Chtěla bych se s vámi podělit o jeden příběh. Přemýšlela jsem celý den, jestli o tom psát, protože se bojím, že si to někteří mohou vyložit po svém. Ale radost v srdci je tak velká, že si ji nechci nechat jen pro sebe.
Všechno to vlastně začlo už dávno před vánocemi, možná ještě dřív než začal advent. Letos jsme se totiž rozhodli, že si konstrukci na betlém v Jeníkově postavíme dopředu, abychom měli více času na samotné stavění betléma. Začali jsme a celkem se nám i dařilo. Když jsme teď těsně před vánocemi vyráželi z Vranova do Jeníkova, abychom vše definitvně nachystali, přihodilo se hned několik zajímavých věcí. Předně jsem hledala někoho na pomoc s roznášením betlémského světla v Jeníkově. Přihlásila se mě jedině slečna katechetka Irča. Jela jsem pro ní a pro jáhna Františka do Vranova. Sebou jsem vezla betlémské světlo. Už ve Štítarech, kde jsem si ještě brala vozík nám však světlo zhaslo - nestihla jsem ho přepálit na druhou svíčku. Museli jsme se vrátit do Vranova, kde jsem betlémské světlo již zapálila, abychom si zapálili na naši cestu další svíčku. Jedeme si takto do Jeníkova a po cestě je několik zastávek. Snažím se myslet na to, že světlo je zhruba po dvou hodinách nutné přepálit na další svíčku, jinak zhasne. Dojíždíme do Prahy, kde jsem měla ještě něco vyzvednout a v tom zjišťuji, že svíčka začíná uhasínat a já nemám možnost ji přepálit na další svíčku. Prosím tedy, aby to udělal jáhen František, ale nějak se to nedaří. Když už vypadá, že je všechno ztraceno, protože na svíčce už doutná jen knot, dostávám doruky špejli a snažím se zachránit nemožné. Bohu díky se to podařilo. Špejle začíná hořet a Irča mě z kufru podává další svíčku. Je to pro nás všechny velký zázrak a jsme rádi, že jsme o světlo nepřišli, protože v té době bylo betlémské světlo zatím k vyzvednutí pouze v Brně.
Druhý den našeho pobytu v Jeníkově začínáme pracovat na betlému. Počasí nám moc nepřeje, je vlhko a velká mlha. Snažíme se dokončit práce na střeše betléma, abychom mohli natáhnout plachtu a pokračovat dál. Před polednem se však naše snaha mění v hromadu trubek na zemi a mezi trubkami leží i náš jáhen František. Nemůže se pohnout. Nezbývá, než zavolat sanitku, která přijíždí do asi 10 minut. Nakládá jáhna Františka do sanitky a odváží do nemocnice v Teplicích. Nám před farou zůstává jen hromada trubek a dřeva. Co teď? V hlavě mě běží mnoho myšlenek, které nejsem schopna nějak zpracovat a ptám se sama sebe proč??? Nezbývá než začít uklízet, co se uklidit dá. Po asi hodině odjíždím do Teplic, abych zjistitla, co jáhnovi Františkovi je. Potkáváme se na urgentním příjmu, kde se dovídáme, že má zlomený bederní obratel, že musí být hospitalizován a ve hře je i operace. Jáhen František zůstává v nemocnici, já se vracím na faru a po cestě potkávám otce Nika, který roznáší zpravodaje. Říkám mu, co se stalo a domlouváme se, že za Františkem zajedeme a otec Nik mu udělí pomazání nemocných.
Večer se jdu domlouvat s panem Salačem, jestli mě pomůže odstranit zbytek trubek před farou a ptám se, jestli budeme stavět něco provizorního. Říká, že ano. Jsme domluveni na zítřejší den na ráno, ale pan Salač nikde. Kladu si otázku, jestli se do provizorního betlému pouštět nebo ne. Zůstali jsme na to pouze sami dva. Nedokážu se rozhodnout. Odpoledne odjíždíme na návštěvu za jáhnem Františkem do Teplické nemocnice, ale při příchodu na oddělení chirurgie, kde včera ležel se dozvídáme, že tu není a byl přeložen do Ústí nad Labem, protože se CT vyšetřením potvrdilo, že je nutná operace. Jedeme tedy do Ústí. Do smíchu nám vůbec není a i na jáhnovi Františkovi je vidět, že mu není dobře, ale jiná cesta než operace není možná. Na faru se vracíme pozdě večer. Znovu si kladu otázku zda betlém stavět nebo ne. Zbývá totiž už jen sobota. Pan Salač říká, že se to v sobotu stihne, když začneme ráno. Já tak optimistická nejsem, ale jdeme do toho. To, co jsem si myslela, že zvládneme za čtyři hodiny, to nám trvá hodin osm. Únava se na nás začíná podepisovat. Odpoledne jedeme na návštěvu do nemocnice do Ústí. Františkovi je trochu líp a ptá se nás, jak to vypadá s betlémem. Ukazujeme mu fotky v mobilu, co zatím máme. Z jeho výrazu lze vyčíst, že se to nedá stihnout. Na faru se vracíme kolem 17:30 hod. Sama za sebe bych šla nejraději spát, protože jsem v neděli potřebovala odjížět velmi brzo ráno, téměř v noci. Ale nezbývá mě nic jiného než se vzchopit a jít za panem Salačem a dál pracovat na betlému. Čím dál tím víc se sama sebe ptám, proč jsem na to vůbec přistoupila a betlém začala stavět, když moc dobře vím, že se to nedá stihnout. Pan Salač dokončuje konstrukci sám, protože jsme se nějak nepohodli a já nemám sílu za ním jít a omluvit se. Konstrukce je hotova kolem 22.30 hodin. A co teď? Nechat to prázdné a odjet? Nebo se vzchopit a jít tam dát panenky a vše ostatní? Volím to druhé. Na pokraji svých sil jdu chystat betlém. Hotova jsem nědy půl hodiny po půlnoci. Ještě dodělat nějaké drobnosti na faře v půl druhé ráno jdu spát. V neděli vstávám ve 3:00 hodiny ráno a odjíždíme s Irčou na Moravu. Vím, že letošní betlém je odfláknutý, ale co se dá dělat. Když se pak doma dívám na fotky, které jsem si udělala, jsme znechucena a znovu řeším otázku, proč jsem do toho vůbec šla.
V pondělí se snažím během dne vše doma předchystat na štědrý den, protože jdu večer na noční a budu v úterý dopoledne spát. Jak tak pracuji, začíná se do mých myšlenek stále více vkrádat myšlenka, že bych mohla překvapit jáhna Františka v nemocnici v Ústí. Pak se k tomu přidá i myšlenka, že bych při té příležitosti ještě mohla nějak doladit betlém v Jeníkově. Začínám propočítávat, jak by se to dalo stihnout. Chvíli jsem přesvědčena, že to tak udělám, ale pak přichází pochybnosti, zda to je vůbec reálne. Celý den jsem vzhůru a chystám věci doma, večer jdu na noční do práce a ráno bez spaní chci hned vyrazit do severních Čech. Zjišťuji, že je to bláznovství. Ale myšlenky o tom, že by se to dalo zvládnout přicházejí znovu. Celé to nakonec uzavřu tak, že si vše nachystám, jako bych měla jet a definitivně se rozhodnu až potom, jaká bude v práci služba.
V práci na noční je relativně klid. Máme několik pacientů, ale za celou noc nebyl ani jeden příjem a ani jsme nic neoperovali. Rozhoduji se tedy, že do Jeníkova a do Ústí pojedu. Cesta poměrně rychle utíká, ale také se dostavuje únava, naštěstí to zachrání energi drink a já po 11.00 hodině dojíždím do Jeníkova. Radost mě udělá, že vedle betléma stojí svícen s betlémským světlem a během mého asi hodinového pobytu si lidé přicházejí pro betlémské světlo a podívat se na betlém. Na betlému ještě nějaké věci doladím a jdu popřát požehnané svátky pani Salačové a odjíždím do nemocnice za jáhnem Františkem, který nic netuší.
Když se loučím s pani Salačovou, tak mě ještě na odchodu říká, jestli bych nechtěla večer strávit s nimi, že by byla moc ráda, že budou letos s panem Salačem sami. Nabídka zní lákavě, ale tak trochu se vidím večer už doma v Brně. Nechávám si čas na rozmyšlenou a odcházím se se slovy, že ještě zavolám.
Do Ústí přijíždím něco před 14:00 hodinou a říkám si, že zůstanu tak dlouho, abych pak mohla jít na mši svatou, která byla v kostele v Ústí v 16:00 hodin, ale všechno začíná nabírat jiný směr, než který jsem si naplánovala. Vejdu na pokoj jáhna Františka, který je stále ještě upoutaný na lůžko - nemůže ještě vstávat. Je vidět, že můj vánoční dárek se podařil. Nečekal, že by dnes někdo za ním přišel a už vůbec nečekal, že by někdo přijel z Moravy. Únava, která se začala dostavovat z nevyspání se najednou vytrácí. Dávám Františkovi ještě malý dárek. Před lety jsem sama dostala malého fosforového Ježíška v malé krabičce. Doma jsem ho ještě stihla vyměnit za trochu většího Ježíška ze sádry. Chtěla jsem, aby mu alespoň něco připomínalo v nemocnici vánoce a tohle mohl mít v pohodě otevřené na nočním stolku. Doma jsem si říkala, jestli to vůbec příjme a nebude si myslet, že jsem blázen. Ale udělalo mě radost, když jsem viděla, že ho to potěšilo. Povídali jsme si, předala jsem mu všechny vzkazy a pozdravy a take jsem mu předala na papíře vyfocený letošní jeníkovský betlém. I z toho byl nadšený a líbil se mu. Čas pomalu běžel a za námi na pokoj najednou přišla jedna pani z Teplic, která přišla Františka také nečekaně navštívit. Společně jsme se pomodlili korunku k Božímu milosrdenství. Najednou jsem zjistila, že už je tolik hodin, že naplánovanou mši svatou ani nestihnu. Společně jsme se tedy ještě pomodlili modlitbu během dne a také večerní chvály. Ještě jsem mu pomohla, aby se mohl oholit. Docela jsme se u toho nasmáli, protože v leže to jde žiletkou docela dost blbě. Ještě jsme Františkovi naladili s Petrou na televizi, kterou má na pokoji TV NOE, aby mohl sledovat mše svaté. Pak už jsem poprosila jen o požehnání a rozloučila jsem se. Na obou stranách bylo vidět, že setkání bylo pro oba z nás pěkné a z mé strany navíc splnilo účel - jáhen František, i přesto že byl 300 km od své farnosti- nebyl v tento den sám. Odcházela jsem s obrovskou vnitřní radostí a to i přesto, že jsem věděla, že už se na mši svatou nikam v noci nedostanu. Cestou jsem pak zavolala pani Salačové, že bych její nabídku na společný večer přijala. Bylo v telefonu slyšet, jak je ráda. Kolem 18:30 hod. jsem tedy dorazila zpět do Jeníkova a začala druhá radost. Když mě pak ještě mezi dveřmi uviděl pan Salač, tak se nestačil divit, co tam dělám a ani on neskrýval radost, že budu s nimi tento večer.
A proč jsem to tady celé takto psala? Zřejmě proto, abych se s vámi podělila o radost, kterou jsem sama mohla prožívat. Celé to vnímám jako obrovské Boží obdarování a to i přes všechny ty těžkosti, které nás během přípravy vánoc v Jeníkově letos provázely. Ten zlý se to snažil celé stále nějak podrývat a ničit, ale Pán Bůh to dokázal proměnit. Sice jsem měla o štědrém dnu zcela jinou představu, ale nakonec jsem ráda, že to celé dopadlo úplně jinak.
Dnes ráno, když jsem se na slavnost narození Páně vrátila do Brna a šla na mši svatou, prožívala jsem ve svém srdci obrovskou radost a pokoj, který tento svět dát nemůže a která se ani nedá moc popsat. Dostala jsem o letošních vánocích překrásný dárek.
BOHU DÍKY!
Na úplný závěr musím říct, že Pán Bůh je každý rok v rozdávání dárků opravdu originální. Díky, že i přes všechny moje pochybnosti a nedostatky mě Pane stále tak velkoryse obdarováváš.
