Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Syn litevských přistěhovalců Edward Krauciunas vyrůstal ve čtvrti nedaleko známých chicagských jatek, která byla známá svou kriminalitou.
Když chodil na hodiny houslí, procházel tři národnostní zóny. Irové, Italové a Poláci jej střídavě přepadali, ať na cestě tam nebo zpět. Nikdy se mu nepodařilo stát se dobrým houslistou, ale stal se dobrým boxerem.
Jeho otec pracoval jako řezník a měl ostrého dobrmana, aby odradil potenciální zloděje. Příjem rodiny nikdy nestačil a Edward sotva mohl doufat, že se jednoho dne bude moci odstěhovat z této čtvrti a odejít za lepším životem.
Univerzitu si prostě nemohl dovolit, a proto nepřipadala v úvahu.
Jako fotbalista v Institutu De La Salle však zaujal středoškolského trenéra Normana Barryho. A právě Barry, protože měl problém vyslovit jeho jméno Krauciunas, mu je zkrátil na „Krause“ a výrazně přispěl k jeho přezdívce „Moose“, pod níž byl později znám.
Barry hrál v neporazitelném týmu univerzity Notre Dame a na Národních mistrovstvích roku 1920 a byl spoluhráčem legendárního George Gippa. Svého mladého svěřence Krauciunase si Barry oblíbil, protože v něm viděl velký potenciál.
Jednou se rozhodl, že jej na víkend vezme s sebou na Univerzitu Notre Dame v South Bend, Indiana a umožní mu ukázat jeho zručnost v americkém fotbale před kritickým zrakem bývalého trenéra Knute Rockneho.
Rocknemu se líbilo, co viděl, a Moose Krauseovi dal na Univerzitě Notre Dame atletické stipendium. Při zpětném pohledu to byla snad nejlepší investice, jakou kdy univerzita udělala.
Krause postupoval rychle, až se stal celonárodně uznávaným křídelním útočníkem v přední linii. Získal mnoho uznání a ocenění. Univerzitu ukončil s vyznamenáním v oboru žurnalistika.
Po promoci zůstal osm let na univerzitě jako basketbalový trenér. Později se tam stal sportovním ředitelem, od roku 1949 do roku 1981.
Dostal se jako sportovní legenda do fotbalové, ale i basketbalové, síně slávy, což bylo dost výjimečné.V roce 1967, krátce poté co se vrátil z Říma, kde jeho syn Edward Krause ml. byl vysvěcen na kněze Kongregace Sv. Kříže, došlo k tragédii.
Mooseho žena Elisa byla těžce zraněna, když mladý řidič pod vlivem alkoholu nedal přednost na stopce a vrazil do zadní části taxi, kde seděla. Měla dvě těžká zranění mozku, jedno jí poškodilo paměť a druhé ovládání citů. Lékaři jí té noci nedávali žádnou naději na přežití. Avšak Moose opakovaně a s jistotou tvrdil, že jeho žena přežije.
Padesát let svoji
Skutečně přežila a žila dalších 23 let. V jakém však stavu! Nejdříve strávila 4 měsíce na intenzivní léčbě, pak se několik let zotavovala, ale posledních 8 let strávila v soukromém sanatoriu v těžkém stavu.
Během závěrečné fáze nemoci i života ji Moose navštěvoval dvakrát denně, krmil ji, když už sama nebyla schopná jíst, zpíval jí, když už nemohla mluvit. V sanatoriu oslavili i 50 výročí svatby. Byla to dojemná slavnost. Moose měl na sobě frak a oba společně obnovili svůj dávný manželský slib.
Úžasná byla věrnost, kterou Moose dával najevo své ženě nejen ve chvílích šťastného manželství, ale i ve chvílích utrpení a zkoušky.
Prezident Univerzity Notre Dame Theodor Hesburgh, C.S.C. o tom hovořil před Mooseho synem Edwardem Jr.:
„Tvůj otec měl v životě mnoho výjimečných úspěchů, které vedly ke slávě, ale v Božích očích žádný z nich nemá větší hodnotu než to, jak se během všech těch let staral o svou manželku, tvou matku.“
Moose Krause byl gigant a legenda ve sportu, kde mají velikáni své obvyklé místo, a ve škole, kde legendy byly běžné (Notre Dame). Všechna jeho obdivuhodná výjimečnost je však na druhém místě v porovnání s věrností, kterou prokazoval své ženě Elise. Svět znal jeho mediální obraz, ale jeho blízcí, okolí, viděli ještě něco navíc, co bylo mnohem dojemnější a hodnotnější než mediálně prezentované sportovní úspěchy.
Další sportovní velikán Univerzity Notre Dame, bývalý fotbalový trenér Ara Parseghian, to vyjádřil takto:
„Jeho oddanost víře a manželskému slibu je obdivuhodná a hodná následování. Neznám nikoho, kdo by byl své ženě víc oddán než Ed během těch dlouhých let, když byla nešťastně zraněná při automobilové nehodě, kde byla okradena o normální život. Celá léta byl Moose schopen své ženě sloužit a zabezpečovat všechny její potřeby. Neexistuje lepší svědectví o oddanosti rodině a víře.“
Moosemu nikdy nechyběly příležitosti k využívání příjemností rozsáhlého společenského života. Byl známým a uznávaným člověkem, měl hodně přátel a všude jej zvali. Nic podobného mu jeho nemocná žena v ústavu nemohla nabídnout.
Když opakovaně odmítal žádosti cestovat se svým týmem nebo vyjet si na golfové prázdniny, mnozí lidé hluboce litovali jeho údělu. On však svému synu, knězi Edwardovi, jednou řekl:
„Jsem zodpovědný za péči o tvou matku. Neexistuje na světě místo, kde bych byl raději, než v pokoji, kde jsem s ní.“
Víc než touha po vlastním štěstí
Věrnost je zřetelnějším a hodnotnějším projevem lásky než touha po osobním štěstí. Krause o tom píše:
„Nejtěžším obdobím mého života byla chvíle, kdy moje manželka zůstala ochrnutá po autonehodě. Čtyři měsíce byla na pokraji smrti. Nyní, po částečném uzdravení a letech nemohoucnosti v ústavu, neseme její úděl společně. Když mám být upřímný, pro oba je to skutečné ukřižování.“
Jeden autor k tomu uvádí zajímavý, ač trochu trapný příklad. Říká, že něco podobného zažili naši prarodiče v Ráji. Eva zhřešila před Adamem (dřív než Adam).
Mezi hříchem Eviným a Adamovým on jistě velmi dobře cítil, že bude výhodnější doprovázet svou ženu k východu z Edenu než zůstat v ráji sám, bez ní. Určitě pěkná myšlenka, ač je škoda, že přišla přes hřích. Určitě by to bylo šlo i bez účasti na jejím hříchu.
Je dostatečně srozumitelné: touha být s tím, koho milujeme, je naléhavější a důležitější, než touha po vlastním štěstí. Ti, kteří Mooseho opravdu znali, místo lítosti nad jeho údělem jej především obdivovali a snad mu i záviděli.
KOMENTÁŘ
Co je věrnost? Je to ctnost, která nám umožňuje žít svůj závazek (v životě pevně vytrvat v tom, k čemu jsme se zavázali). Život bez závazku je nezralý. Už jsme o tom hovořili při jiných ctnostech. Nyní si řekněme alespoň to, že každý člověk se musí něčemu v životě naplno oddat a zasvětit tomu všechno ostatní.
K věrnosti tomu, čemu se oddal, musí nasměrovat veškerou energii. Bez závazku je život povrchní, bezcílný, prázdný a egoistický. Slib věrnosti se může odehrávat na třech rozličných rovinách.
Můžeme mluvit o závazku k nějakému úkolu, projektu, poslání, vizi; závazku – slibu ideálu, např. spravedlnosti, pravdě, kráse; a o slibu jinému člověku, například v manželství, jak je vidět na příběhu Mooseho Krausea, když věrně žil manželský slib, který dal své ženě Elise ve svatební den.
K tomuto poslednímu patří i slib např. řeholníků, kněží, ač tyto závazky jsou kompaktnější: určitě obsahují i úkoly i ideál.
Dnešní společnost, jak odborníci říkají, je charakteristická mnohými problémy. Jedním z nich, zřejmě nejvýraznějším, je krize závazku. Lidé se na život dívají hodně relativně (nereálně), a proto podle nich není možné učinit jakýkoli permanentní závazek (slib). Proto se lidé nevdávají a nežení a odmítají se oddat na celý život permanentnímu stavu, např. kněžskému nebo řeholnímu životu.
A ti, kteří to přece učinili, dost často závazky, vyjádřené sliby, opouštějí povzbuzováni relativizováním idejí (ideálů). Je to velký problém, protože bez závazku není možné vytvořit něco trvalého. A nejhorší je, že bez závazku (slibu) není možná důvěra. Jak mohu věřit nebo se spoléhat na člověka, o kterém nevím, zda ode mne neuteče ve chvíli, kdy jej mohu nejvíc potřebovat?
Nevěrnost = utrpení
Vzpomeňme na opuštěné děti z rozbitých manželství, na manželské partnery pokořené odmítnutím ze strany toho, na kterého vše vsadili, na lidi ve farnosti, kde se kněz ožení, a přitom mu tak moc věřili, na spolupracovníky člověka při důležitém projektu, který se napakuje a odejde k něčemu pohodlnějšímu (por. Jidáše v Jn 13,30: „...a byla tma“).
Takové chování působí lidem opravdové rány a někdy přímo skutečné utrpení. Nejhorší je, že takoví lidé se nebudou sami ochotní nikdy k ničemu zavázat, protože už nevěří nikomu a ničemu. Také začnou vše relativizovat. Kde potom lidé najdou jistoty?
Věrnost je nejčastější metaforou popisu vztahu Boha a člověka v Písmu. Bůh uzavírá smlouvu se svým lidem a ze své strany slibuje lidem neochvějnou věrnost. To dodává lidem důvěru. Důvěra vede k vnitřnímu klidu a pohodě. Bůh však žádá věrnost i z druhé strany, vůči sobě. Bůh a my, to je vztah jako manželství.
Věrnost musí být zachovávána z obou stran. Ač Bůh je věrný stále, člověk věrnost bere velmi pragmaticky. Samozřejmě ke své škodě.
Je třeba také říci, že ne každá věrnost je dobrá. Je ji třeba i vyzkoušet. Ne každý závazek je hodný následování. Proto je nutné před „podepsáním“ závazku jasně, ve světle Božího slova a svých schopností, promyslet, zda to, do čeho jdeme, je dobré nebo ne. Jinými slovy, zda to je Boží dílo nebo jen naše fikce. Když se takový krok udělá, je třeba jej zrušit. Musí se k tomu ale přistupovat zodpovědně a nesobecky.
Avšak platný závazek (slib) se musí dodržet, i když člověk prochází údolími tmy, krizí a často osamělosti. A to proto, poněvadž smysl věrnosti spočívá přesně v takových nepříjemných chvílích. Věrnost je tu na to, abychom dokázali pokračovat v cestě, nezastavili se a došli k cíli.
Dnešní společnost má tři velké námitky proti ctnosti věrnosti. Zaprvé se na věrnost dívá jako na neslučitelnou se svobodou. Zadruhé tvrdí, že nikdo nemá povinnost se naslepo postavit k neznámé budoucnosti. A konečně trvá na tom, že věrnost se může stát neplodnou, bez ovoce, a proto odsouzeníhodnou ztrátou času.
Tyto námitky jsou hodně viditelné hlavně v postoji dnešní společnosti vůči věrnosti v manželství, kde se zpochybňuje její hodnota. Lidé si v podstatě chtějí udržet svobodu rozvést se (podívej se na pokusy některých dnešních politiků schválit zákon o předmanželské smlouvě – asi už to všude je) a to zvlášť v situacích, kdy dojde ke změnám, se kterými nikdo nepočítal, anebo když se objeví přitažlivější alternativa (např. manžel se zamiluje do šarmantní ženy). Chtějí svobodu rozvést se v případě, kdy už si přestanou přát být spolu nebo se jim zalíbí opět svobodný život či manželství s jiným partnerem.
Žádná z těchto námitek však není skutečně nasměrovaná k jádru a základu věrnosti. Věrnost si totiž zachovává oddanost závazku bez ohledu na vnější okolnosti. Je snad nad slunce jasnější, že většina velkých úspěchů (ne-li všechny) v umění, vědě a mezilidských vztazích by nebyla možná bez věrnosti. Nepopiratelnou pravdou je, že velké věci a úspěchy vždy předpokládají věrnost.
Učíme se „zpětně"
Někteří říkají, že věrnost stojí proti svobodě. Pravda je však přesně opačná.
Věrnost bez svobody není možná. Když není závazek, slib nebo přísaha daná ve svobodě, celá věc bude nesmyslem. Zvyk žádat pracovníky (například významných úřadů), aby veřejně přísahali, je znamením úcty vůči jejich ochotě a schopnosti odevzdat se svobodně společnému dobru.
Manželský slib, který si snoubenci vyjadřují veřejně slovy „slibuji, ...“ je darováním sebe: darem, který se dává svobodně. Tento slib však není jednorázový. Předpokládá častou, dokonce každodenní, obnovu, zvlášť ve chvílích, kdy se okolnosti mění.
Slib, který se dělá svobodně, se musí neustále svobodně obnovovat. Učinit slib a zachovávat (plnit) jej v každodenním životě vyžaduje vysoký stupeň svobody. Věrný člověk ví, že svoboda sama není konečnou a nejvyšší hodnotou.
Svoboda je pouze prostředkem, který nás vede k vyššímu dobru.
I když je budoucnost nejistá, bylo by fatální nepřijímat závazky. Věrnost závazku má hodnotu přesně proto, že nám dává jistotu, že vytrváme, jakkoli se vše okolo nás (nebo i v nás) změní. Jestli vstupujeme do vztahu (anebo do projektu) bez odhodlání být věrný, pak si automaticky necháváme otevřená zadní, úniková vrátka.
Když nastanou těžkosti (potíže), dvířka určitě použijeme. Místo řešení potíží utečeme.
Představme si pilota, který by při nejmenších potížích použil padák a vyskočil z dopravního letadla. Přitom by mohlo jít o poruchu, která byla při troše námahy řešitelná. I kdyby nebyla, pilot přece nemůže nechat letadlo s cestujícími napospas osudu a hledět jen na „záchranu“ vlastního života.
Dánský filosof Sören Kierkegaard se vyjádřil, že
„život se musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky.”
Budoucnost není prostým opakováním minulosti.
Budoucnost je horizont, za kterým je něco nového a kde nás čeká spousta překvapení. Cesta k němu však vede i přes neúspěch a zklamání. My však musíme jít.
Je třeba zdůraznit, že před uzavřením trvalého závazku (slibu) musíme dobře vědět, kdo jsme a čeho jsme schopni. Věrnost vyžaduje přesně tolik sebepoznání, kolik žádá svoboda.
K věrnosti potřebujeme také odvahu a naději.
Slib se občas může ukázat jako neproduktivní. Například manželka může zemřít krátce po svatbě. Závazek ke konkrétnímu povolání, studiu nebo zaměstnání nebude možné kvůli nepředvídaným okolnostem dodržet. Vzdor tomu však potřebujeme pochopit skutečnost, že podstatná krása věrnosti nespočívá ve schopnosti přinést nebo zajistit nám příznivé výsledky. Její krása a hodnota je v odvaze, kterou potřebujeme, v naději, kterou dává nám i těm, kteří se na nás spoléhají, ve víře v Boží řízení a prozřetelnost a v našich schopnostech, které máme jako lidé.
Věrnost z nás často vydoluje přímo neskutečné a nečekané věci. Slova Matky Terezy jsou velmi významná:
„Bůh od nás nežádá úspěchy, ale věrnost.“
Pěkně to vyjadřuje i epizoda z Homérovy Odyssey. Odysseus, král Ithaky, se vrací domů po vyhrané válce v Tróji. Domů se ne a ne dostat. Bloudí téměř 20 let po moři a pere se s nebezpečím. Zajímavý je výrok jednoho starce v nějaké jeskyni, kterého přišel žádat o radu, jak najít cestu domů.
Stařec mu říká:
„Domov není pro tebe důležitý. Důležitá je cesta domů.“
Pravá věrnost je věrnost cestě.
Nevěrnost = ztráta svobody
Neschopnost zachovat věrnost nepřináší svobodu, ale zhoubu, ne realismus, ale nestálost a přelétavost. Ne užitečnost, ale otupělost (ochablost).
Velký křesťanský existencialista Gabriel Marcel přikládá věrnosti zvlášť velkou důležitost. Podle něj schopnost dodržet slib nemáme proto, že bychom měli nějaké záruky do budoucna, ale proto, že jsme schopni překonat svůj strach a omezenost a spolehnout se na věrnost Boha, a skrze Boha i na věrnost druhých lidí vůči nám. Kde jsou všichni věrní, tam je vidina skvělé budoucnosti. Začít musíme u sebe.
Duše neustále hledá integritu (celistvost), nebo s použitím náboženského termínu spásu. Nenajde ji, bude-li se spoléhat jen na záruky.
Vyhýbáme-li se stále věrnosti, dostaví se nakonec zoufalství. Duše musí konat ve víře a postupovat vpřed s prosbou, adresovanou tomu, který nás zve, abychom šli za tím, co nás přesahuje.
Člověk musí ve svém člověčenství uznat, že není nezávislým jsoucnem, ale že je jsoucnem stvořeným. Věrnost, kterou se sjednocuje s tím, co jej přesahuje, je mu skutečnou, opravdovou „tvořivou silou“, která mu umožní víc a víc si uvědomovat své bytí a cíl.
Těm, kteří kritizují věrnost, chybí další ctnosti jako například sebepoznání, pokora, odvaha, naděje, loajalita vůči Bohu a bližnímu a víra v konečný cíl věcí.
Jakmile odmítneme věrnost – ať věrnost úkolu, ideálu nebo jinému člověku – dříve či později bezpochyby skončíme v zoufalství na dně propasti.
Logo našeho pastoračního centra má na sobě cestu s křížem, zeměkoulí a horizontem. Vyjadřuje spiritualitu našeho centra: věrnost cestě.
A věrnost se vyplácí.
Jak vnímáš věrnost? Považuješ ji za hodnotu?
Jaký jsi byl dosud při zachovávání svých závazků?
Nemáš za sebou mnoho porušených slibů a nedodržených slov?
Je pro tebe hodnotou přísloví: „Slovo dělá muže (nebo ženu)!?”
Co uděláš, abys dokázal být věrnější: v sebedarování, darování svého času, sil, prostředků?
Co uděláš pro překonání svého strachu z budoucnosti?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato z časopisu (a provedeny drobné úpravy textu)
RC MONITOR
ze dne 20. 10. 2019, str. 7 - 11, k dispozici ke stažení
zde.