Opakování – matka moudrosti, říkali již staří Římané. Ti z nás, kteří sledovali přenos ze sněmovny k návrhu na zdanění církevních restitucí, k tomu mohou dodat: neopakování – táta hlouposti. V starších dobách, kdy se hledala řešení rychlá, jednoduchá a účinná, se prý při vytyčování a potvrzování hranic panství používalo jednoduché mnemotechnické pomůcky.
Svědek, malý chlapec, který si měl zapamatovat na celý život významný bod v krajině ležící na hranici pozemků, prý dostal buď výprask nebo zlatku (podle jakého klíče se tak dělo a zda si mohl dotyčný svědek vybrat, není mi nic známo). Tak či tak, obojí v něm patrně probudilo natolik silnou emoci, že si místo i okolnosti dobře zapamatoval. To bylo ovšem ve feudalismu, dnes je jiná doba a s poslancem nelze zacházet jako s rabem. Nezbývá tedy, než některým poslancům trpělivě zopakovat ohledně restitucí několik důležitých věcí v naději, že se hned za rohem vytahají za ucho, aby si to lépe zapamatovali.
Začneme v archivech.
V obci Březí na Mikulovsku najdete sochu svatého Jana Nepomuckého, kterou obci daroval v roce 1763 Vavřinec Hummer, vrchní úředník panství Židlochovice. Na její budoucí údržbu vyčlenil 400 zlatých, které měly být půjčovány lidem v obci, a z úroků se měl shromažďovat kapitál na budoucí opravy.
V roce 1855 pořídil Josef Janka, svobodný syn zemřelého domkaře Františka Janky, první kuchař u C. k. rakouské paroplavební společnosti, sochu sv. Floriána. V noci na 15. dubna 1853 přežil ztroskotání lodi na Dunaji u Orsovy a z vděčnosti za záchranu života se rozhodl postavit ve své rodné obci sochu tomuto světci. Nechal ji vytesat do kamene a namalovat u Josefa Arnolda v Mikulově. Je vysoká 4,5 stopy, podstavec má 6 stop. Je opatřena nápisem: Ó, svatý Floriáne, pros za nás u Boha. Připojeno je jméno zakladatele. Dárce se před obecním představenstvem zavázal, že až do smrti bude pečovat o údržbu sochy a potom tato povinnost (jak je stvrzeno reversem) přejde na obec.
V Šitbořicích dne 19. dubna 1942 věnoval místní duchovní správce Eduard Chadim farnímu chudinskému fondu částku 20 000 K uloženou ve zdejší záložně Raiffeisen. Dále věnoval obnos 30 000 K na zvony a ostatní potřeby kostela. I tyto peníze uložil ve zdejší Raiffeisence, aby z úroků bylo podpořeno dobré dílo.
Tyto tři náhodně vybrané příklady slouží jako příklad něčeho, co bylo dříve velmi rozšířeným zvykem.
Při drtivé většině kostelů a kaplí, u mnoha Božích muk, soch a křížů v poli existoval peněžní fond, z jehož úroků se hradily opravy. Tyto peníze byly před rokem 1948 nejčastěji uloženy v peněžních ústavech a výnosy z nich sloužily stanovenému účelu. Pokud neexistoval peněžní fond, existoval závazek (takzvaný patronát), že fyzická či právnická osoba se o danou věc bude starat. Patronáty a veškeré závazky spojené s církevním jměním však zrušil komunistický zákon z roku 1949, který přiváděl církve pod státní dohled.
V roce 1953 pak přišla
měnová reforma, jinak též státem organizovaná krádež, kdy se z úspor domácností a církevních nadací sanovalo krachující komunistické hospodářství. Jak tato akce probíhala, popisuje ve velkomeziříčské farní kronice P. Bohumil Burian: „
Z 31. května na 1. červen byla provedena měnová reforma, když ještě večer před tím v rozhlase dostalo se všem v projevu p[ana]. presidenta ujištění, že naše měna je pevná. V několika následujících dnech staženy staré kovové peníze i papírové a nahrazeny novými v poměru 1:5. Hotovosti vyměňovány 1:50, vklady ve spořitelnách do 5.000 v poměru 1:5, do 10.000 – 1:6,25… Vázané vklady a cenné papíry byly zrušeny vůbec. Mnoho lidí utrpělo veliké ztráty a zoufalství. Někteří i v našem městě!“
Všechny nadace ztratily svoji finanční podstatu a zanikly.
Ptáte-li se, jak toto historické jmění, které fyzické osoby vyčlenily jako majetkové nadace ve prospěch církve a které bylo komunisty ukradeno, vstoupilo do procesu restitucí, odpověď zní jednoduše: nijak.
Kapitál, který zajišťoval údržbu budov, soch a křížů, který pomáhal v charitativní práci a který byl dobrovolně věnován jednotlivými lidmi pro podporu dobra a krásy, zmizel kdesi v hlubinách komunistického hospodářského šlendriánu, aby oddálil jeho kolaps. Jdete-li kolem rozpadajícího se kostela, rozvalených Božích muk, rozpadajících se soch, vidíte důsledky měnové reformy či zrušení patronátu.
Současná podoba restitucí je až příliš velkorysým gestem církve vůči dnešnímu státu, když si uvědomíme, že stát se nehlásí k faktickému vyvlastnění církevních nadací, z jejichž majetku dlouhá léta žil, a nehodlá je nijak obnovovat, kdy se vrací jen ta část půdy, která je v rukou státu (zemědělské pozemky s nízkou cenou), zatímco pozemky v rukou jiných subjektů se nevracejí (dnes stavební parcely ve velkých městech či jejich blízkém okolí, s cenou řádově vyšší) a místo nich je vyplácena finanční náhrada, nižší než reálná cena těchto nevydaných pozemků.
Ani to však, jak vidno, některým nestačí.
Jediným pokladem z odkazu předků, ze kterého nám stát zatím dovoluje čerpat po libosti, je snad už jen jejich mudrosloví. A tak, když jsme příslovím začali, můžeme i příslovím skončit: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
František Svoboda
Převzato z
www.sklenenykostel.net,
článek z 24. 1. 2019 naleznete
zde.
