Když novorozené dítě poprvé uchopí prst svého otce v pěsti, zachytí ho navždy. Pouto mezi otcem a synem, když je otec napojen na život svého dítěte, nakonec nastolí pokoj mezi otci a něžností. Není pravda, že otec je přísným opatrovníkem. Je také člověkem se široce otevřeným úsměvem, který sám sebe dokáže překvapit radostí z pohlazení.
Milý Ježíši,
byl jsem obyčejným mladým tesařem a musel jsem každý den strávit mnoho hodin v tmavé dílně ve velkém úsilí při práci se dřevem. Přesto jsem byl vždy snílek. Když se život zdá přes den tvrdý a únavný, všechno, co ti zbývá, je snít v noci - ne utíkat, ale pokusit se představit si něco jiného, co můžeš sestrojit, a tak každý den probouzet naději. Takto jsem snil o svém životě s Marií.
Ale já sám jsem neobjevil sen, který pro nás Bůh připravoval. Když mi Maria se slzami v očích řekla o andělovi, hoblík v mých rukou se najednou zastavil a začal jsem se třást. Dřevo jsem vždy miloval, protože je téměř jako syn: zpočátku není tvarované, ale pokud setrváš v trpělivosti, abys ho vyhladil, opiloval hrany, obrousil nepravidelnosti a vyhladil jeho nerovnosti, můžeš ho přeměnit. Není to to, co by měl dělat otec se svým synem - obejmout ho, jemně ho pohladit a proměňovat ho v muže? Bůh však ode mne žádal absurdní. Mohl jsem být otec dřeva, ale ne Mariina syna!
Svěřil jsem se Bohu a zapracoval jsem své projekty do snu, který měl Bůh pro mě. Říkal mi: "
Neboj se." A tady jsem udělal mimořádné odhodlání: není to jen otec, který nám daruje život, ale i otec, který zůstává při nás a každý den nám šeptá: neboj se, neboj se, já jsem s tebou.
Drahý Ježíši, miloval jsem Tě srdcem otce, i když jsem věděl, že ačkoli v rukou budu držet dřevo, nikdy nebudu moci držet tebe. Když jsi mi v dílně pomáhal, sledoval jsem, jak se z Tebe stává chlapec, a někdy jsem chtěl nechat stranou své nástroje, abych Tě pohladil po vlasech a zašeptal Ti: "
Nikdy se neboj." Ale Ty ses na mě podíval, viděl jsi do hloubky mé duše: už tehdy jsi znal mou lásku k Tobě. Učil ses o životě, ale učil ses něco i o svém nebeském Otci a to natolik, že jsi ho později vnímal jako Otce, který Tě vidí z dálky, běží směrem k Tobě a objímá Tě.
Ať je Tvá situace jakákoliv, Bůh na Tebe vždy čeká s otevřenou náručí.
Blíží se další Vánoce. Chtěl bych dnes svým bratřím nejprve říci, aby se naučili trpělivosti řemeslníků. Bůh přichází, navštěvuje naše životy a proměňuje věci, ale to se nestane jen v jeden den. Je to cesta, která vyžaduje čas a vytrvalost.
Milí otcové,
rád bych vám řekl, že Vánoce budete mít tehdy, pokud se naučíte především být otci, tedy pokud se budete cvičit v umění péče, pokud milujete a chráníte lidi ve vašem okolí a přitom riskujete své životy, respektujete selhání a vnímáte jejich sny a dospívání. Ať vás potom lidé vnímají jako muže s otevřenou náručí a ne jako bezohledné soudce, jejichž ukazováček ukazuje na jiné.
Vánoce budou tehdy, když nevyzvednete negativa a nenecháte se rozhněvat kvůli věcem, které nefungují. Tehdy se vraťte do dílny, která je životem, a bojujte s výzvami, vyhlaďte a ohoblujte všechnu tu drsnost. Ať vás udivuje malé poupě než blížící se bouřka.
Vánoce budou tehdy, když se naučíte rozvíjet smysl pro spravedlnost ve všem, co prožíváte, a to zejména ve společnosti, politice a práci. Říkají o mně, že jsem spravedlivý člověk, ale ve skutečnosti by měl být každý spravedlivý. Bez spravedlnosti neexistuje skutečné lidstvo, ale zneužívání, násilí a nerovnost. To vše jsou věci, které postihují chudé více než kohokoliv jiného.
Musel jsem chránit Marii a dítě a riskovat svůj vlastní život. Vánoce by nám měly také připomínat toto:
Bůh je přítomen tam, kde existuje láska, která z nás dělá vroucí přikrývku pro ty, kteří trpí zimou, společníky pro ty, kteří jsou osamělí, slova útěchy pro všechny, kteří jsou nešťastní, a především ochranný štít pro ty nejbezbrannější a nejslabší. Ve světě, kde arogantní a mocní šlapou po nejmenších, je zbytečné stavět si betlémky.
Musel jsem tvrdě pracovat, aby mohla moje rodina přežít. Přesto jsem v Nazaretě prožíval malé, ale zato intenzivní chvíle strávené spolu s manželkou a s Ježíšem. Udělejte to sami, drazí otcové:
přibrzděte tempo své práce a pokud to jde, nechte si starosti pro sebe. Věnujte pár okamžiků svým manželkám a dětem: je skutečně poslouchejte, buďte jim k dispozici, sdílejte se s nimi a přijímejte je. To je všechno.
A poslední rada:
nepřestávejte snít. I v namáhavé situaci v dílně, přerušeného vztahu, vnitřní úzkosti či naděje, která už vyhasla, se můžeme nadále dívat nahoru, protože ten Bůh, který přišel v Ježíši, stále přichází, aby znovu zapálil život v nás. Sněte a pomáhejte ostatním snít, protože pouze tímto způsobem bude možné světu přežít. A tak budou Vánoce každý den.
Zdroj: Aleteia
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 23. 12. 2019 naleznete
zde.