolickou víru a upřímně milují svou mateřskou Církev, aby jí zůstali až do konce věrní a nevstupovali do služeb Zlého. Vždyť je ďáblovou taktikou rozdělovat masy věřících, štvát je proti sobě a takto je ovládat. Ti, kteří opouštějí Katolickou církev, slouží Zlému.

Pravý katolík nemůže opustit Katolickou církev, protože je to Kristova církev, jejíž zakladatelem nebyl nedokonalý smrtelník, ale Ježíš Kristus, pravý Bůh a současně pravý člověk. Pokud by naši Církev založil člověk, už by se dávno rozsypala jako domeček z karet. Jelikož ji však založil dokonalý Bůh, je jeho Církev dokonalá a navždy taková zůstane, ačkoli lidé, kteří ji tvoří, jsou nedokonalí a dělají chyby. Ne Katolická církev je nedokonalá. Nedokonalí jsou katolíci, její členové.

Ježíš nám neslíbil ráj na zemi. Vždyť sám řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.“ (Mt 10, 34-41) Ježíš nám slíbil ráj až po smrti, ale do ráje se dostanou jen ti, kteří plní Jeho vůli. Náš Spasitel neslíbil své Církvi bezproblémovou cestu, ale cestu plnou křížů, těžkostí a bolestných zápasů.

Ježíš nám neslíbil ani dokonalé papeže, ani dokonalé biskupy, kněze, řeholníky či řeholnice. Ale to, že Katolická církev prožívá těžké časy, přece neznamená, že ji Kristus opustil! Právě naopak! On sám své Církvi přislíbil, že při ní bude stát až do konce světa! Vždyť řekl prvním biskupům, apoštolům, na čele s prvním papežem Petrem: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 20)

A tak, jak byl Ježíš se shromážděním apoštolů na čele s prvním papežem Petrem, tak byl s Učitelským úřadem Církve během celých následujících staletí její existence. Kristus nám dal slovo a každý, kdo přestal věřit těmto Kristovým slovům, zpochybňuje Písmo svaté a učení Katolické církve, ale navíc - co je ještě horší - dělá Krista lhářem. Pravý katolík musí co nejrozhodněji odmítnout výzvy vystoupit z Katolické církve, kterou údajně podle tvrzení heretiků Kristus opustil. To je ďáblova lež! Od roku 33, kdy Kristus založil svou Církev, ji už nikdy neopustil! Ani na vteřinu! Ani v dobách dobrých, ani v dobách špatných.



Pravý katolík nesmí ani pomyslet na to, že by měl opustit Katolickou církev, protože je nevyčerpatelným zřídlem živé vody i při všech chybách jejích papežů, biskupů a kněží. Takové zřídlo živé vody nemají ani protestanté, ani muslimové, ani příslušníci žádného jiného náboženství, jen my, katolíci. I kdyby byl hlavou Katolické církve nehodný papež, i kdyby selhaly tisíce biskupů či kněží, i tak je Katolická církev v čele s papežem jedinou pravou cestou ke spáse. Mnozí ultrakonzervativní katolíci tvrdí, že pravou katolickou vírou dnes disponuje jen FSSPX, případně Katolické hnutí odporu. Jenže, i kdyby to byla pravda, ani FSSPX ani Katolické hnutí odporu bez jednoty s Katolickou církví na čele s papežem, nemůže být pravou cestou ke spáse, protože jen na stromě Katolické církve může vyrůst ušlechtilé duchovní ovoce.

Pokud by někdo uřízl ze stromu v čase dozrávání větev s nejkvalitnějším ovocem, zasadil by si ji doma do květináče a očekával by, že na ní dozraje ovoce, velmi by se zklamal. Ta větev by vyschla a ovoce na ní by shnilo, protože bez živin, poskytovaných kořeny stromu, i to nejušlechtilejší ovoce zhyne. Podobně i FSSPX a Katolické hnutí odporu může být pravou cestou ke spáse pouze tehdy, pokud bude spojeno s kořeny stromu Katolické církve. Je nemálo katolíků, kteří jsou takříkajíc podmínečnými členy Katolické církve. Když Církev vzkvétá, tehdy se k ní hrdě hlásí. Když přijdou problémy, už jim jejich Církev není dost dobrá. Oni jsou ti dobří, ale Církev ne. Za všechny problémy jsou na vinni kněží, biskupové, či papež.

Trnem v oku zvlášť ultrakonzervativních katolíků v současné době je papež František. Přiznám se, že ani já se ne vždy dokážu vnitřně ztotožnit s jeho počiny a vyjádřeními. Mému srdci byl mnohem bližší jeho předchůdce Benedikt XVI. Jenže respektuji skutečnost, že právě papež František je nám Bohem daná hlava Katolické církve. Vševědoucí Bůh věděl už při stvoření světa, že jednou bude hlavou Církve právě papež František. Pokud by tomu chtěl zabránit, měl na to milion možností. Je přece Všemohoucí! Mohl kardinála Bergoglia předčasně povolat z tohoto světa a papežem by se stal někdo jiný. Katolická církev přece patří Bohu a ne papeži Františkovi! Pokud Bůh dovolil, aby se současný papež František stal hlavou Katolické církve, musíme to respektovat. Bůh rozhodl a my nemáme právo zpochybňovat jeho svatou vůli.



My jsme příliš ubozí na to, abychom pochopili Boží záměry. V Písmu svatém se píše:

„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55, 8-9)

Ježíš Kristus stále je a navždy zůstane neviditelnou hlavou Církve. Současná Katolická církev zápasí s vážnými problémy, protože ji tvoří omylní lidé. Pokud by Církev tvořili andělé, zřejmě by neznala potíže a problémy. Jenže Církev tvoří lidé a žádný člověk není dokonalý. Dokonce ani papežové nejsou bez chyb a omylů. Jejich neomylnost se vztahuje pouze na případy, kdy hovoří ex cathedra. Jako lidé se však mohou mýlit a taky se nejednou mýlí. Jde však o to, kdo kritizuje papeže a jak ho kritizuje.



Když svatý Petr, první papež, v Antiochii zakolísal, apoštol Pavel ho přísně napomenul (Gal 2, 14). Vždy však uznával autoritu Kéfase (Gal 1, 18; 2, 7-9). Nikdy nerozbíjel jednotu mladé rané křesťanské Církve. Nikdy nevyzýval věřící k odporu proti papeži a nevytvářel v Církvi opoziční společenství věřících katolíků, namířené proti hlavě Církve. Naopak, s nasazením vlastního života usiloval o jednotu, protože věděl, že v opačném případě je vše zbytečné. Problémy Církve se nikdy neřeší mimo papeže! Tedy pokud sv. apoštol Pavel napomenul prvního papeže, měl na to oprávnění. Byl přímo Ježíšem Kristem povolán stát se největším misionářem rodící se Církve! Pokud dnes například biskup Schneider nebo kardinál Burke kultivovaným, uctivým způsobem kritizují některé výroky a počiny papeže Františka, mají na to oprávnění jako vysocí hodnostáři Katolické církve, kteří jsou na úrovni apoštolů. Pokud však kdejaký katolík nekultivovaným, neuctivým způsobem útočí na papeže, nemá na to povolání od Boha! Kromě toho: biskup Schneider, či kardinál Burke kritizují jen a jen ty výroky a činy papeže, které považují za ohrožení učení Katolické církve. Nikdy nezpochybňují legitimitu papeže a nehledají za každou cenu záminky, jak ho znemožnit.

Jenže i kdyby papež selhal, i kdyby selhali tisíce biskupů a desetitisíce kněží, Katolickou církev vždy vede neomylná ruka Ježíše Krista. Ačkoli papež je jako člověk omylný, Kristus je dokonalý a neomylný. On ví, proč se v jeho Církvi dějí takové věci, jakých jsme často svědky. Bůh často vystavuje svou Církev zkouškám, ale žádá od nás bezmeznou důvěru.

Uvědomme si, že dějiny Katolické církve nejsou dílem náhody, ale už od počátku existovaly v podobě ideje v Božím géniu. Nic se neděje náhodně. Bůh již od počátku věků věděl o tom, co se bude odehrávat ve 20. a 21. století.





Svatý Augustin řekl: „Nic se neděje, co Všemohoucí nechce, aby se událo, buď tím, že toto dění dopustí, nebo že tak učiní sám!“

A v Písmu svatém se uvádí: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ (Přísloví 3, 5)

Ne všichni papežové v dějinách dělali dobré jméno Katolické církvi. Jenže Ježíš řekl sv. Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16, 18-19)

Proto nebudu spekulovat o tom, jakého máme papeže, ale o tom, co mohu já udělat pro Církev, aniž jsem někoho znevažoval. Raději se budu modlit růženec za papeže, než bych měl na něj kydat špínu. Ani ve snu mě nenapadne opustit Katolickou církev. Za žádných okolností! Nikdy se jí nezřeknu! Nemůžu! Pro mě je Katolická církev jediným pravým domovem. Pokud ten ztratím, ztratím úplně všechno. Já nemám jinou volbu! Pro někoho je možná řešením distancovat se od Církve, která se boří s tolika problémy, a tvářit se: vždyť já nic, já muzikant! Jenže já to nedokážu. Vždy se musím identifikovat s Církví, jíž jsem členem. Za nic na světě se jí nevzdám. Pro mě jsou charakteristická slova apoštola Petra: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ (Jn 6, 68)

Přijímám těžký kříž a zůstávám na palubě katolické lodi v bouři až do konce svých dnů tak, jak zůstaly až do smutného konce tři katoličtí kněží na palubě Titanicu. Navíc mám oproti kněžím na Titanicu obrovskou výhodu. Oni měli jistotu, že se jejich loď potopí. Jenže já mám opačnou jistotu. Vím, že Katolická církev, ať už s papežem Františkem, nebo jakýmkoli jiným papežem na čele, se nikdy nepotopí, protože u jejího kormidla je sám Boží Syn Ježíš Kristus.



Proto nejsem malověrný jako apoštolové během plavby v bouři, o níž se v Písmu svatém píše: „Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: ‘Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!’ Řekl jim: ‘Proč jste tak ustrašeni, malověrní?’ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.“ (Mt 8, 23–26)

Proč bych se já měl bát o lodičku Katolické církve, když vím, že v té lodičce je s námi náš Pán Ježíš Kristus? Možná se nám zdá, že spí, ale já mu bezmezně věřím, vždyť on sám řekl apoštolům: „Amen, pravím vám, budete‐li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‘Přejdi odtud tam’, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17, 20).

Katolická církev nepatří nám, ale Bohu. Bylo by projevem nedůstojné malověrnosti obávat se, že Bůh si ve své Církvi nedokáže udělat pořádek. Je přece všemohoucí. Nejlepší, co můžeme udělat my, je bezmezně důvěřovat Bohu, intenzivně se modlit a žít svátostným životem. Malověrní utečou, věrní zůstanou. Neopustí Katolickou církev, ale naopak, budou bojovat za ni proti úkladům ďábla až do konce.

Karol Dučák



Zdroj: http://www.priestornet.com/,