Zamyšlení nad evangeliem svátku svaté Rodiny- cyklus A.
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl mu: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil.“ Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovi smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řek: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli.“ Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: „Bude nazýván Nzaretský.“(Mt 2,13-15.19-23)
PARTNERSKÉ SPOLUŽITÍ V RODINĚ
Je to hrozný příběh, o tom Herodesovi, který vraždí malé děti. Je hrozné i to, že od té doby se herodesovské řemeslo zmodernizovalo. Dnes se malé děti zabíjejí už před narozením. Ještě štěstí, že většina normálních lidí má děti ráda.
Mezi nejslavnější zpěvačky a tanečnice světa patřila americká černoška Josefina Bakerová. Svět ji znal ve světle reflektorů na jevištích velkoměst, ale málokdo věděl o jejím osobním životě.
Nemohla mít sama děti a tak začala adoptovat sirotky po rodičích, kteří zahynuli ve válce. Měla velkou myšlenku - chtěla učit děti všech ras snášenlivosti, úctě a lásce - a tak adoptovala postupně 12 dětí různých ras a národů.
V jejím domě ve Francii si spolu hráli malý černoušek s Korejcem, Indián s Arabem a Židem z Izraele. Nejmladší byl Francouz. Našla jej jako novorozeně na Hod Boží vánoční ráno v popelnici před svým domem.
S dětmi tak různých národností a povah to neměla lehké. Neměla to lehké, když měla jen s honoráři z koncertů uživit dvanáct dětí. Roku 1969 byla i s dětmi vyhozena z domu, protože onemocněla, nemohla zpívat a tak neměla na činži. Ale dobří lidé pomohli. Stará dáma ji dala k dispozici svou velkou vilu. Papež Pavel VI. přispěl penězi. Ač nemocná - hrála a zpívala zpěvačka ještě dva dny před smrtí velký koncert. Neměla to lehké.
I v našich rodinách to nemívají rodiče s dětmi lehké. A děti s rodiči také ne. A manželé mezi sebou navzájem také ne. A mladí se starými a staří s mladými to také nemají lehké. Kde je víc lidí pohromadě, tam jsou potíže.
V každé době a v každé generaci jsou tyto potíže jiné. A jiné jsou také recepty na jejich řešení.
Dnes se mnoho mluví o partnerství, jakožto léku na narušené mezilidské vztahy.
Partnerství mezi manžely, to je náhrada starého názoru, že muž je hlavou rodiny. - Partnerství znamená, že manželé mají být rovnoprávní, oba stejně důležití, oba stejně spokojení. Spolu se mají radit, jak to a ono vyřešit. Partnerství je vzájemná důvěra, ve které jeden bez druhého nic nerozhoduje, nic nepodniká.
Také děti mají být vedeny k partnerskému vztahu k rodině. Sami znáte takové rodiny, kde to tak není. Kde děti se staly diktátory, kteří své rodiče doslova vydírají a terorizují. Jen berou, ale rodinnému soužití nic nedávají.
Kde to rodiče dopustí, je z toho zle jim, ale bude z toho zle i jejich zpovykaným dětem. Až ty se ožení a vdají, budou to také vyděrači, paraziti - a kdo má s nimi pak vydržet.
Partnerství v rodině znamená, že děti se odmala podílejí na práci v rodině, - že každý má své úkoly, které chutě dělá ve službě ostatním. Rodina je jako dobře sehrané mužstvo na hřišti. Každý tam má svou funkci a dobrá sehranost všech zajišťuje každodenní vítězství v utkání s problémy dne.
Pak je tu ještě třetí složka rodiny - staří. I mezi starými a mladými má být partnerský vztah. Šťastní rodiče, když mají v rodině hodnou babičku, dědečka, kteří neporoučejí, nemluví do manželů, nechají mladé žít po svém, ale děti rádi pohlídají. Šťastné děti, které mohou naslouchat vyprávění dědečka a babičky, mohou si s nimi pohrát, mohou s nimi dělat to všechno, nač rodiče nemají čas. A na dětech to je poznat, - jestli se jim dostalo návaznosti na minulost, kterou zprostředkuje starší generace, jestli má kdo s dětmi vykládat, hovořit.
Odsunutí starých rodičů do domova důchodců, to není ideální řešení. Chce to spíš, aby se stavěly byty, kde by bylo dost místa nejen pro rodiče, ale samostatná světnice - výměnek - pro stařečky. Kdo nemá to štěstí, že může bydlet v rodinném domku, měl by i v paneláku mít místo k normálnímu soužití celé rodiny od nejmladších po nejstarší. Kdosi napsal: Nejkulturnější národ je tam, kde staří lidé mohou žít spokojeně.
