Přinášíme čtvrtý díl povídek od autorky Evy Dobešové.
MIKULÁŠ
V daleké zemi žila chudá rodina. Jediné, co měli, byl chlapec Samuel a víra v Boha.
Všichni se měli rádi a nejraději by jeden druhému splnil to, co mu na očích viděl.
A přece jenom se tam každoročně ozýval pláč. Bylo to vždy o svátku sv. Mikuláše.
Marně mohla maminka Samovi vysvětlovat, že Mikuláš chodívá jen k bohatým dětem.
Nebylo to nic platné. Slzičky se koulely po obličeji dál. Uplynul rok a blížil se den, kdy
chodí nadělovat Mikuláš.
Den předem maminka prosila Nebeského Otce, aby jejímu chlapci splnil veliké přání. I
Samuel se ve svém pokojíku modlil. Modlitba zněla asi takto:
,,Můj nebeský tatínku,
splníš mi prosím moje veliké přání? Rád bych alespoň jednou viděl Mikuláše s andílky.
Nepotřebuji dárečky. Stačí mi je vidět. Moc Tě o to prosím a slibuji, že budu moc hodný.
Každému budu pomáhat a už maminku a tatínka nebudu trápit svým pláčem. Moc Tě o
to prosím. Tvůj Samuel.“
Nastal den, kdy Mikuláš naděluje dětem dárečky. Rodiče čekali, že Sam bude zase
plakat, ale tentokrát neukápla ani slzička. Samuel si klidně hrál, když v tom někdo
zaklepal na dveře chaloupky a vzápětí se ozvaly zvonečky.
Chlapec odložil svoji hračku a běžel honem otevřít dveře. Jaký byl údiv rodiny, když do
domečku vešel Mikuláš s andílky, kteří nesli koš plný dárků.
A pro koho ty dárky byly? Pro Samuela.
Tuto noc nebylo na světě šťastnějšího dítěte. Ještě jedna věc se ten večer přihodila. Z
domečku zmizela chudoba. Před usnutím se celá rodina modlila a děkovala Bohu za to,
co pro ně udělal.
