Jmenuje se Piotrek. Byl černou ovcí rodiny, ze školy ho vyhodili, bral drogy, kradl. Pak se jeho život změnil. O tom, co prožil, napsal knihu. Jak sám říká: nemá za cíl nikoho obracet ani přesvědčovat k víře. Je to prostě jeho příběh.
Otroctví… co si představíte, když slyšíte to slovo? Vězení koncentračního tábora nebo člověka sedícího v kriminále? Ale otroctví má mnoho forem. Svým způsobem lze být vězněn do konce života a být svobodný. Protože svoboda se týká nejen oblasti tělesné, ale především duchovní.
Můžete mít velký vnější prostor, dobrou práci, plno peněz, skvělou rodinu, zdraví a přesto můžete žít v otroctví. V otroctví různých prožitků, počítačových her, pornografie, sexu, lži, nenávisti, strachu. Existuje také otroctví veřejného mínění: „Co si pomyslí ostatní? Budu dobře vypadat? Nezkritizuje mne někdo? Nevysmějí se mi?“ Jste v takovém otroctví? Je to důležitá otázka, jestli člověk neodhalí své otroctví, dále v něm setrvává.
Chcete být svobodní? Ne každý chce. Mnoho lidí si už na otroctví zvyklo. Člověk je schopen si zvyknout na všechno. Ale jestli vidíte své vnitřní vězení, je tu Někdo, kdo Vás z něj může vysvobodit. Je to Ježíš Kristus – jediný opravdový Osvoboditel člověka. Bůh, který se stal člověkem, aby člověk mohl být svobodný.
Nejkrásnější den
Žijeme nyní 2014 let po narození Krista. Lidské dějiny dělíme na dvě éry: před Kristem a po Kristu. Tak to bylo v mém životě. Před 17. listopadem 2008 to byla doba před Kristem; a od toho data začala pro mne doba s Kristem.
Před tím byl můj život jednou velkou iluzí. Byl jsem velice zraňovaným hochem, v dětství ponižovaný lidmi, kteří mne využívali různým způsobem. Tyto negativní zkušenosti způsobily, že jsem se v sobě uzavřel. Od mládí jsem se cítil, jako v otroctví. Jako bych byl uzavřený ve vězení. Připadal jsem si jako nula, jako hadr. Proto jsem též od raných let hledal „štěstí“ v pornografii, krádežích, pitkách, rvačkách a drogách.
Jednou jsem beznadějně seděl a náhle mi přišla na mysl nečekaný nápad. Nebyl vtíravý, nevzbuzoval strach. Byl to nápad zcela jiný než všechny dřívější. Přišel velice klidně… Bylo to pozvání, abych šel do kostela a tam hledal záchranu.
Proč bych se nemohl vydat na tak zvláštní místo, kam vždy chodila moje matka? Za chvíli mi napadlo tisíc důvodů, abych to nedělal. Považoval jsem v té době katolíky za nerozumné „pitomce.“ Církev byla pro mne velkou zinstitucionalizovanou mafií, která vybírá peníze od ubohých, oklamaných a peklem vystrašených lidí, kteří věří, že když nebudou dávat na tácek, pak skončí v kotli na věky. Myslel jsem si, že duchovní představitelé jsou zloději a pedofilové, co potvrzovaly televizní pořady o kněžích.
Myslím, že každý člověk, nezávisle na tom, zda se považuje za věřícího nebo nevěřícího, hledá štěstí – čili takový stav, ve kterém bude pociťovat bezpečí, naplnění, lásku a přijetí. Také já, tenkrát z pohledu nevěřící osoby, jsem měl touhu nalézt štěstí, které nebude mít konec a bude jisté a věčné. Žil jsem v neustálé frustraci, žádný požitek a potěšení tohoto světa mně nenaplňovaly.
Vydal jsem se tedy do kostela. Nejistě jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Byl to kostel sv. Kříže, kde jsem kdysi měl první svaté přijímání, ze kterého si pamatuji peníze, které jsem dostal od příbuzných. Potom jsem tam býval jen zřídka, náhodou na něčí svatbě nebo pohřbu, ale i tak vždy s velkým přinucením.
V kostele mohlo být několik desítek osob. Mnoho lavic bylo prázdných. Sedl jsem si nesměle dozadu. Nechtěl jsem být nápadný, protože jsem věděl, že se na toto místo nehodím.
Konečně začala mše svatá. Skupina kněží zaujala místo u oltáře a ze sakristie vyšel ještě jeden kněz, který šel k „budce“, která se odborně nazývala zpovědnicí. Hned se tam seběhla skupina lidí. Přistupovali jednotlivě a přes mřížku něco knězi šeptali. Pocítil jsem velkou touhu, abych se stejně jako ti lidé postavil do zástupu.
Přišel jsem na řadu, představil jsem se a řekl jsem knězi, že se cítím strašně a můj život nemá smysl. Pak jsem mu řekl průběh svého života, vyznal všechny své závislosti, krádeže, všechna zranění a těžkosti, které mne tísnily. Vím jen jedno, byl jsem velice upřímný, nic jsem neskrýval, ukázal jsem, jaký skutečně jsem. Všeho jsem litoval, snad proto, že jsem věděl, kam mne to přivedlo. Když jsem domluvil, kněz jako by ve zpovědnici zemřel a mlčel.
Hlavou se mi honily různé myšlenky. Nakonec mi kněz položil otázku:
„Jak se jmenuješ?“
Odpověděl jsem, že se jmenuji Piotrek. Po chvíli ticha mi kněz řekl následující větu:
„Víš co, Piotrku, celé nebe se raduje z tvého štěstí!“ Pak ještě dodal, abych se za pokání pomodlil nějakou modlitbu.
Byl jsem v rozpacích z toho, co řekl. Zaprvé: jaké nebe má radost? Já jsem přeci nevěřil v žádné nebe! Zadruhé: z jakého mého štěstí má to nebe radost? Jsem přeci nešťastný, závislý, osamocený, nemilovaný, zruinovaný, vše se mi zbortilo, ztratilo pro mne smysl. Cítil jsem se podvedený. Myslel jsem, že každému, kdo sem přijde, kněží říkají tytéž fráze jako: „ Bůh tě miluje,“ „Bude dobře.“ Měl jsem chuť vstát, nadat tomu knězi a utéct z tohoto podivného místa. Když to teď popisuji, děkuji Bohu, že jsem to neudělal.
Po větě „celé nebe se raduje z mého štěstí“ mne kněz požádal, abych litoval svých hříchů. Byl jsem podrážděný jeho žádostí, ale kdesi uvnitř jsem skutečně začal litovat všeho toho, co jsem před chvílí vyznal. Poté kněz řekl nějakou krátkou modlitbu, a pak se stalo něco, co jsem neočekával. Na tváři kněze bylo vidět soustředění. Poslední větu vyřkl s takovou přesností a svatostí, jako by to nebyla jeho slova. Jako by byl jen nástrojem, skrze který je vyslovuje Někdo mocnější je:
„Odpouštím Ti hříchy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“
V očích jsem měl slzy, ve skutečnosti jsem nevěděl, proč pláči. Cítil jsem, jako by nějaká nejčistší voda vymývala všechnu špínu z mých vnitřností. Šel jsem kostelem jako bych byl úplně tělesně nahý, ale přitom zbavený studu. Ve zpovědi jsem odevzdal Bohu své hříchy, které při rozhřešení utonuly v oceánu nekonečného Milosrdenství.
Mše svatá pokračovala. Zasedl jsem do lavice. Můj milovaný Otec pro mne, svého marnotratného syna, připravil neobvyklou hostinu. Pomyslel jsem si, že přeci jde i o mne, to já jsem byl pozván. Protože, když jsem dnes ráno ještě vězel v bídě hříchu, napadla mne myšlenka jít do kostela. To Bůh mne pozval! Nakonec nastal okamžik, kdy starší kněz ke mně přistoupil, vytáhl z kalicha bílou Hostii a podal mi do úst Pána Pánů a Krále Králů, jak nazval Ježíše svatý Tomáš Akvinský.
Toho dne jsem nalezl lék na útrapy mého života. Celé roky jsem hledal to, co zařídí, abych byl šťastný. Myslel jsem si, že tou zlatou pilulkou jsou drogy, alkohol, pornografie, agresivita, peníze a jiné marnosti. Ale teprve Ježíš mi dal plnost štěstí, dal mi důkaz své lásky, lásky ukryté v kousku Chleba.
Mše svatá skončila a já jsem neměl v úmyslu vstát z lavice. To bylo moje malé mystické zjevení. Bůh se mi ukázal v kousku konsekrovaného Chleba. Uvěřil jsem v Něho celým srdcem. Tato událost se mi jeví tím víc autentická, jelikož zde nezapůsobil žádný čistě lidský činitel, nebylo zde žádné kázání, které by mne uchvátilo. Toho dne jsem se cítil velice důležitý a výjimečný. Poprvé jsem pocítil, že něco znamenám, že nejsem náhodou na této zemi, že můj život má smysl. Nalezl jsem svoji důstojnost, totožnost milovaného a krásného Syna Ježíše Krista, Dědice Království Nebeského.
Prvního půl roku
Rozhodně jsem v této nové situaci nemohl zůstat ve městě. Hledal jsem řešení a dostal jsem nápad odjet ke své babičce na venkov. Řekl jsem babičce, že mám nějaké problémy a že musím změnit prostředí. Zalezl jsem do jednoho z pokojů. Neměl jsem nic vlastního. Měl jsem jen občanský průkaz a prázdnou peněženku. Jak dříve mi peníze dávaly pocit bezpečí, tak nyní jsem je vůbec nepotřeboval. Cítil jsem se výborně.
Večer, třetího dne, moje pozitivní pocity trochu opadly a začal jsem chodit po pokoji. Zapnul jsem televizor a chvíli jsem se díval na nějaký taneční program. Stačila chvíle nepozornosti a vrátila se silná nečistá pokušení. Moji žádostivost podnítily tančící ženy. Nebyly nahé - což ukazuje, jak silně mne ovlivnila pornografie, na kterou jsem se díval od mládí. Narazil jsem na skříňku, ve které jsem si schovával drogy. Ze zvědavosti jsem se podíval dovnitř a kupodivu jsem vytáhl kostku hašiše. Kdysi jsem ji tam položil a tak tam vydržela několik měsíců. Automaticky se vrátily všechny moje dřívější návyky. Vzpomínám, že jsem se začal třást z událostí, které by mohly následovat jedna za druhou. Zapomněl jsem na všechny svátosti. Náhle jsem padl na kolena a začal se modlit svými slovy jako by mne k tomu dohnala nějaká neviditelná postava. Snad to byl můj anděl strážný.
Rozhodl jsem se. Vyběhl jsem z domu k rybníku, který byl nedaleko, a třesoucí se rukou jsem vytáhl asi dvacet gramů zboží. Nikdy dřív jsem nic takového neudělal. Když jsem to vyhodil, ještě chvíli jsem litoval svého rozhodnutí, ale uvědomil jsem si, že je už po všem. Když jsem vyhodil drogy, vrátil jsem se domů a zamkl dveře. Modlil jsem se na kolenou, protože pokušení stále neustupovala. V tom do pokoje vstoupila babička. Na její tváři jsem viděl velké překvapení a otázku, co dělám? Odpověděl jsem, že se modlím. Stála ve dveřích a nemohla ani uvěřit tomu, co jsem řekl a co viděla na vlastní oči, protože v té době jsem byl černou ovcí rodiny – kradl jsem a měl jsem tahanice se soudy. Babička věděla, že mne přinutit k modlitbě bylo možné jen silou, ale i tak bych nalezl způsob, jak se vymknout. Řekla mi však, že jestli jsem tak zbožný, pak tři kilometry odtud je kostel a každý den v 7:30 se tam slouží mše svatá.
Následující den jsem byl na nohou už v 6 hodin ráno, abych si stihl mši svatou. Počasí nebylo příznivé, mrzlo, bylo kolem minus 20 stupňů Celsia. Neměl jsem ani bundu, navlékl jsem na sebe několik triček a troje kalhoty a omotal jsem se šálami. Ve sklepě jsem našel kolo.
Do kostela jsem přijel hodně brzy, nikdo tam ještě nebyl. Pak přišly tři ženy, kterým bylo kolem osmdesáti, a usedly v první lavici. Já jsem si sedl do poslední. Liturgie jsem se účastnil jen já a ty tři ženy. S radostí jsem přijal podruhé v průběhu několika dní sv. přijímání a vrátil se domů.
Na každodenní mši svaté jsem byl dost anonymní, sedával jsem vzadu v kostele. Měl jsem problémy, protože jsem ani nevěděl, co se kdy odpovídá. Až jednou mne napadlo zajít k těm ženám a usednout s nimi do lavice. Přisedl jsem k nim a řekl jsem „dobrý den“ a totéž jsem uslyšel v odpovědi. Byly to poctivé farnice. Na hlavách měly moherové barety a já jsem měl hlavu vyholenou.
Přicházel jsem každý den a slyšel, jak se ty ženy vždy přede mší sv. modlí růženec. Já jsem se s nimi pokoušel začínat, ale za chvíli se mi to všechno pomíchalo, ztrácel jsem nadšení a uzavíral se sám v sobě. Ženy naštěstí ale řekly: „Neboj se, my tě to naučíme.“
Příští den mi ženy přinesly dárky. Po mši svaté mi předaly asi patnáct „svatých“ knížeček – modlitební knížečky, životy svatých, evangelia. Daly mi také růženec.
Přijaly mne tak, jak čtyři v Evangeliích vzali ochrnulého a přinesli ho k Ježíši (MK 2,1-12). Přivedly mne k Ježíši, protože mne naučily modlitby, daly mi lásku a přijaly mne. Děkuji za ně Bohu! Ocenil jsem tenkrát modlitbu starších lidí. Jak hodně znamená jejich obětavost pro svět. Starší lidé se modlí za mládež, závislé, nepřátele Církve. Kdo ví, zda modlitba nějaké starší ženy z druhého konce světa neměla vliv na mé obrácení? Je to velké tajemství, avšak věřím, že v nebi bude odhaleno.
Chvíle zkoušky
Když jsem pobýval na venkově, neplánoval jsem návrat domů, ale byl jsem k tomu, bohužel, přinucen. Dověděl jsem se, že se musím zastavit na policejním komisařství, protože mám být vyslechnut v nějaké starší záležitosti obchodu s drogami.
Potkal jsem jednoho z mých bývalých kamarádů. Pozdravil a začali jsme se bavit. Nakonec mi řekl, že se bude v jedné chatě konat „sraz“ a ujistil mne, že jsem tam vítán.
Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl – jdu, ať se stane, co se má stát.
Uvítal jsem se s lidmi a když jsem se usadil, nabídli mi drogy a … tenkrát začala moje zkouška. Chvíli jsem neodpovídal, jen jsem uvnitř bojoval sám se sebou. Moje víra byla tak pevná, že jsem sebral odvahu a řekl:
„Už v tom nejedu, protože jsem uvěřil v Boha.“
Po tomto mém vyznání někdo ztišil hudbu a všichni vyprskli smíchem. Jeden z kamarádů se zeptal:
„Vstoupil jsi k Jehovistům?“
Vysvětlil jsem jim, že jsem katolík. To však nezměnilo jejich postoj a smáli se dál. Tenkrát jsem pochopil, že ti lidé nejsou a nikdy nebyli mými přáteli.
Za několik dní jsem šel do kostela na mši svatou. Jednoho dne jsem přišel o hodinu dříve, abych mohl setrvat v tichu s mým Vykupitelem. Když jsem vstoupil dovnitř, odbývalo se v kostele setkání mládeže připravující na biřmování. Sedl jsem si dozadu. Náhle kněz ohlásil, že za chvíli bude svědectví. Za chvíli vystoupila dvě děvčata a říkala něco jako:„ Byly jsme letos na oáze… Ježíš nás má rád… Bůh je dobrý.“ Během jejich vystoupení většina mládeže se vrtěla a smála se jim.
Tenkrát jsem dostal nápad. Představil jsem si, kdybych já stál na místě těch děvčat a sdílel své svědectví s mládeží?
Začala liturgie a stále jsem o tom intenzivně přemýšlel. Po mši svaté jsem šel za knězem. Krátce jsem mu vyprávěl, že jsem bral drogy a kradl a až nakonec přišel Bůh a vysvobodil mne. Řekl jsem také, že bych o tom chtěl vyprávět lidem a požádal jsem o možnost dát svědectví. Kněz reagoval velice nadšeně a řekl, že zanedlouho bude k tomu výborná příležitost, protože ve farnosti se bude konat duchovní cvičení pro mládež.
Další dny jsem se připravoval na svědectví. Když jsem pak vstoupil do kostela, viděl jsem asi sto mladých lidí. Téměř jsem zapomněl vše, co jsem měl říct. Myslel jsem, že nevydržím až do konce a v průběhu svědectví dostanu infarkt. Vydržel jsem těch dvacet minut, a pak jsem usedl do lavice. Sklidil jsem velký potlesk. Ten jsem samozřejmě nepřipisoval sobě, ale Bohu, který mne vytrhl ze smrti do života. Po setkání ke mně přicházelo mnoho lidí s poděkováním. To mi dalo chuť k dalším vystoupením se svým svědectvím.
Počátky evangelizace
V březnu 2010, když jsem prohlížel na internetu katolické portály, našel jsem informaci o misionáři z Indie, na jehož duchovních cvičeních dochází k množství obrácení a zázraků. Jmenoval se otec James Manijackal. Na téže stránce byla také informace, že ještě v březnu bude vést v Biatymstoku duchovní cvičení. Když jsem to uviděl, zapsal jsem se bez váhání. Rozhodl jsem se také zapsat mého přítele, který mnoho roků nebyl v kostele. Souhlasil. Tak jsme dorazili na neobvyklá duchovní cvičení, která vedl vousatý prošedivělý řeholník podobající se Mojžíšovi (alespoň já si tak představuji Mojžíše). V hale bylo asi půl druhého tisíce lidí, cítil jsem se výborně, když jsem viděl tolik věřících v Krista na jednom místě. Zaujal jsem místo na balkoně a shora jsem zahlédl jakousi holou hlavu. Byl to hoch, starý něco přes dvacet s tetováním na zádech, které sahalo až na krk. Vzbudil moji zvědavost, protože kromě mne byl v tom shromáždění holohlavý už jen on. Pozoroval jsem ho po celá duchovní cvičení, protože se mi zdál velice zbožný.
Poslední den jsme náhodou kráčeli proti sobě. Představili jsme se a jeden z nás řekl:„ Obrátil se.“ Druhý odpověděl: „Já také.“
Jacek, tak se jmenoval, se mne zeptal, čím se zabývám. Odpověděl jsem, že jsem začal podávat svědectví. To ho potěšilo a přiznal, že během zpovědi kněz, když slyšel jeho životní příběh, ho vybídl, aby podával svědectví. Slova kněze ho ale vůbec nepřesvědčila k evangelizaci. Nedovedl si představit, že by mohl komukoli povědět o choulostivých věcech z minulosti. Vyměnili jsme si telefonní čísla a dohodli se na setkání pár dní později. Někdo mohl říct, že naše setkání bylo shodou okolností. To je pravda, hluboce věříme, že tomu právě tak bylo, protože Někdo dal ty okolnosti dohromady a tím „Někdo“ byl Duch Svatý. A když už nás Duch Svatý dal dohromady, pak za nějakým konkrétním cílem. Rozpoznali jsme, že je to pozvání ke společné evangelizaci.
Někteří vychovatelé si mne ještě pamatovali, jak zvracím po alkoholu nebo se k něm vulgárně chovám. Teď jsem stál před nimi a vyprávěl jim o Kristu. Údiv byl obrovský. Jarek v té době poskytl své první veřejné svědectví. Od toho okamžiku začalo naše společné evangelizování.
Začalo největší dobrodružství našeho života. Prováděli jsme duchovní cvičení ve školách, ve farnostech, podávali svědectví v době nedělních Mší svatých. Po čtyři roky evangelizací jsme poznali to, co je popsáno ve Skutcích apoštolů, když jsme viděli množství obrácení lidí, kterých se Bůh dotknul před našima očima. Aby bylo možné psát příhody našich evangelizací, bylo by potřeba napsat další knížku a věřím, že jestli bude taková Boží vůle, ta knížka vznikne. Stránky Skutků apoštolů nejsou ještě napsány do konce.
Několik slov o zpovědi
Svátost smíření je poslední záchranou pro hříšníka, čili zvláště pro mne. Zpověď je balzám na naše zraněné srdce hříchem.
Když jsem se naposledy procházel po hřbitově a modlil se za zemřelé, četl jsem nápisy na hrobech, kolem kterých jsem procházel. Povšiml jsem si, že většina lidí, kteří odešli z tohoto světa, se nedožila ani šedesáti roků života. A my se tak často bojíme, co bude za několik let, např. co bude s naším důchodem!
Kolik jsem míjel náhrobků, kde bylo napsáno: „žil 25 let“ nebo „žila 30 let.“ To jsou přeci lidé v mém věku! Naše tělo je tak křehké, výstižně to vyjadřuje věta, kterou slyšíme v liturgii na Popeleční středu: Prachu jsi a v prach se obrátíš. Kazatel hovořil ještě jasněji o tom všem, co je na zemi a co se zdá, že vlastníme, také o našem těle. Napsal: Marnost nad marnost, všechno je marnost. Jsem však připraven stanout už dnes před Ježíšem? Ztrácím svůj život na něčem, co je zbytečné? Uvědomuji si, že žádné materiální bohatství si s sebou nevezmu?
Na soudu se mne Ježíš nezeptá na množství nahromaděných peněz, vypitých piv nebo sbalených děvčat. Zeptá se, zda jsem si střádal poklady v nebi. Zeptá se mne, zda jsem nakrmil hladového, napojil žíznivého, přijal cestujícího, oděl nahého, navštívil nemocného a přišel k uvězněnému. Na posledním soudě bude každý čin odhalen. Tam se zjeví celá pravda o nás, často bolestná.
Sv. Faustyna o tom takto píše v Deníčku: Ó strašná hodino, ve které musíme vidět všechny své skutky v celé nahotě a bídě; ani jeden z nich se neztratí, budou nás věrně provázet na soud Boží. Nemám vyjádření, ani porovnání, abych vyjádřila věci tak strašné…
Na jiném místě dodává: V jistém okamžiku jsem byla vyzvána na Boží soud. Stanula jsem sama před Pánem… Okamžitě jsem spatřila celý stav svojí duše tak, jak Bůh se na ni dívá. Jasně jsem uviděla všechno, co se Bohu nelíbí. Nevěděla jsem, že dokonce z tak malých stínu musím skládat účet před Pánem.
Je již lépe stanout v pravdě o sobě a všechno vyznat u nohou zástupce Ježíše, čili knězi u zpovědi. Sv. Jan Maria Vianney řekl: Vyřknout u zpovědi jedno slovo, za které se stydíme, tím byste se mohli uchránit před mnohem větším strašným studem, jaký vás čeká u posledního soudu. A peklo, do kterého sami sebe strkáte, by jste mohli vyměnit za věčné štěstí. Jedné svaté dal Ježíš poznat, že na soudu všichni lidé a všechna pokolení uzří naše špatné skutky.
Každý člověk si prohlédne „film“ z našeho života. Představme si, že naši rodiče, prarodiče uvidí všechno naše svinstvo, které jsme dělali o samotě. Proto je lépe snažit se nehřešit, a jestli se pokušení ukáže však silnější – vyznat všechno upřímně u zpovědi, abychom unikli těm strašným důsledkům.
Dokud žijeme, máme čas milosti a vykoupení. Čas milosrdenství, který trvá, dokud bije naše srdce. Jediné, co musíme udělat, je přiznat se – tak jak marnotratný syn – že jsme zhřešili.
zdroj: Piotr Zalewski: Wyrwani z niewoli
