Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
„Kurelekův život je jedním z nejsilnějších příběhů, jaký byl kdy vyprávěn.“
Tím začíná oficiální životopis Williama Kureleka, který byl v době okolo své smrti nejuznávanějším a nejplodnějším kanadským malířem, autorka Patricia Morleyová.
„Kurelek je“, jak píše dr. Morleyová,
„jedním z největších malířů, jaké kdy tato země měla.“
Kurelekův talent zobrazit podstatu běžných lidských zkušeností vedl novináře k tomu, že mu dali přezdívku „lidový malíř“.
Maloval scény s rolníky, mnohé umístěné do Západní Kanady, kde vyrůstal. Jeho obrazy lidí při práci nebo při hře jsou malované podle tradice renesančních vlámských malířů. Byl „malířem poselství“ a měl pozoruhodnou schopnost proměnit své malby na příběhy.
Podobně tomu bylo u Pietera Brueghela nebo Hieronyma Bosche, dvou malířů, které nejvíce obdivoval. Jeho zaměření bylo společenské a náboženské, dokonce mystické.
Kurelekova osobnost měla i temnou stránku. Velká část jeho problémů byla důsledkem odmítnutí ze strany otce, tvrdého muže země, který svého syna ponižoval a pokořoval za to, že nežil podle jeho očekávání. Dmytro Kurelek měl málo trpělivosti s uměleckými vlohami svého syna a vůbec je nechápal.
Pro něho byl William obyčejným nepraktickým tupcem. Kurelek se stal silným introvertem a tato vlastnost jej doprovázela celý život.
Ve snaze vyhnat ze sebe démony pochybností o sobě a odmítání sama sebe dal se Kurelek do psaní svého životopisu, nebo snad lépe jakéhosi osobního meditativního deníku.
Byl to projekt, který zahájil ve dvaceti letech a pokračoval přes dvě vydání a opakované revize až do své smrti po 30 letech. I když to pro něj byla důležitá forma vyjadřování sama sebe, jeho hlavním prostředkem komunikace s druhými byly jeho malby.
Ty byly i jeho hlavním prostředkem komunikace s Bohem.
Podle slov autorky jeho životopisu
„odrážely jeho vděčnost a bázeň způsobem, který byl výřečnější než slova“.
Kurelekův příběh je odysea, která se pohybuje od pochybností o sobě k beznaději a pak od uzdravení k vděčnosti. Velmi silně je vázaný na dílo Francise Thompsona
Nebeský chrt, což je báseň, kterou Kurelek zbožňoval. Podle Kureleka žádná jiná báseň nevyjadřovala „podstatu jeho osobního života“ dokonaleji než právě tato. Zvlášť si vážil odstavce, ve kterém se říká:
„Příroda, tato stepní paní, není schopná utišit moji vyprahlost.“Kurelek podobně jako Thompson vypráví příběh, jehož hlavními epizodami jsou strach a útěk, milost a vděčnost.
Roku 1950 Kurelek jednou stopoval auta do Mexika, kde chtěl pro sebe najít učitele malířství. Nikdo mu však nezastavil. A tak uvězněný v chladné noci Arizonské pouště se natáhl pod most a usnul.
Ve svém životopise píše, že si najednou uvědomil něčí přítomnost; nějaký muž v dlouhém bílém rouchu naléhá na něj, aby vstal:
„Vstaň, musíme se postarat o ovce. Jinak tu zmrzneš.“
Kurelek toto vidění či sen pokládal za přesvědčivý důkaz, že nebyl sám, že Někdo byl s ním, Někdo jej vyzval, aby
„vstal, protože je moc práce, kterou je třeba udělat“.
Navzdory tomuto silnému zážitku v Arizoně se Kurelekův osud zhoršil. Dostal se do těžkých vnitřních stavů, což znamenalo psychiatrickou kliniku, kde se léčil z chronické deprese a akutní bolesti očí. Podstoupil mnoho elektrických šoků. Jeho stav se zhoršil.
V jedné chvíli, v hloubi mravního zoufalství, se pokusil o sebevraždu. Život mu zachránila skutečnost, že právě v tu dobu do nemocničního pokoje vstoupila sestra.
Následující události pak vedly Kureleka na cestu, na kterou nikdy nezapomněl. Jeden terapeut jej seznámil s katolickou vírou. Po období intenzivního studia a spočinutí ve víře vstoupil do katolické církve.
Naplněn vděčností k Bohu za to, že ho zachránil ze zoufalství a daroval mu k životu lásku, smysl a úspěch, rozhodl se užívat své nadání k šíření Kristova poselství o spáse do všech světových stran.
Adoptoval děti...
Šest následujících let pak stráví plánováním a malováním 160 obrazů, kterými chtěl ilustrovat 160 veršů „Umučení Krista“ podle evangelisty Matouše.
Jeho bádání jej přivedlo k třítýdennímu pobytu ve Svaté zemi, kde chodil po stopách Kristových, a k tříletému intenzivnímu studiu evangelia. Práci dokončil a představil na Nový rok 1960. Každý panel maloval asi týden.
Série obrazů byla vyfotografovaná na diapozitivy a ty se promítaly misionářům v různých částech světa. Originály obrazů jsou dnes uložené v Muzeu a Galerii umění na Niagarských vodopádech, kde jsou stále k dispozici k nahlédnutí.
Kurelek vyjadřoval svou vděčnost do konce života. Chudým daroval mnoho peněz, které získal prodejem obrazů. Adoptoval děti, podporoval země Třetího světa a stále pokračoval v malování a skicování Radostné zvěsti o Kristově vykoupení.
KOMENTÁŘ
Vděčnost se latinsky řekne gratitudo. Toto slovo je odvozeno od slova gratia, milost.
Vděčnost je podle této etymologie odpovědí na milost. I když je třeba vděčnosti i za dary, které nám druzí dávají, protože jsou povinni je dávat, tj. nám patří, ve skutečnosti – podle významu – se vděčnost vztahuje nejvíc na zadarmo daný dar. Definice milosti je přesně taková.
Milost Boží je dar daný nám zdarma, velkodušně, bez nároku. Viz slovo gratis.
Když dáme někomu něco gratis, znamená to, že jsme to dali zadarmo. Proto tedy vděčnost bude v tom vlastním slova smyslu odpovědí na dar, který nám někdo dá zadarmo jako výsledek své velkodušnosti.
Říká se, že
vděčnost je paměť srdce. Je to současně i jakási seberealizace srdce, které se v aktu díkůvzdání má možnost vyjádřit a prezentovat.
K vděčnosti se dostáváme cestou. Jinak řečeno, vděčnost je vyvrcholením cesty. Ta začíná poznáním, to se mění v ocenění a vrcholí vděčností. Prvním bodem je tedy poznání, že něco je dobré. Druhým je uznání pozitivního dopadu dobra na mne, mou osobnost i život.
Třetím bodem bude poté citové vyjádření vděku za toto dobro.
Vděčnost nestačí jen cítit v nitru. Vděčnost se musí vždy vyjádřit navenek. Potřebuje to nejen ten druhý, ale i my sami.
Potřebujeme to proto, abychom se cítili šťastnými. Není možné být opravdu šťastnými a nebo se cítit doma v našem světě, když se budeme pokládat za sirotky.
Sirotek, který se nikdy nevyrovná s tím, co je, nebo který nezačne hledat i pozitivní stránky svého života, prožívá život ve výčitkách a lamentování. Sirotek není nikde doma. A ve světě je mnoho sirotků.
Ne snad proto, že by nebyli zahrnováni dobrodiním. Jsou jimi proto, neboť si nikdy toho dobrodiní nevšimli anebo je brali jako samozřejmost.
Jsou sirotky proto, že nikdy nedoputovali k vděčnosti.
Cicero byl přesvědčen, že vděčnost je matkou všech ctností a hlavní povinností člověka. Tento koncept prvořadosti vděčnosti má významný dopad na charakteristiku našeho vztahu k Bohu.
Podle jedné starobylé židovské legendy když Bůh dokončil stvoření, ptal se andělů, co si o tom myslí. Jeden odpověděl, že svět je tak obrovský a tak dokonalý, že už není co přidat, kromě jednoho: hlasu, který by vzdal Bohu dík, který mu patří.
Podle křesťanské teologie základní modlitba blažených v nebi bude modlitba díkůvzdání.
Páter Martinez, peruánský jezuita, přesvědčený, že vděčnost je nejvhodnější odpovědí na Boží obdivuhodnost a dobrotu, rozhodl se a zvyknul si modlit se Deo Gratias (Bohu chvála) 400 krát denně a povzbuzoval další, aby dělali totéž.
Je nejsnadnější ze všech ctností?
Vděčnost je první věc, kterou by člověk měl projevit v odpovědi na poslední věc, kterou Bůh vykoná. Tak, jak publikum reaguje spontánním a okamžitým potleskem na poslední sekundu dobrého výkonu herců nebo hudebníků, podobně by to mělo být i v případě chvály za Boží stvoření.
Ač je vděčnost za dobré věci nejlogičtějším projevem, je pravda, že to nedělá člověk automaticky. I když přijme opravdu velký dar, často na vděčnost zapomene. Je to starý problém.
U evangelisty Lukáše najdeme příběh o Deseti malomocných, které Ježíš uzdravil (17,12–19). Nejpozoruhodnější věcí v příběhu není uzdravení, které Ježíš vykonal, ale nevděk ze strany uzdravených. Jen jeden z nich se vrátil a Pánu Ježíši za dar uzdravení poděkoval.
Ježíš se ptá:
„Zda není uzdravených deset? A kde je těch devět?“
Z jeho slov cítíme zklamání. Jsme v rozpacích. Zdá se nám úplně jasné, že člověk, náhle uzdravený z takové strašné nemoci jakou bylo malomocenství, zcela logicky přijde a bude toužit za uzdravení poděkovat. Dokonce bychom mohli předpokládat, že by mohl poděkovat s radostí. Avšak jen jeden to udělal, cizinec, Samaritán.
Zdálo by se, že vděčnost bude nejsnadnější ze všech ctností. Co stojí člověka říci „děkuji“ za dobro, které od někoho obdržel? Je to nejlepší cena, jakou jsme mohli dojednat. Proto neřest nevděku zůstane záhadou.
Metafyzický básník George Herbert poukazuje na tuto nepříjemnou lidskou neřest, když píše:
„Tak mnoho jsi mi dal. Dej mi, prosím, ještě jedno: vděčné srdce!“
Moudří rodiče učí děti od malička poděkovat za vše, co dostanou. Když na to děti zapomenou, správní rodiče to pokládají za prohřešek, který netolerují.
„Co jsi, Petříčku, řekl babičce za svetr, který ti darovala?“
Rodiče se nevzdávají, dokud se jim z dítěte nepodaří vyždímat aspoň slovní vyjádření díků, i když nejdou ze srdce. Je správné, že to rodiče dělají.
Dětem by se mělo připomínat od nejranějšího věku, že musí myslet na vděčnost. Ona je prvním krokem, kterým dítě navazuje mravní vztah s dospělými, přesně jako velkodušnost (velkorysost) mu ukáže mravní vztah se sebou samým.
Ačkoli je vděčnost první ctnost, kterou se rodiče snaží vštípit svému dítěti, pak její opak, nevděk, bude znamením, že dítěti chybí zdravý dětský duch. Tato neschopnost vážit si věci může být pro zklamané rodiče velmi bolestnou zkušeností.
„Ostřejší než jazyk hada je mít nevděčné dítě,“ píše Shakespeare. Můžeme se ptát, zda i nevděční malomocní nevyvolali pocity podobné bolesti ve svém Mistrovi.
Také bychom se mohli ptát, zda vděčnost není větší a dokonalejší hodnotou než zdraví. Zdraví je tělesná nebo duševní dokonalost, ale vděčnost je dokonalost na duchovní a mravní úrovni. A to je víc.
Člověk může být fyzicky zdravý, ale nedělá to z něj kvalitního jedince a už vůbec jej to nedisponuje k životu, který nekončí.
Jaký je vztah mezi vděčností, spravedlností a velkodušností (velkorysostí)? Velmi zajímavý.
Definice spravedlnosti zní: dát každému, co mu patří nebo vrátit to, co jeden člověk druhému dluží. Vděčnost bude pak věcí spravedlnosti, ač na vyšší úrovni. Když nám někdo prokázal velkodušnost (velkorysost), dle spravedlnosti jsem povinen prokázat mu vděčnost, ač jen slovem. Jestliže to neudělám, mohu k tomu být celkem oprávněně vyzván nebo dokonce donucen. Neexistuje však na světě zákon, který by nás donutil projevit vděčnost z nitra.
Můžeme to navenek udělat, ale v nitru je to věc svobody.
Skutečná vděčnost bude vždy výsledkem svobody, vynutit se nedá.
Podle definice nikdo z nás nemá právo, aby byli lidé vůči němu velkodušní (velkorysí). Je samozřejmě milé, když jsou lidé vůči nám velkorysí a když nejsou, jsme smutní.
Je však třeba vědět, že velkodušnost (velkorysost) je, jak si povíme příště, ideálem, a ne každý si ideál zvolí. Nemáme nárok žádat nikoho, aby s námi zacházel velkodušně, tak jako nemáme právo od lidí vyžadovat, aby žili podle ideálů. Toto právo máme jen vůči sobě.
Máme však právo, aby s námi lidé zacházeli spravedlivě. To znamená dát nám to, co jsou dát povinni, co nám patří, nebo aby nám neblokovali přísun toho, co nám patří. Když se k nám lidé chovají nespravedlivě, můžeme je konfrontovat, případně dát k soudu.
Soud může jejich nespravedlnost vůči nám potrestat. Neplatí to však o velkodušnosti. Když se k nám někdo nechová velkodušně, není možné jej konfrontovat nebo se s ním soudit.
Neboť nikdo není povinen nám dát to, co nám nepatří. Dar nám nikdy nepatří. Dar je něco navíc. Dar je prostě dar.
Velkodušnost je vždy dar. Ovšem na světě je mnoho lidí, kteří nepraktikují ani spravedlnost.
Proto by nám mělo stačit, když se k nám lidé chovají spravedlivě, už to je dost. Když se však chovají i velkodušně, mělo by to v nás vyvolat pocit větší radosti.
Neboť velkodušnost je nepovinný dar. Proto je logické, že velkodušnost vyžaduje vděčnost. I pokoru. Jsou totiž lidé natolik hrdí, kteří si myslí, že nejsou odkázaní na velkodušnost druhých. A to je chyba. Velkodušnost, ať ji potřebujeme nebo ne, by měla člověka vždy vést k pokornému projevu vděčnosti.
Zjistíme, že jsme nikdy nežil
Vděčnost zcela jistě není tak běžná, jak by měla.
Lidé budou raději lamentovat nad tím, co nemají, než se snažit děkovat za požehnání, které mají.
Budou náchylnější brblat proti trnům na růži než děkovat za samu růži mezi trny. Zvláště si nedokážou vážit věcí, ke kterým přijdou jen normálním způsobem bez fanfár a křiku. Většinu z nich, od slunečního světla po slunečnice, berou jako samozřejmost. Takových věcí si začnou vážit (ač to není jisté), až je ztratí.
Hra Henrika Ibsena
When We Dead Awaken (Když se my mrtví probudíme) představuje dvě postavy, které si sotva všimnou, že žijí.
Rubek je sochař, který je tak hluboce ponořen do snahy vytvořit nějaké velké dílo, že je zcela nevšímavý vůči světu okolo. Irena, jeho modelka a milenka, nerozpozná jeho lásku, protože on se zajímá víc o jakousi tzv. ideální ženu než o ženu skutečnou.
Neochota podřídit se této myšlence bude její osudovou chybou. Na konci hry začne Irena cosi Rubekovi vyprávět, ale náhle vybuchne:
„Věci, které jsme ztratili, poznáme až tehdy...“
Rubek na ni zkoumavě pohlédne a povzbudí ji, aby pokračovala.
„Když se my mrtví probudíme.“
Smutně potřese hlavou a říká:
„A pak, co zjistíme?“ „Zjistíme,“ říká Irena,
„že jsme nikdy nežili.“
Rubek a Irena nebyli schopni cenit si ani svého života ani svých vrozených talentů a schopností.
Neschopnost děkovat za to, co měli a mohli mít, je přivedla k tomu, že začali hledat nemožný ideál, kterého nikdy nebyli schopni dosáhnout, protože prostě neexistoval.
Podmínkou k vděčnosti za náš život je začít si jej vážit. A podmínkou pro autentický život je být za něho vděční.
V tomto smyslu je pro mnoho lidí velkou školou ztráta. Člověk si váží věcí, až když je ztratí: zdraví, vztah, majetek. Mnohé taková ztráta přivede k vděku za to, co měli, nebo si začnou považovat toho, co ještě stále mají.
Na mnoho záležitostí se začnou dívat trochu jinak: nic není samozřejmé, ani to, že jsme tady, ani krásný svět, který nás obklopuje, ani vztahy, jichž jsme součástí, ani studium, ke kterému nás přijali, ani dnešní či zítřejší ráno. Nic. Všecko je dar. A za dar se děkuje.
Schopnost děkovat z nás dělá šťastné lidi.
Umíš být vděčný? Říká se, že nevděčný člověk je člověk neprobuzený.
Nesvitlo mu? Jsi probuzený? Dokážeš vnímat krásu okolo sebe?
V čem konkrétně potřebuješ v tomto smyslu učinit nápravu?
Necítíš se nešťastný, osamělý, osiřelý? Není příčinou toho tvého pocitu, že jsi nevšímavý k tomu, co máš?
Kde konkrétně bys mohl přehodnotit svou vděčnost versus nevděčnost?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 22. 9. 2019, str. 10 - 13, k dispozici ke stažení
zde.
