Být světlem naděje, i když se svět posmívá

Evangelijní úryvek svátku obětování Páně (Lk 2, 22 - 40) se odehrává v Jeruzalémě na nejsvětějším místě židovského náboženství. V osobě Ježíše Krista přichází Bůh do svého svatého chrámu.





Celý text má velmi slavnostní charakter, protože se soustředí na výjimečné Dítě, kterého zázračným způsobem porodila jeho matka. Poselství úryvku spočívá v představení Ježíše Krista jako Spasitele nejen izraelského národa, ale v jeho osobě je spása nabídnuta všem národům.

Posvátné místo*

Lukášovo evangelium je soustředěno na Jeruzalém a jeho chrám. Evangelium začíná v jeruzalémském chrámu obětí kněze Zachariáše a končí v jeruzalémském chrámu zmínkou, že po Ježíšově nanebevstoupení učedníci "s velkou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Stále byli v chrámu a velebili Boha." (Lk 24, 52 - 53) Ať ani nám nechybí zaměření na chrám jako místo, kde se setkáváme s Bohem a s našimi bratry a sestrami na liturgii.

Přinášet Krista

Simeon je prorockou postavou, která dosud čekala - bděla, než se nenaplní Hospodinova zaslíbení. Vystihuje to slovo "teď", které otevírá jeho chvalozpěv, čímž se zdůrazňuje, že v Ježíšově narození se již začíná realizovat záchrana člověka. Teraz končí období Starého zákona, čas čekání. Starozákonní bdění - vigilie, již není více zapotřebí, neboť přichází nový den - Světlo, jímž je Mesiáš. Jde také o jistý paradox. Simeon na sklonku svého života pronáší svou oslavu Boha, když bere do náručí dítě, které začíná svůj život. Bůh vstupuje tam, kde lidské očekávání jsou jiné nebo žádné. Zapálené svíčky v dnešní svátek jsou symbolickým připomenutím toho, abychom i my byli nadějí pro tento svět, abychom jako křesťané svým životem přinášeli Krista - Světlo.

Být znamením

Evangelista Lukáš nám podává Simeonova slova Ježíšově matce, v nichž hovoří o meči, který pronikne její duši. Starokřesťanská tradice v nich viděla účast Marie na utrpení svého Syna, když stála pod křížem. Ze strany Simeona tedy šlo o prorocká slova, při kterých jde jak o fyzickou bolest matky, která vidí trpět svého syna, ale ještě více o její rozhodnutí, které přijala při andělově zvěstování a od okamžiku vtělení byla úzce spojena s životem svého Syna.

Rozhodnutí žít v tomto světě jako křesťan je rozhodnutím mít účast na utrpení Krista. Nejednou jde o "znamení, kterému budou odporovat", kterému se tento svět posmívá a které dokonce někdy i nejbližší rodina přijímá s obtížemi. Být znamením v tomto světě znamená naplno přijmout slova Pána Ježíše, které řekl svým učedníkům ve večeřadle: "Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co je jeho, ale proto, že nejste ze světa, že jsem si vás já vyvolil ze světa, svět vás nenávidí." (Jan 15,19)

Uskutečňovat slovo

Evangelista Lukáš nám před náš duchovní zrak klade Ježíšovu matku Marii.

Ona se stala Ježíšovou učednicí, která poznávala Boží vůli během celého svého života a konala ji. V ní se naplnilo to, co Ježíš hovoří v podobenství o rozsévači, které je obrazem jeho samotného. Ti, kteří přijímají jeho nauku, "to jsou ti, kdo slyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu." (Lk 8,15) Platí to i pro Marii, o které Lukáš až na dvou místech zdůrazňuje, že zachovávala všechny události ve svém srdci a přemýšlela o nich.

V tomto Roce Božího slova je to pro nás pozvání neustále rozjímat o daru života a víry, které nám dobrý Bůh dal. Uskutečňujme Hospodinovo slovo podle vzoru Boží Matky.


P. Prof. František Trstenský



Převzato z www.postoj.sk, článek ze 31. 1. 2020 naleznete zde