Čím by byl náš život bez věrnosti?
Nebylo by důvěry mezi
lidmi a nebylo by důvěry v Boha.
Čím by byl náš život bez věrnosti? Nebylo by důvěry mezi lidmi a nebylo by důvěry v Boha. Zatímco pro jednoho může věrnost znamenat záchranu života, druhého může zachování věrnosti stát život. To se ukázalo výrazně během pronásledování křesťanů za nacismu a za komunismu.
Malého ministranta Teofila Czekallu (* 9. 9. 1879) z pruského Friedlantu vždy uchvacoval příběh mučedníka Vavřince, který se za císaře Valeriána dal raději umučit, než aby se vzdal křesťanské víry. Později byl Teofil poslán do Tübingenu na studium teologie, kde uzavřel přátelství se studenty Evženem Bolzem a Rupertem Mayerem.
O několik desetiletí později osvědčili svou věrnost k Bohu a k těm, kteří jim byli svěřeni. Zatímco P. Rupert Mayer byl nacisty popraven, würtemberský prezident Bolz byl oběšen pro svůj odpor vůči Hitlerovi.
Teofilu Czekallovi se pod komunisty nedařilo o nic lépe. Když odešel do důchodu, ujal se věřících ve farnosti Gollmütz. Ve studené zimě 1945 nabídli němečtí důstojníci P. Czekallovi, že může s nimi utéci před Sověty na Západ. Protože část jeho farnosti se již předtím dala pěšky na útěk, přijal P. Teofil jejich nabídku. Po několika hodinách předjelo jeho auto nepřehledný zástup uprchlíků, mezi nimiž poznal P. Czekalla své ovečky. Žádal důstojníky, aby mohl vystoupit, protože chtěl jíst se svými farníky. I když mu to důstojníci naléhavě vymlouvali, trval P. Czekalla na svém.
Již den nato předstihl zástup uprchlíků oddíl Rudé armády. Museli se za veliké zimy vrátit zpět do Gollmützu. Tato obec byla mezitím z poloviny vypálena. Oba kněží P. Czekalla a Johannes Schulz spolu s 22 lidmi našli útočiště v jednom nepoškozeném domě. Ale po třech dnech museli na rozkaz Rudé armády vyjít po jednom z domu. Ten první, který překročil práh, byl od čekajících vojáků do krve zbit. Totéž se stalo 22 dalším, mezi nimi i P. Czekallovi.
Jen kněz P. Schulz došel nezraněn k hromadě krvácejících a polomrtvých lidí. P. Czekalla se z posledních sil zvedl a udělil umírajícím požehnání. Nato jej sovětští vojáci zastřelili. Pak zvedl jeden z vojáků rýč a mlátil s ním dosud žijící po hlavách. Když vojáci na čas dvůr opustili, odplížil se P. Schulz do stáje a tam se skryl. Sověti se záhy vrátili a stříleli do lidí, o kterých si mysleli, že ještě žijí. Pak definitivně opustili dvůr.
Po nějaké době uslyšel P. Schulz, jak někdo tiše volá jeho jméno. Dvě děti, které přežily pod tělem zabité matky, viděly, jak se plazí do stáje. Nyní se pod pláštěm tmy odvážily vylézt z hromady mrtvol. Šok a hrůza jim zcela sevřely hrdlo.
Všichni tři se ve sněhu doplazili do sousední vsi. Přežili hrůzu a dostali se na Západ, kde podali o celé události svědectví do protokolu. Vzájemná věrnost a věrnost Kristu jim zůstala až do smrti.
Vyšlo v časopise Světlo 5. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
