Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Jean Valjean, hlavní hrdina románu Victora Huga Bídníci si odpykal 19 let trestu na galejích: pět roků za krádež pecnu chleba, aby mohl nakrmit děti své ovdovělé sestry a čtrnáct za čtyři různé pokusy o útěk.
Když byl konečně propuštěn, dostal tzv. žlutý pas, který byl povinen ukázat svému možnému zaměstnavateli vždy, když se ucházel o práci. Je jasné, že bylo téměř nemožné, aby ho přijali do práce.
V pasu stálo napsáno:
„Tento člověk je velmi nebezpečný.“ Zdálo se, že návratu ke zločinu a novému uvěznění se nevyhne.
Byl z vězení venku už čtyři dny. Bloudil pěšky po kraji. Přešel velkou vzdálenost a nejedl vůbec nic.
Večer čtvrtého dne byly jeho hlad a žízeň téměř nesnesitelné. Všechno znásoboval ještě chladný déšť a vítr. Třásl se po celém těle zimou a vyčerpáním. Všude, kam přišel, aby poprosil o jídlo, jej surově a opakovaně odmítli.
Konečně mu jeden soucitný neznámý poradil, aby zaklepal na dveře u biskupa. Udělal to. Biskup Bienvenu ho přijal se srdečností, kterou dosud nezažil. Valjeanova tvář se rozzářila, když jej biskup nazval „Monsieur“.
Toto oslovení bylo pro bývalého vězně jako pohár vody pro člověka umírajícího žízní. Hanba prahne po úctě.
„Toto není můj dům,“ vysvětluje mu biskup Bienvenu,
„je to dům Kristův. Toho, jenž sem přichází, se neptá, zda má jméno, ale jestli není v nouzi. Ty trpíš. Jsi hladový a žíznivý, vítej tedy... Vše, co tu je, je tvoje.“
V tom smyslu biskup, jak mu to dále vysvětlil, znal Valjeana ještě dřív, než se s ním setkal:
„Tvoje jméno je můj bratr.“
Biskup zacházel se svým hostem skutečně královsky. Připravil mu večeři, věnoval se mu, debatoval s ním. Snažil se nasytit nejen tělo, ale i ducha. Valjean se cítil skutečně přijatý.
Po večeři jej pak biskup zavedl do pokoje, aby si odpočinul. Valjean si lehl do postele a tvrdě usnul. Spal však jen asi čtyři hodiny. Potom se probudil. Probudila ho postel, která byla pro něho příliš pohodlná. Nespal v posteli už téměř dvacet let. Probudil se a v hlavě měl zmatek. Vzpomínky se mu honily myslí nahoru–dolů potýkající se divoce jedna s druhou. Přicházely, pak ztrácely svou sílu a formu až najednou odpluly, jako by byly součástí jakéhosi kalného, rozvodněného potoka.
Konečně se mu v mysli vynořila jedna myšlenka, která nabírala postupně na síle, až přehlušila všechny ostatní. Byla to myšlenka na šest stříbrných talířů, ze kterých jedli večeři a které se nyní nacházely v místnosti, kde spal biskup, jen pár metrů od jeho pokoje. Myšlenka jej celého ovládla. Ryzí, staré stříbrné předměty by mu mohly přinést pěkný balík peněz, mnohem větší než dostal za práci během celých 19 let vězení, pomyslel si. V mysli mu vířilo. Až se konečně rozhodl: tiše a šikovně jako kočka vklouzl do biskupovy místnosti, sebral talíře z příborníku a utekl z domu.
Jste zloděj!
Následující ráno se ve dveřích biskupova domu objevili tři policajti. Nepřišli sami. Přišli s Valjeanem, držíce jej pod krkem. Zatkli ho, prohledali mu batoh a našli talíře, o kterých řekl, že mu je biskup dal.
Bienvenu je pohotový; velmi přesně ví, co je v sázce. Obrátí se přímo na svého nočního hosta bez toho, aby pozdravil policajty:
„Á, to jste vy! Jsem rád, že vás znovu vidím. Dal jsem vám přece i svícny, které jsou také stříbrné jako celá souprava. Kdybyste je prodal, určitě by vám vynesly nejméně 200 franků. Proč jste si je nevzal společně s talíři?
Valjean byl hotový. Policajti uvěřili biskupovým slovům. Valjeana pustili a odešli. Bienvenue vytáhne svícny z pláště a dá je Valjeanovi, který se celý třese jako osika.
„Nezapomeňte, nikdy nezapomeňte, že jste mi slíbil, že tyto svícny použijete k tomu, abyste se stal čestným člověkem,“ říká biskup.
„Už nepatříte zlu, ale dobru. To, co pro vás nyní kupuji, je vaše duše. Ochraňujte ji před černými myšlenkami, před duchem zkázy. Dejte ji Bohu!“
Právě to bylo v životě Valjeana bodem obratu, ač potřeboval ještě mnoho času, než dokázal duchovní smysl biskupova chování plně pochopit. Roky běží. Valjean svícny neprodá. Nechá si je. Na konci života je daruje své adoptivní dceři Cosette.
Ačkoli jsou stříbrné, pro něj jsou zlaté, doslova diamantové. Jsou a celý život pro něj byly symbolem nejen biskupovy velkodušnosti, ale i jeho vlastní spásy.
Praví:
„Tyto svícny mění svíce, které na ně umístíme na konsekrované oběti.“ V tom okamžiku jeho myšlenky zaletí k biskupu Bienvenuovi. „Nevím, zda ten, který mi je dal, je v nebi se mnou spokojený. Dělal jsem, co jsem mohl.“ Poslední slova, pronesená ke Cosette a jejímu manželovi Mariovi, jsou hodna dobrého biskupa:
„ Milujte se vroucně stále. Sotva je ve světě něco cennějšího než láska jednoho člověka ke druhému.“
KOMENTÁŘ
Skutečná velkodušnost vyžaduje zcela jistě osobní oběti, někdy dost velké. Proto nejvýstižnějším symbolem velkodušnosti bude vždy svíce. Spaluje se, aby mohla svítit druhým.
Darovat něco, co nepoužíváme, je nám k ničemu, čeho si nevážíme a chceme dokonce vyhodit, nepatří k velkodušnosti. Když se dobrý biskup vzdal svých stříbrných talířů, jeho hospodyně si stěžovala, že zbylé nádobí není k ničemu. Zůstaly jen cínové talíře, které divně páchnou a železné zas přidávají jídlu divnou pachuť.
„Pak tedy dřevěné talíře,“ řekl rázně biskup Bienvenu.Také je pravda, že velkodušný dárce nezchudne. Právě naopak, dostane stokrát víc. Jeho dobré skutky přinášejí ovoce jeho vlastnímu srdci i srdcím těch, ke kterým se velkodušně zachoval.
Evangelium je plné myšlenek, které tuto teorii potvrzují. A existuje mnoho těch, kteří je vyzkoušeli v praxi a zjistili, že fungují. Prvním byl sám Ježíš. Když říkal:
„když semeno nezapadne do země a neodumře, zůstane samo. Jestli však odumře, přinese velkou úrodu.“(Jn 12,24) Myslel především na svou oběť. Biblisté říkají, že v Ježíšově životě jsou dvě výrazná období: tzv. galilejské a jeruzalémské. Během galilejské fáze si budoval identitu, vizi, sny, cíle a myšlenky. Obrazně řečeno: formoval se jako zrno v klasu. Jakmile byl připraven, šel do Jeruzaléma, aby se tam obětoval jako zrno, které vložil do země, aby shnilo a tak přineslo několikanásobnou úrodu. Ježíš se mohl rozhodnut nikdy do Jeruzaléma nevstoupit. Tak by zůstal sám a jeho život by úrodu nevydal.
Cesta Ježíšova je modelem pro cestu naši. Díváme-li se na sebe a svůj život, někteří z nás se leknou možnosti jej obětovat. Tím zůstáváme sami. Jaloví, neplodní, osamělí, bez ovoce. Jsou ale i tací, kteří jsou odhodlaní obětovat, ale nemají co. To by byl případ prázdného zrna: jen plevy.
Z takového „zrna“ nevyroste nic. Je to obraz člověka, který by se rád obětoval, ale nic si nevybudoval, nic nemá. Zanedbal svůj rozvoj a střádání hodnot. Nebo se nikdy nedostal k tomu, aby si hodnot vážil.
Příklad: Jak by to vypadalo, kdyby, řekněme, učinil slib celibátu člověk, který si neváží manželství a který necítí bolest, zřekne-li se ho. Ve skutečnosti by to žádná oběť nebyla. Naopak, kdyby se zřekl něčeho, čeho si váží (cení, co má rád) a přitom pociťoval bolest, bylo by to zřeknutí se jedné hodnoty pro jinou, ve svobodě, ale s bolestí.
Mít stále víc
Co je největším nepřítelem velkodušnosti? Chamtivost. Je spíš důsledkem než příčinou. Skutečnou příčinou je strach. Mnozí z nás se bojí darovat, protože si myslíme, že se ochudíme, nebudeme mít sami dost a upadneme do nouze. Proto shromažďujeme „na horší časy“.
Horší časy nikdy nepřijdou. Jediné, co přijde a co jsou skutečně zlé časy, je závislost na věcech a dalších časných jistotách. Závislost je adrenalin. Když ho člověk nemá, spustí se vylučování adrenalinu a on není spokojen, dokud nedostane, co chtěl. Pak se uklidní. Jen na čas. Protože – kolik je vlastně dost? Zatouží mít ještě víc. A stále víc. Spustí se ďáblův bludný kruh.
Chamtivost je jedna z nejtěžších závislostí, která dokáže lidi deformovat k nepoznání. Zda-li neznáme mnoho tragických příkladů (například rozhádané rodiny kvůli dědictví)?
Chamtivost je definována jako přehnaná touha po osobní jistotě. Je však iluzorní myslet si, že chamtivost s jistotou souvisí. Pěkně to vidíme na dvou následujících příkladech.
Ve filmu Wall Street milionář finančník Gordon Grecko opěvuje nadšeně chamtivost před učenlivým davem stejně smýšlejících byznysmenů.
„Chamtivost je dobrá,“ říká jim.
„Je přirozená, přímá a zdravá.“
„Je tím, co dělá ekonomiku silnou.“ Greckova úzkost nabírá na intenzitě, když se mu začne dařit. Čím víc je úspěšný, tím má víc radosti, zároveň však i úzkosti a nejistoty, která ho zničí.
Chamtivost, jež ho měla vést k pocitu osobní jistoty, jej přivedla nejen k osobní a mravní dezintegraci, ale i ke ztrátě finančního impéria, které vybudoval chamtivostí a hrabivostí.
Lev Nikolajevič Tolstoj píše o stejně paradoxním vztahu, který vládne mezi chamtivostí a zhroucením, v krátké povídce Mnoho půdy.
Ďábel zaslechne sedláka Pachomia, jak se hloupě vychvaluje:
„Dej mi jen půdu, nebudu se bát nikoho, ani samotného čerta.“
Ďábel se rozhodne, že se mu několikrát zjeví, pokaždé v jiné podobě a vždy mu nabídne další půdu za čím dál nižší cenu. Při posledním příchodu mu nabídne tolik půdy, kolik bude schopen obejít mezi východem a západem slunce. Cena: pouhých tisíc rublů. Když se mu však nepodaří do západu slunce dojít tam, odkud vyšel, o všechnu půdu přijde.
Pachomius je zcela opojen vidinou vlastnictví tak velkého množství úrodné půdy. Zprvu přemýšlí prakticky a rozvážně. Ví, že musí být zpět do západu slunce, proto se snaží obchůzku logicky rozplánovat. Neřest chamtivosti jej neustále navádí, aby přidával víc a víc kroků... Situace se mu komplikuje. Za chvíli se začne bát, že to nestihne. Ale chce co nejvíc.
Vnitřně bojuje s tím, že by se měl začít vracet a tím, aby šel ještě dál. Neustále sám sebe přesvědčuje:
„Ještě je čas. Ještě jsem nezašel tak daleko, abych se nemohl vrátit. Mohu ještě pokračovat.“
Baškirovi na něj čekají. Skutečně to stihne, ale totálně vyčerpaný. Zkolabuje jim u nohou na infarkt. Ďábel, maskovaný podobou starce, se řehtá:
„Pochovejte ho,“ nařizuje a Pachomiovi přátelé Baškirovi jej poslechnou. Tělo skoulí do otevřeného hrobu, který není delší než Pachomiova postava od hlavy k patě. Jak moc půdy člověk potřebuje? Sarkastická odpověď zněla:
„Ne víc než potřebuje na hrob.“
Boháč a lazar
Velkodušností si člověk rozšiřuje duši. Chamtivostí ji zužuje. Pascal věděl, že člověk svou pravou povahu neukazuje tím, co hmotného získá – např. půdu, ale spiritualitou.
V díle Myšlenky píše:
„ Svou důstojnost nemůžeme hledat v prostoru, ale ve schopnosti ovládat své myšlenky. Nebudeme mít víc důstojnosti, když budeme mít víc půdy. S pomocí touhy po majetku mne vesmír ovládne a spolkne jako pták zrno. Myšlením však mohu pochopit a tudíž ovládnout vesmír.“
Hmotné vlastnictví k lidskosti člověka nic nepřidá, patří do sféry vztahu„já–to“, kdybychom použili terminologii Martina Bubera. Člověk potřebuje předměty, aby žil.
Avšak k tomu, aby byl člověkem, potřebuje lépe rozvíjet svou duchovní dimenzi vyjádřenou vztahem „já–ty“.
Bez toho, co je vyjádřeno slovem „to“, člověk žít nemůže, ale „to“ samo o sobě jej neudělá víc člověkem.
Jinými slovy, potřebujeme věci, abychom mohli žít: jídlo, nápoj, střechu nad hlavou. Ale žádná z těchto věcí nás neudělá víc člověkem.
Vynikající švýcarský lékař a psychiatr Paul Turnier píše o jednom člověku, který, podobně jako Jean Valjean, našel v náhodném skutku velkodušnosti to, co neměl: novou naději a chuť do života. Byl na útěku před nacisty, kteří napadli jeho vlast. Je vyhladovělý a žíznivý.
Potká potulného prodavače koláčků, ale nemá ani halíř, aby si mohl něco koupit. Najednou se objeví jeden ubohý žebrák, který si koupí koláček pro sebe. Když však vidí, jak muž vypadá a jak je hladový, dá mu ho. On sám zůstane bez jídla. Pro muže to byl šok. Nejen, že se najedl, ale našel i něco jiného, co potřeboval ještě víc: pochopil, v čem spočívá podstata života vpravdě duchovní osoby. Tento rozhodný moment z něj udělal lepšího člověka.
Na tomto příkladu vidíme to, co vyjadřuje podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16, 31). Biblisté říkají, pokud jde o Lazarovo jméno, nemůžeme se při čtení příběhu s ním identifikovat. Můžeme se identifikovat jen s osobami, které jméno nemají. Jen tak tyto bezejmenné osoby dostanou jméno: naše. V podobenství jsme všichni boháči, ne Lazaři. A je to skutečně pravda: v životě bude vždy existovat někdo, kdo bude chudší než my.
Vždy budeme mít dostatek příležitosti být boháči, jakým byl žebrák z Turnierova příběhu. Žebrák se stal pro vyhladovělého muže boháčem.V jádru bytosti každého člověka je přítomen určitý zákon překypující hojnosti, píše Jacques Maritain.
Velkodušnost (velkorysost, štědrost), která z jádra prýští a která jde mnohem dál, než vyžaduje běžná spravedlnost, je odleskem velkodušnosti Boží.
Bůh netvoří z povinnosti, ale z velkodušnosti.
Člověk se právě pro ctnost velkodušnosti nejvíce blíží k napodobení kreativity Boha, k jehož obrazu byl stvořen. Spravedlnost dává, co musí, co druhému patří. Velkodušnost dává, i co nemusí. Bůh nás nemusel stvořit, ani vykoupit, nic nám nedluží. Přesto nás zahrnuje dobrodiním den co den. To je výzva i pro nás.
Vynechat sebe ze hry
Má však velkodušnost i nějaké limity? Má. Je třeba dbát na svobodu a důstojnost člověka.
Když dávám, musím respektovat právo druhého moji velkorysost přijmout nebo odmítnout. Když jeho svobodu respektovat nebudeme, dopouštíme se na něm násilí.
A můžeme být podezřelí, že velkodušnost používáme pro svou potřebu a ne pro potřebu druhého.
Nezřídka se setkáme s lidmi, kteří jsou přehnaně velkodušní, ale jejich motivem je chvála druhých, která jim zaplní díru malé sebeúcty, nebo snaha dostat se do jejich přízně.
Co se týká respektování důstojnosti obdarovávaného člověka, jde o delikátní problém.
Ani si možná neuvědomujeme, že velkodušností se můžeme nadřazovat nad toho, kterému pomáháme. My máme, on nemá. Když mu dáme, zavazujeme si jej vděčností.
Chudému člověku tím dáme najevo, že je na nás závislý a že jsme to právě my, díky kterým žije nebo se dostal z problémů. Dokonce ještě víc: když máme z čeho, můžeme si kupovat lidi pro sebe na úkor těch, co nemají.
Je to vidět například tam, kde se rozhoduje o finančních tocích. Ti, kteří je vlastní, mají moc. Ti, kteří je nevlastní, jsou bezmocní. Finanční toky dokážou „zázraky“. Proto bude znamením skutečné velkodušnosti dát a zmizet. Sebe sama ze hry vynechat. Nebo člověka, kterému dávám, ujistit, že v tom nechci nijak figurovat. Musí mu být jasné, že jsem to udělal kvůli němu, ne kvůli sobě.
Pravá velkodušnost (velkorysost) je pěkně vyjádřená ve známé modlitbě sv. Ignáce z Loyoly:
„Pane, nauč nás pravé velkodušnosti. Nauč nás sloužit ti tak, jak si to právem zasloužíš. Abychom dávali a nepočítali, bojovali a nedbali ran, pracovali a netoužili po odpočinku, obětovali se a nečekali jinou odměnu než vědomí, že jsme splnili tvou svatou vůli.“
Jak velkodušný umíš být? Umíš se nezištně dělit s těmi, kdo nemají?
Nejsi chamtivý, hrabivý?
Máš nějaké zkušenosti s mocí velkodušnosti: ať už vlastní nebo ze strany druhých?
Uznáváš, že velkodušnost dělá zázraky?
Jak jsi na tom s vírou v Boží prozřetelnost? Věříš, že Bůh se postará o ty, kdo jsou velkodušní?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 6. 10. 2019, str. 6 - 9, k dispozici ke stažení
zde.