Vdala jsem se sice do katolické rodiny, ale víra se tam nepraktikovala. Manželovi se dodnes Církev protiví a vlivy prostředí jsem i já ve víře ochladla. Uvědomila jsem si, že uběhl celý rok a já jsem v kostele nebyla ani jednou.
Do toho jsme začali stavět dům a naše zájmy již zcela pohltily statky zmatky. Ani z dětí, které se nám narodily, jsem se nedokázala těšit, hrát si s nimi. Nebyl na to čas. I s manželem jsme se postupně odcizili.
Když nadešel čas nástupu do práce, rozhodla jsem se přijmout lukrativní nabídku s benefity v podobě auta a mobilu. V práci jsem byla od rána do večera, ale potřebovali jsme peníze. Oči se mi otevřely, když jsem jednou přišla domů a našla jsem nervózního manžela, který se učil s dcerkou s pivem v ruce, v domě byl neskutečný nepořádek, pláč a křik.
Práci jsem nechala tak. Ale už asi bylo pozdě. Nemohla jsem spát. Pár týdnů jsem fungovala na Xanaxu (- se používá k léčbě mírných až závažných úzkostných poruch a panické poruchy, též pro podpůrnou léčbu úzkosti spjaté s klinickou depresí) a Silnoxu, (- léčivo používané pro krátkodobou léčbu nespavosti a některých mozkových poruch), ale velmi mi to nepomáhalo. Zkoušela jsem i bylinky. Marně. Postupně se přidalo pálení na hrudi, zrychlený puls. Lékař mi naordinoval antidepresiva - mně, ženě, která vždy sršela dobrou náladou a optimismem. Prý jinak to nejde.
Od manžela se mi podpory nedostávalo. On sám by ji ode mě potřeboval. Jeho rodiče tvrdili, že si vše jen vymýšlím. Jediní mě podpořili moji rodiče. Kromě naordinovaných antidepresiv jsem stále více sahala po tabletkách na spaní, ke kterým jsem se uměla dostat i bez receptu. Zvyšovala jsem si dávky. Zároveň jsem se však obávala, co bude dál, protože jsem viděla, že moje maminka je bere už dvacet let a nevidí cesty zpět.
Nakonec jsem se zoufale obrátila k Bohu a žádala jsem ho, aby mě zbavil mé nespavosti. Bylo to něco ve stylu "já chci, tak udělej!", ale jinak jsem to tehdy neuměla. Začala jsem i běhat, abych se fyzicky více unavila a abych si vyčistila hlavu. Na chvíli se můj stav jakoby zlepšil, a tehdy jsem řekla psycholožce: "
Už nechci pokračovat v dalších sezeních u vás. Dávám přednost běhu a také víře, že Bůh mi může pomoci a uzdravit mě." Její odpověď mě překvapila: "
Víra vás uzdravila, běžte dál!"
A tehdy to mně, malověrní, docvaklo. Bůh přes ni jakoby ke mně promluvil - aha, jsem tady, konečně mi začni opravdu důvěřovat, že ti pomůžu.
V té době jsem potkala pár úžasných lidí. Přes ně jsem si našla práci, kterou jsem mohla vykonávat doma. Nasbírali mi skupinku šesti dětí, které jsem začala doučovat anglický jazyk. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového budu dělat, ale úžasně mě to bavilo. Přes tyto lidi jsem se dostala i k dobrovolnické službě, která mi pomohla se méně dívat na vlastní problémy a soustředit se na potřeby druhých. A po čase jsem si našla i práci ve vlastním oboru - takovou, že doma stíhám být matkou i manželkou.
Nemáme tolik peněz jak bych si před časem představovala, že bychom měli mít. Ale hmotně nám nic nechybí. Dokonce určitá skromnost v hospodaření stmelila naši rodinu. Když jsme například zůstali dva měsíce bez auta, objevili jsme jiné rozměry fungování rodiny. S potěšením vzpomínám na společné sobotní nákupy s batohy na zádech. Jak jsme se při tom s manželem nasmáli! Nezapomenu také na vstřícnost našich přátel, kteří nám nezištně pomohli, když jsme potřebovali například odvézt děti k lékaři.
Je to už dva a půl roku, co žádné léky na spaní neužívám. Někdy se stane, že opravdu nespím, i téměř celou noc. Ale už to neberu tak tragicky. Modlím se nebo se pustím do nějaké práce. Dospím to tehdy, když mi to Bůh a moje děti umožní.
Manžel mi jednou trochu ironicky řekl, že
jsem závislost na lécích vyměnila za závislost na Bohu. Možná je to tak. Nelituji toho. A modlím se za to, aby i můj manžel jednou poznal, jakým zdrojem pro život člověka je Bůh.
Zdroj: Miriam Magazine, 03/16, zkráceno)
Převzato z
Biblia Jezis Maria Jozef RKC Modlitby,
článek z 4. 23. 2020 naleznete
zde.
