My jako společnost neustále bombardujeme a jsme bombardováni rétorikou výběru, že potraty jsou někdy nezbytné. Posloucháme i slova žen po potratu, například Cecile Richardsové, které říkají, že jejich potraty byly správné. Ale ať už potlačují své emoce nebo o tom vůbec nemluví, potrat není nikdy šťastný konec.
Zabíjí dítě a devastuje matku, aby přežila zbytek svého života s vědomím, že vzala život svému dítěti. Nic nepoukazuj na tuto bolest lépe než slova přímo z úst každodenních post-aborativních matek, které jsou ignorována hlavními mediálními médii.
Na rozdíl od Richardsové, tyto ženy nemají nic z toho, že se podělily o své příběhy. Doufají jen, že pomohou jiným matkám při výběru života.
Lori Nerad, národní prezidentka organizace pro ženy zneužívané potraty:
"Dva týdny po mém potratu jsem šla do práce. Vrhla jsem se však ihned do koupelny. A tam, se svým manželem po boku, jsem porodila část svého dítěte, která lékaři chyběla. Byla to hlava mého dítěte. Budím se uprostřed noci a myslím si, že slyším plačící dítě. A stále mám noční můry, ve kterých jsem nucena sledovat, jak se mé dítě krájí doslova přede mnou. Jednoduše mi chybíš, dítě moje. Neustále se probouzím, že chci kojit své dítě a chci ho držet. A to mi lékař nikdy neřekl, že budu mít takové zkušenosti."
Abby Johnson, zakladatelka org. Then There Were None:
Jednoho dne v autě se moje dcera (zničehonic) zeptala, jestli jednoho dne bude moci vidět své sourozence v nebi. Zeptala jsem se jí, co tím myslí ... upřímně doufajíc, že nemluví o mých dvou potratech. Řekla, že věděla, že mám dva potraty za sebou a chtěla vědět, jestli by se někdy mohla setkat s těmito dětmi, protože řekla: "
v mém srdci mi chybí." Nikdy jsem nevěděla, že tuto část srdce předám mému dítěti. Když jsem měla potraty, nikdy mě nenapadlo, jak to ovlivní ostatní. Nemyslela jsem na své budoucí děti. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak bych jim musela vysvětlit své sobectví. Moje potraty žijí ve mně ... naneštěstí v mých narozených dětech žijí."
Ashley Granger , manželka, matka, studentka sonografie:
Nyní, když má můj syn 4 roky, občas se podívám na jeho sladkou tvář a zajímá mě, jaké by bylo moje druhé dítě. Stále mám sny o jeho držení a je pro mě moc smutné myslet na to, že jsem svého syna okradla o sourozence. Proč se dnes neumím postarat o sourozence pro něj? Ráda bych, ale můj manžel a já už dva a půl roku bojujeme s neplodností. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych nebyla schopná znovu otěhotnět, když chci! Každou noc se můj milý chlapec modlí k Bohu za sourozence a pokaždé, když uslyším ty vzácné modlitby, mé srdce trpí bolestí nad tím, co jsem udělala. Protože při zpětném pohledu vidím, že potrat není snadnou cestou nebo řešením problému ... je to problém a zanechává trvalý vliv na budoucí generace.
Katrina Fernadez, spisovatelka katolického humoru v Patheos:
"Zabila jsem dvě své děti, okradla jsem rodiče o jejich vnoučata a zabila jsem sourozence svého syna. Tyto potraty přímo způsobily zdravotní stav, který vyústil do předčasného narození druhého syna, který zemřel po týdenním boji v roce 2001. Utrpení, které prožívám a které jsem způsobila jiným, je nezměřitelné a vina mě téměř dohání k sebevraždě. Jsem zbabělec ve všech směrech."
Addie Morfoot, matka, spisovatelka:
"Ross mi rád říká, že Annie je andělem strážným našemu synovi, ale tato myšlenka mě děsí. Chci, aby byl ochránce mého syna někdo, koho jsem se já, její matka, vzdala? Ukončila její existenci předčasně? Musí být tak smutná, zklamaná a zraněná. Proto si uchovávám její ultrazvukové snímky, spolu s pohlednicí "Je to holka!", kterou mi poslala moje nejlepší kamarádka, spolu s ozdobou na vánoční stromeček, kde je vyrytý termín narození Annie, kterou mi moji rodiče dali týden poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Uzamčené ve skříni, daleko od ložnice mého syna. [...] Ale Annie mě pořád pronásleduje. Když se její datum narození blíží nebo když náš syn má zlý kašel nebo když se narodila holčička mé sestry, myslím na Annie. A jednou ročně - k jejím narozeninám - zoufale pláču. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych ji držela v náručí.
Beatrice Fedor, členka Silent No More Campaign:
"Vyhodila jsem své dítě na záchodě a bylo to děsivé. A nepomohlo mi to k promoci. Je to devatenáct let a dodnes nemám vysokoškolské vzdělání. [...] O sedm let později jsem znovu otěhotněla. Otec dítěte byl dvakrát starší než já a urážel mě. Potrat byl rychlým řešením, které chránilo mě a mé dítě před násilím. Tak jsem šla na kliniku a ve velké úzkosti jsem usnula. Když jsem se probudila s krví na nohách, rozplakala jsem se a upadla do depresí. Ponořila jsem se hlouběji a hlouběji do depresivních a sebevražedných myšlenek. Pak jsem potkala svého manžela a ten přinesl Ježíše do mého života, ale stále mě to bolelo. Když jsem byla těhotná s naším prvním dítětem, moje potraty se znovu objevily a vina byla ohromující. Dala jsem na rady a začala jsem se léčit. Později jsem se zúčastnila Rachel 's Vineyard Retreat a nakonec jsem si dokázala odpustit a najít mír pro mou duši. Potrat slíbil, že mě osvobodí od dvou krizových situací a místo toho mě téměř zabil. Ale je tu naděje pro všechny, kteří to udělali, a kvůli nim víc nemlčím o tom, co je čeká, pokud to udělají."
Jewels Green, bývalá pracovnice potratové kliniky a řečnička:
6. ledna 1989, po 9 a půl týdnu těhotenství, jsem měla potrat. Skoro mě to zabilo. Ne, ne chirurgický zákrok, ale psychologické následky. Pokusila jsem se o sebevraždu třikrát po potratu a nakonec jsem se měsíc zotavovala v psychiatrické klinice v komunitní nemocnici. [...] Práce na klinice nebyla nikdy, nikdy snadná. Viděla jsem své ztracené dítě v každé nádobě potracených dětských částí. Jednou v noci po práci byly moje noční můry o mrtvých dětech tak strašidelné a děsivé, až jsem se setkala s ředitelkou kliniky, abych jí řekla o svých pocitech. Řekla mi: "To, co tady děláme, je konec života." Byla velmi otevřená a čestná, až bolestně otevřená. Jasně a jednoduše."
Brice Griffin , zakladatelka, Charlotte Center for Women
"Po potratu jsem usilovala, abych se dostala zpět na barovou scénu. Když jsem se ráno po potratu probudila, zeptala jsem se Briana, jak jsem spala. Řekl mi: "Jako dítě." Řekla jsem: "Myslíš jako vrah dítěte?!" [...] Měsíce potom jsem nebyla schopná dělat nic, kromě toho, že jsem chtěla zemřít. Smrt byla jediným jistým únikem z hrozné propasti, která se utvořila v mé duši. Prosila jsem o terapii. Křičela jsem o pomoc. Ale pouze uvnitř. Jak bych mohla přiznat, co jsem udělala?
Tak jsem to pohřbila. Nikdo jiný to neměl vědět. Nikdo jiný mě nemusel soudit tak tvrdě, jak jsem se sama rozhodla. Prožila jsem několik dalších let, občas jsem se cítila šťastná a v ostatních dnech jsem byla odsouzena k zániku. Jednoho dne jsem seděla v kostele a poslouchala homilie od otce Larry Richardse o zpovědi. Řekl: "Pokud jsi měla potrat, vyznej to. Tvoje dítě se za tebe modlí v nebi."
Moje hruď se začala otřásat nekontrolovatelnými vzlyky a utekla jsem domů. Hledala jsem si termín na setkání s mým drahým knězem. Tam, ve zpovědi, opětovně vzlykám a skutečně očekávám, že mě zasáhnou blesky. Seděla jsem tam a vyznávala jsem, že jsem se provinila tím nejhorším možným hříchem, vraždou. Můj drahý kněz se usmál s láskou, podal mi krabici kapesníků a řekl: "Bůh je tak šťastný, že jsi tu. Bude ti odpuštěno, ale musíš se uzdravit. Potom mi řekl o Rachel 's Vineyard Retreat, o službě zaměřené na léčení po-potratového syndromu.
Tohle je pouze osm žen, které hovoří o následcích svých potratů. Celoživotní bolesti a lítost. Celoživotní touhy po dítěti, které nikdy neobejmou. Termíny možných narozenin jejich dítěte přicházejí a odcházejí a vždy přinášejí další rok výčitek svědomí.
Potrat není něco, co jednoho dne někdo udělá. Trvá to celý život.
Přetištěno se souhlasem LiveActionNews.org
Převzato z
www.verim.sk,
článek ze 17. 1. 2020 naleznete
zde.
