Kněz v Kalifornii se chystal jít v neděli večer po náročném dni do postele, když zazvonil telefon. Byla to zdravotní sestra z nemocnice, která byla vzdálená pár hodin jízdy. V nemocnici umíral muž. Byl katolíkem a volal, aby přišel "Otec". Kněz se zdráhal, protože venku zuřila bouřka.
Ale rozhodl se jet. Po příchodu vstoupil do místnosti umírajícího muže. Představil se a bylo mu drsně řečeno, aby "
šel do pekla."
Podmínky venku se zhoršily a bouře zesílila, takže se kněz rozhodl, že chvíli počká. O hodinu později se znovu přiblížil k muži. "
Jsem katolický kněz. Umíráte. Jste si jistý, že vám nemohu nijak pomoci?" Muž ho znovu pokáral a požadoval, aby zůstal sám.
Z nějakého důvodu se kněz rozhodl, že se pokusí ještě jednou. Čekal další hodinu. Potom naposledy vstoupil do místnosti.
K jeho překvapení muž odpověděl: "
Chci Vám to říct." Potom začal vyprávět příběh svého života.
Před čtyřiceti lety pracoval na železnici u signalizační skříně. V těch dnech se vše dělalo ručně.
Byly to vánoční dny a já jsem pil. Když se vlak blížil, vytáhl jsem nesprávnou páku. Vlak jel špatnou trasou a narazil do auta, které projíždělo přes trať. Žena a její dvě děti byly okamžitě mrtví.
Řekl knězi, že od toho dne žil vinou této nehody. Držel všechno v sobě, nikdy se neoženil a vzdal se života. Žil v tichém zoufalství.
Kněz, který velmi pozorně poslouchal, mu položil několik otázek o datu a čase nehody. Potom řekl umírajícímu muži:
"
Chci, abyste mě pozorně poslouchal. To, co jste nevěděl, je, že v tom autě byl ještě malý chlapec. On přežil. A když vyrostl, stal se knězem. A právě teď s vámi mluví! A chci, abyste věděl i to, že Vám odpouštím".
Ten muž, který celý život strávil v tak strašném vězení sebenenávisti, viny a zoufalství, vyslechl od kněze slova odpuštění, která ho osvobozovala. Konečně mu bylo odpuštěno a mohl odpustit i sobě samému, když slyšel slova rozhřešení od kněze, ale i slova odpuštění od malého chlapce, který při nehodě ztratil svou matku a sourozence před 40 lety. Muž zemřel v míru duše.
Ti z nás, kteří jsou pronásledováni pocity úzkosti a viny za minulé hříchy, se musí naučit milovat sami sebe. Toto přichází ve světle velké Boží lásky k nám. Nejprve musíme věřit, že nám Pán odpustil naše hříchy, když jsme skutečně činili pokání. Nedrží obviňující prst namířený proti nám, ani nepočítá naše chyby s úmyslem odplatit nám zpět budoucím trestem. Jakmile jsme činili pokání, dostali jsme bezplatný dar Jeho odpuštění. Po jistém poznání Jeho bezpodmínečné lásky k nám, se můžeme vzdát odsouzeníhodného postoje, který jsme vůči sobě měli. Při pohledu do milosrdných Ježíšových očí se znovu nacházíme.
Zdroj: Z knihy "
Jeho jméno je milosrdenství", Fr.Ken Barker, zakladatel misionářů boží lásky
Převzato z
https://modlitba.sk/,
článek ze 6. 1. 2020 naleznete
zde.
