Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle v mezidobí- cyklus A
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: „Země Zabulova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.“ Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium (o Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. (Mt 4,12-33)
To, co se děje (chápej začátek Ježíšova veřejného působení), může připadat neznalému jako něco docela nenormálního, případně velmi nezodpovědného a neseriózního od mužů – živitelů rodiny.
Nějaký muž – asi podivín, přichází do Kafarnaa, mezi nevěřící(Galilea pohanů). Mluví o nějakém nebeském království, a že se přiblížilo. Je to nejspíš nějaký blázen. Ale divím se Šimonovi a Ondřejovi, oni všeho nechali, on jen kývl prstem a oni šli. Už tak sotva uživí rodinu, a teď se jdou potulovat s nějakým „kdovíkým“.
Starý Zákon hovoří o zemi Zabulon a Neftalím, kraji za Jordánem, obývaném lidem, který se odklání od jediného Boha. Který prošel utrpením a hrůzou válek a šířící se beznaděj má být zastavena proroctvím. Beznaděj se promění v radost a veselí, protože Bůh sejme z tohoto národa vše, co ho tíží. Vysvobodí ho z otroctví tmy, zla a nenávisti.
Jak to udělá? Pošle nejdříve toho, který vyrovná stezky. A za ním toho, který bude chtít zemřít pro lásku. Pro lásku ke svému stvoření. A od té chvíle se šíří slova prorokova, nesou se od úst k ústům, od rodiny k rodině, kraj od kraje, země od země. A uplynou dlouhé roky/stejně jako první křesťané očekávali druhý příchod Krista snad za týden, měsíc či rok/ a jednoho dne jde podél Galilejského moře muž, nápadný snad jen tím, jak prostě je oblečen. A přece, když vysloví k dospělým a ne už zrovna nejmladším mužům pozvání k následování, „oni hned nechali loď i otce a následovali ho“.
To, co nás musí udivit, je, že slyšeli. Že rozuměli. Udivuje nás lehkost a jednoznačnost, s jakou prostě všeho nechali a šli. To nebyli ti, ke kterým Bůh mluví a oni neslyší. Ani ti, kterým Bůh ukazuje a oni nevidí. Na jiném místě evangelia Ježíš říká: „…a zachraň i ty, které jsi mi dal, Otče.“ Oni byli prostě připraveni jít – připraveni srdcem.
Pro nás křesťany, je často velmi těžké následovat Ježíše. Jeho cesta pravdy a oběti, pokory a lásky je pro nás nesnesitelná. Snad bychom měli začít nejdříve následováním jeho učedníků. Jít za Ježíšem tak, jak jsme vybaveni ve chvíli svého rozhodnutí. Není potřeba říkat si: „Ještě musím učinit to či ono. Ještě nejsem připraven, protože…. atd.“ To je ono svobodné rozhodnutí, na které Bůh čeká. Vše ostatní je nám vepsáno do duše dříve, než „jsme byli“.
Doprovázet Ježíše každý den – cestou polem i městem, po horách i v domácnostech, při práci i zábavě, poslouchat jeho kázání a naslouchat „jeho řečem“. Těšit se z jeho přítomnosti, radovat se z jeho moudrosti, strádat a modlit se s ním a v něm, být světlem v temnotě svým bližním nebo jen třeba náhodným známým. Učit se milovat a žít jako Ježíš. Snažit se o to. Mít se sebou trpělivost, když se to příliš nedaří. Nebát se a jít za Ježíšem a vyznat: „Mistře, zhřešil jsem.“ A pokračovat. Dokázat úžasnou věc – být „věčným učedníkem“, bude-li to Boží vůle, s vděčností. S pokorou a díkem. S chválou i nekonečnými prosbami o pomoc. Žít.
Je dobré vzít si k srdci i napomínání sv. Pavla. Jistě, je adresováno Korinťanům. Ale, a zde opět můžeme vidět prozíravost církevních otců, netýká se nás, křesťanů dneška, stejně jako v jeho době? Stejně jako generací v průběhu oněch téměř dvou tisíc let? Nehádáme se snad, kdo s kým a za kým? Všichni přece chceme směřovat k jedinému -Ježíši Kristu, k Bohu Otci do nebeského království. O co se to přeme – dnes již na stránkách časopisu, televizních obrazovek? Vždyť všechno, co jsme a co máme, dostali jsme darem. Nic nemáme ze sebe. „Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?“ Nikdy, drazí přátelé, bychom neměli zapomenout na „smrt a život na kříži“.
