Nad současným vývojem Katolické církve visí Damoklův meč štěpení. Budoucnost ukáže, zda se nakonec podaří tuto hrozbu zažehnat, nebo ke štěpení opravdu dojde. Zajisté nikomu není třeba vysvětlovat, že ideální by bylo zachování celistvosti Kristovy Katolické církve a zažehnání hrozby štěpení. Pokud se to však nepodaří, vyvstanou nové otázky, především, jakou podobu toto štěpení nabude.
Zda bude mít radikální formu ve směru definitivního rozdělení tak, jak tomu bylo v 16. století po vystoupení Martina Luthera, nebo bude toto štěpení víceméně symbolické. V principu lze konstatovat, že se v Katolické církvi vytvořily zhruba 3 základní skupiny katolíků, které se od sebe liší především stupněm akceptace Druhého vatikánského koncilu (dále už jen DVK) a pokoncilní liturgické reformy. Toto dělení má zajisté detailnější strukturu, ale v principu lze hovořit o třech základních skupinách katolíků na základě akceptace DVK a liturgické reformy po koncilu. Jsou to tyto základní skupiny:
1. ultramodernisté, kteří tvrdí, že dokumenty DVK jsou bezchybné a nepotřebují další objasňování a zpřesňování některých sporných formulací v nich, dokonce sami rozšiřují heretické postoje, neslučitelné s dvoutisíciletým učením Katolické církve. Bohužel o konkrétní příklady není nouze. Například před několika lety generál Tovaryšstva Ježíšova P. Arturo Sosa Abascal v rozhovoru pro deník El Mundo veřejně vyjádřil pochybnost o existenci Satana jako konkrétní bytosti. Mimo jiné se vyjádřil v tom smyslu, že ďábel je symbolická figurka na vyjádření zla. (1)
Generální představený jezuitů takto porušil staleté učení Katolické církve, potvrzené i DVK, který se o existenci Satana zmiňuje na mnoha místech koncilních dokumentů jako o konkrétní bytosti, ne jako o symbolické figurce. Za všechny stačí zacitovat alespoň jednu pasáž z konstituce o posvátné liturgii
Sacrosanctum concilium, ve které se mimo jiné uvádí, že „
nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci (Srov. Sk 26,18)
a od smrti a převedl do Otcova království.“ (2)
Ultramodernisté deformují učení koncilu a pokoušejí se desakralizovat i liturgii Katolické církve, například podáváním svatého přijímání osobám, žijícím v konkubinátu a jinými praktikami, které jsou v rozporu s neměnným učením Katolické církve.
2. konzervativní podporovatelé integrity celistvosti katolické nauky, kteří v duchu hermeneutiky kontinuity, navržené Benediktem XVI., akceptují DVK s požadavkem upřesnit některé nedostatečně precizně formulované pasáže koncilních dokumentů tak, aby byly ve shodě s neměnným učením Katolické církve během celých dvou tisíciletí její existence. Jak se vyjádřil při jedné příležitosti emeritní papež Benedikt XVI., právě tam, kde Katolická církev pokračovala po koncilu v hermeneutice kontinuity, dosáhla pozoruhodné výsledky.
Právě emeritní papež Benedikt XVI. definitivně vyřešil spor o římský ritus, když udělal jedině možné geniální rozhodnutí svým Motu proprio
Summorum pontificum z roku 2009. Umožnil jím každému katolíkovi vyznávat tu formu římského ritu, která je jeho srdci nejbližší.
3. ultrakonzervativní kverulanti, kteří budou vždy a za každou cenu hledat jen nedostatky koncilních dokumentů ve snaze co nejvíce zkomplikovat aplikaci koncilních dokumentů v praxi a vynutit si anulace pokud ne všech, tak alespoň části koncilních dokumentů. Usilují za každou cenu devalvovat liturgickou reformu po koncilu a dělají vše, co je v jejich silách, pro restauraci poměrů v Katolické církvi před DVK. Zuřivost útoků ultrakonzervativních katolických kverulantů proti současným strukturám Katolické církve přímo vyráží dech. Ve svém zápase usilují zpochybnit absolutně všechno, na čem Katolická církev stojí, dokonce se neštítí útočit i na základy katolického učení, které se formovalo po staletí už před DVK. Nejnověji si vzali na mušku neomylnost kanonizací v Církvi.
Právě problematice neomylnosti kanonizaci je věnován tento příspěvek.
V roce 2018 uveřejnil portál
Rorate Caeli článek Johna Lamonta, zabývající se
problematikou neomylnosti svatořečení, s názvem "
The authority of canonisations": Do all canonisations need to be accepted as infallible? - a special guest article. (
„Autorita kanonizací“: Je potřebné všechny kanonizace přijímat jako neomylné? – speciální příspěvek pro hosta). (3)
Jelikož se článek setkal s poměrně značnou odezvou, rozhodl se autor ne tak dávno zveřejnit pokračování článku pod názvem
Follow-up Article - Paul VI: The Infallibility of Canonizations and the Morals of the Faithful. (
Pokračování článku – Pavel VI: Neomylnost kanonizací a mravnost věřících). (4)
Článek následně publikovaly české
Duše a hvězdy v překladu p. Lucie Cekotové pod názvem
Neomylnost kanonizací a mravnost věřících. (5)
Autor článku John Lamont se s nesmírnou angažovaností pokouší zpochybnit neomylnost kanonizací, nicméně každému jen trochu vnímavějšímu čtenáři je jasné, že problematika neomylnosti kanonizaci
je v tomto případě pouze zástěrkou autorova skutečného záměru a tím je snaha zpochybnit ne neomylnost kanonizaci, ale legitimitu papežů po DVK, ale i celé pokoncilní Katolické církve. Není posláním tohoto článku se sáhodlouze zabývat problematikou neomylnosti kanonizací, protože ta je v daném kontextu podružná. Nelze však neuvést alespoň pár nejzávažnějších argumentů ve prospěch neomylnosti kanonizací, především to, že neomylnost kanonizací deklarovali mnohé velké osobnosti Katolické církve, například svatý Tomáš Akvinský, kardinál Lambertini (pozdější papež Benedikt XIV.), kardinál Newman, či papežové Pius XI. a Pius XII. Paradoxně, dokonce i samotný John Lamont, který se ve svém článku usiluje zpochybnit neomylnost kanonizací, uvádí v něm sám současně i protiargumenty proti svým vlastním tvrzením.
Mimo jiné totiž píše: „
Nicolau and Salaverri (6)
tvrdí, že formule užívaná při svatořečení dokazuje, že kanonizace jsou neomylné. Citují kanonizační dekrety Pia XI. a Pia XII., které výslovně uvádějí, že jde o neomylný akt (‘superno lumine iterum ferventiusque implorato, infallibilem Nos, uti Catholicae Ecclesiae supremus Magister, sententiam in haec verba protulimus: Ad honorem etc. ’ … ‘Nos universalis Catholicae Ecclesiae Magister, ex Cathedra una super Petrum Domini voce fundata, falli nesciam hanc sententiam sollemniter hisce pronunciavimus verbis: Ad honorem etc. ’(7).“ (8)
Slouží ke cti Johnovi Lamontovi, že v rámci maximální objektivity uvádí i další protiargumenty, které do jisté míry zpochybňují jeho vlastní tvrzení. Cituje například kardinála Newmanna, který rovněž obhajuje neomylnost kanonizací, odvolávajíc se přitom na kardinála Lambertiniho a svatého Tomáše Akvinského. (9)
Jenže jak už bylo uvedeno v předcházejícím textu, účelem tohoto článku není vyčerpávající výčet všech velkých teologů Katolické církve, kteří dokazovali neomylnost kanonizaci, ani definitivní uzavření polemiky. Cílem je poukázat na diskutabilní hodnověrnost některých argumentů Johna Lamonta, zpochybňujících pravost svatořečení především pokoncilních papežů sv. Jana Pavla II. a sv. Pavla VI.
Lamont například poukazuje na změny v současných procesech formální kanonizace, při kterých byl zrušen
promotor fidei (obránce víry), posměšně nazývaný i
advocatus diaboli (ďáblův advokát), a také se snížil počet zázraků, nutných k svatořečení, ze čtyř na dva. Došlo také k celkovému zjednodušení a zkrácení procesu formální kanonizace, což podle Lamonta zpochybňuje neomylnost kanonizací. Jsou to však naivní argumenty. Pokud bychom totiž měli brát skutečně v úvahu například absenci ďáblova advokáta v současných kanonizačních procesech, museli bychom zpochybnit všechny kanonizace před zavedením tohoto úřadu někdy v 16. století.
První formální zmínka o osobě, která plnila roli ďáblova advokáta, je z období přípravných prací na beatifikaci Vavřince Justiniána (1381-1456) během pontifikátu Lva X., který byl papežem v letech 1513 - 1521, avšak oficiálně byl úřad ďáblova advokáta založen v roce 1587 za pontifikátu Sixta V. Někteří odborníci však tvrdí, že i Lev X. čerpal z mnohem starší právní tradice, když požadoval přítomnost ďáblova advokáta v procesu beatifikace Vavřince Justiniána, který byl nakonec blahořečen až v roce 1524 za papeže Klementa VII. (10) a kanonizován v roce 1690 během pontifikátu Alexandra VIII. (11)
Tedy, přísně vzato, všechna svatořečení před zavedením úřadu ďáblova advokáta lze podle logiky Johna Lamonta zpochybnit.
Také pokud Lamont ve svém článku kritizuje snížení počtu zázraků, podmiňujících beatifikaci, či kanonizaci v současnosti, je třeba říci, že i toto je velmi ubohý argument. Kdo se alespoň trochu zajímal o dějiny beatifikací a kanonizací v dějinách Katolické církve, ví, že v Církvi máme mnoho světců, při svatořečení kterých se vůbec nezkoumal počet zázraků. Hned první z nich, sv. Dismas, tedy lotr, který visel na kříži napravo od Pána Ježíše, se stal svatým, aniž by se v jeho případě zkoumal počet zázraků na jeho přímluvu, i bez toho, aby do jeho svatořečení zasahoval
promotor fidei. Máme mnoho svatých, u nichž neznáme ani jen datum narození či smrti.
Ostatně už Kodex kanonického práva z roku 1917 připouštěl možnost dispenze papeže od zázraku v procesu beatifikace v případě prokázaného mučednictví. (kauzy
super martyrio).
Kán. 2116: § 2 uvádí: „
Jde-li však o mučedníka a je-li zřejmě zjištěno mučednictví a příčina mučednictví posuzovaného jak hmotně tak formálně, ale chybějí-li zázraky, přísluší posvátné kongregaci rozhodnout, zda v tom případě postačí znamení, a chybějí-li, zda se v tom případě má vznést prosba ke Svatému Otci o dispens od znamení.“ (12)
Totéž platilo i v případě rovnocenné beatifikace (lat.
beatificatio aequipolens), trvající od nepaměti. (13)
Dispenze od zázraku tedy nejsou úplnou novotou, zavedenou po DVK. Rovněž ke změnám v beatifikačních a kanonizačních procesech nedocházelo jen po koncilu, ale už mnohem dříve. Poslední velké reformy uskutečnili papežové Pius XI., Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Ještě předtím, v roce 1917, byly do nově vzniklého Kodexu kanonického práva zakomponovány výsledky práce kardinála Lambertiniho (pozdějšího papež Benedikt XIV.), následně bylo také závazně stanoveno uskutečnit přípravné zkoumání spisů a pověsti svatosti a mučednictví nejprve v diecézích, a dosvědčit, že nebyl veřejně prokázaný nepovolený kult, až následně na výsledky tohoto diecézního zkoumání navazoval proces v příslušné kongregaci. (14)
Pokud John Lamont kritizuje kanonizaci Jana Pavla II., střílí si sám do nohy. Na přímluvu Jana Pavla II. bylo zaznamenáno již před jeho svatořečením do 250 (!) zázraků. (15)
V současnosti jich může být i více, ale tolik je oficiálně doložených. Není vyloučeno, že o mnoha dalších ani nevíme. Čili - přísně statisticky -: pokud bychom podle Johna Lamonta vzali jako potřebné minimum pro kanonizaci 4 zázraky, Jan Pavel II. nejenže „splnil plán“, ale ho i 62,5 násobně „překročil“. Přitom právě papež Jan Pavel II. je jedním z nejoblíbenějších terčů kritiky ultrakonzervativních katolíků. Vytýká se mu, že políbil Korán, ale i jiné věci, z nichž mnohé jsou neoprávněné výhrady.
Jenže pokud byl někdo svatořečen, neznamená to, že byl bezchybný člověk. Svatý Petr třikrát zapřel Pána Ježíše a přece se stal prvním papežem. Již zmíněný sv. Dismas byl lotr, vrah. Sv. Marie Magdaléna byla žena lehkých mravů a evangelia uvádějí, že Ježíš z ní vyhnal sedm
zlých duchů. A přece ji Církev prohlásila za svatou! Svatý apoštol Pavel byl před svým obrácením, dokud byl židovským farizejem Saulem, sám krutým pronásledovatelem křesťanů a sotva už někdy zjistíme, zda někteří z nich nezaplatili toto jeho pronásledování i svým životem. Jistě víme, že nesl spoluvinu za kamenování sv. Štěpána. On sám chtěl házet kameny, ale bránila mu v tom skutečnost, že byl římský občan. A přece se stal apoštolem národů! Sv. Augustin žil 14 let ve volném svazku s jednou dívkou a měli spolu nemanželského syna Adeodata. A takto by bylo možné pokračovat ještě dlouho, předlouho. Sv. Jan Pavel II. žil naproti tomu ctnostným, mravním životem. Má nezpochybnitelnou zásluhu na pádu železné opony, která rozdělovala Západ a Východ. I když políbil Korán, nikdy se explicitně nevyjádřil, že islám je na úrovni katolického učení. Nikdy! Každopádně byl velikánem Katolické církve. Bohu díky za něj!
V této souvislosti je nutné opakovat, že i papež je jen omylný jako člověk. Jeho neomylnost se vztahuje pouze na případy, kdy mluví
ex cathedra. Jde však o to, kdo kritizuje papeže a jak ho kritizuje.
Když první papež svatý Petr v Antiochii zakolísal,
apoštol Pavel ho přísně napomenul (Gal 2, 14). Vždy však uznával autoritu Kéfase (Gal 1, 18; 2, 7-9).
Nikdy nerozbíjel jednotu mladé rané křesťanské Církve. Nikdy nevyzýval věřící k odporu proti papeži a nevytvářel v Církvi opoziční společenství věřících katolíků, namířené proti hlavě Církve. Naopak, s nasazením vlastního života usiloval o jednotu, protože věděl, že v opačném případě je vše zbytečné.
Problémy Církve se nikdy neřeší mimo papeže! Tedy pokud sv. apoštol Pavel napomenul prvního papeže, sv. Petra, měl na to oprávnění. Byl přímo Ježíšem Kristem povolán stát se misionářem rodící se Církve! Pokud dnes například biskup Schneider nebo kardinál Burke kultivovaným, uctivým způsobem kritizují některé výroky papeže Františka, mají na to oprávnění jako vysocí hodnostáři Katolické církve, kteří jsou na úrovni apoštolů. Pokud však kdejaký ultrakonzervativní katolík nekultivovaným, neuctivým způsobem útočí na papeže, nemá na to povolání od Boha! Kromě toho: biskup Schneider, či kardinál Burke kritizují jen a jen ty výroky a činy papeže, které považují za ohrožení učení Katolické církve. Nikdy nezpochybňují legitimitu papeže a nehledají za každou cenu záminky, jak ho znemožnit.
Jak již bylo uvedeno, skutečným motivem zpochybňování neomylnosti kanonizaci je především snaha vyvolat pochybnosti o legitimnosti procesů svatořečení především pokoncilních papežů, zejména Pavla VI. a Jana Pavla II., kteří leží ultrakonzervativním katolíkům obzvláště hluboko v žaludku. Proto s horečnatou pílí hledají co nejvíce negativních stránek v životech těchto papežů, aby je mohli vykreslit v co nejtemnějším světle a tím zaútočit i na DVK, který je s těmito papeži velmi úzce svázán. Účel světí prostředky - to je jejich zásada, ale i pracovní metoda. Snaží se dokázat, že světci po DVK nejsou na stejné úrovni jako světci před koncilem. A přitom řešení zdánlivého dilematu je tak geniální, jak je jednoduché. Nejgeniálnější věci jsou totiž ty nejjednodušší. Stačí vycházet z teze, že mezi svatými opravdu není rovnostářství. Doslova, že neexistují dva světci, kteří jsou stejně svatí. Že tedy jsou svatí, ale jsou i svatější a jsou i nejsvatější. Rovnostářství totiž není ani v pekle, ani v očistci, ani v nebi, ani mezi anděly, ani mezi světci Katolické církve.
Na absenci rovnostářství v pekle poukazuje mimo jiné článek „
Dopis z pekla“, ve kterém zatracená duše říká mimo jiné toto: „
Ani v pekle totiž není rovnostářství. Ne všechny duše zde trpí stejně. Čím zlomyslněji a tvrdohlavěji někdo na zemi hřešil, tím více zde trpí. Kdo hřešil ze zloby, z nenávisti k Bohu, trpí intenzivněji než slaboch, který neměl dost sil vzepřít se vášním. Zatracení katolíci trpí více, než příslušníci jiných náboženství.
Dostali a také zneužili více milostí a světla než ti druzí. Kdo více uměl a dostal od Boha, ale nevyužil to, trpí více, než ten, kdo uměl a dostal méně.“ (16)
Nicméně tak, jako v pekle není rovnostářství a některé duše trpí více, jiné méně, rovněž není rovnostářství ani v očistci. V roce 1998 byla vydavatelstvím SLOVO v Košicích vydána útlá
publikace „
Hlas z druhého sveta“. Publikace je věnována v převážné míře sestře Marii de la Croix (1840-1917), tedy sestře Marii od Kříže, která dne 15.5.1861 složila věčné sliby v augustiniánském klášteře ve Valognes. V roce 1884 byla v tomto klášteře zvolena za asistentku a o rok později za Matku prefektku, kterou byla až do zrušení kláštera v roce 1904. Dostala tu velkou milost od Pána Boha, že mohla v letech 1874 až 1890 mluvit s nebohou řeholní sestrou Marie-Gabrielle, která zemřela v roce 1871 ve věku 36 let. Sestra Marie-Gabrielle byla mladou řeholnicí, která brala své klášterní povinnosti na lehkou váhu a způsobila klášteru i své představené, kterou byla právě Marie de la Croix, nemalé potíže. Marie od Kříže během těchto rozhovorů slyšela hlas nebohé sestry Marie-Gabrielle, ale nikdy ji neviděla. Rozhovory trvaly několik let a Marie de la Croix je později zpracovala v rukopise, který byl zveřejněn a s úctou se o něm vyjadřovaly i mnohé církevní osobnosti.
Nebohá spolusestra řekla sestře Marie de la Croix mimo jiné toto: „
Chtěla jsem tím říci, že existují různé druhy očisty. Velkým očistcem nazýváme místo, kde se nacházejí duše velmi zatížené vinami... Mohu Vám říci, že existují různé stupně očistce, protože jsem jimi prošla. I velký očistec má několik stupňů. Nejhorším místem je dočasné peklo, kde se nacházejí hříšníci, kteří ve svém životě spáchali velké zločiny, a v tomto stavu je překvapila smrt, takže neměli čas své špatné skutky olitovat. Tyto duše byly zachráněny jakoby zázrakem, často skrze modlitby rodičů nebo jiných osob. Mnohokrát se již nestihly vyzpovídat, neboť je znenadání zastihla náhlá smrt, ale Bůh, nekonečně milosrdný, dal jim v okamžiku smrti milost potřebné lítosti, a to pro jeden či dva dobré skutky v jejich životě... Jsou zde dále duše, které sice nespáchaly velké zločiny, ale byly vůči Bohu lhostejné.“ (17)
Ve smyslu slov nebohé má tedy očistec poměrně složitou vnitřní strukturu mnoha stupňů, ve kterých není stejná míra utrpení. Nejtěžšímu utrpení jsou vystaveny duše ve velkém očistci, především v takzvaném dočasném pekle. Existuje však i malý očistec a očistec toužebného očekávání, o kterých nebohá sestra Marie-Gabrielle řekla mimo jiné toto: „
V malém očistci se nacházejí duše, které zemřou s lehkými hříchy a ve svém životě za ně nezadostiučinily. Dále jsou zde duše, kterým sice těžké hříchy byly odpuštěny, ale Boží spravedlnosti nedaly za ně zadostiučinění. I v tomto očistci jsou různé stupně, a to podle zásluh jednotlivých duší. Očistec zasvěcených osob nebo těch, kteří dostali bohatší milosti než jiní, je delší a bolestnější než lidí obyčejných. Nakonec existuje i očistec toužebného očekávání.“ (18)
Rovnostářství však podle slov nebohé Marie-Gabrielle není ani v nebi, protože ani tam nejsou všechny duše stejně blažené, ale „
čím více duše na zemi milovala Boha, tím k vyšší dokonalosti se vznáší, tím více miluje a je milována v nebi.“ (19)
Rovněž ani mezi anděly není rovnost. Jak uvádí Dancák ve svém díle, „
různá biblická jména naznačují odstupňování a pořádek mezi anděly. Na základě Písma bylo možné přijmout, že jsou určité rozdíly mezi anděly v dokonalosti jejich bytí (Kol 1, 16; Ef 1, 21)
. Na základě biblických pojmenování teologové od Pseudo-Dionýsa rozlišují tři hierarchie andělů a v každé z nich jsou tři chóry nebo řády andělů.“ (20)
Svatý Michael archanděl patří k serafínům a je prvním a nejvyšším andělem v nebi. Svou krásou a mocí převyšuje všechny ostatní anděly. Je přítomen při osobním soudu každého člověka. Po smrti ho vidí všechny duše. "
Je nejen svědkem při vynesení rozsudku, ale je také výkonným andělem Boží spravedlnosti tím, že odnáší duši na místo očisty a když duše zadostiučinila za své poklesky, pak ji doprovází do věčné blaženosti... Když duše opouští očistec a odchází do nebe, pokaždé velebí a oslavuje Boha. Na této slávě se účastní i svatý Michal archanděl. Pro něj je ctí přivádět duše do nebe, kde pak celou věčnost oslavují milosrdenství Boží.“ (21)
Z uvedeného vyplývá, že mezi anděly v nebi je precizní hierarchie, v níž má každý anděl své přesně vymezené místo. Není tam místo pro rovnostářství a podobně není místo pro rovnostářství ani ve sboru světců Katolické církve. Vždyť by nemohly být ani teoreticky na stejné úrovni například svatý Páter Pio z Pietrelciny, který celý život věrně sloužil Bohu, a svatý Dismas, lotr a vrah, který se v posledních hodinách života obrátil na Pána Ježíše na kříži s prosbou o spásu své duše.
Otázku neomylnosti kanonizaci lze tedy vyřešit geniálně jednoduše. Stačí vycházet z teze, že
mezi svatými v nebi není rovnostářství. Každý člověk se může stát svatý a nemusí být na stejné úrovni jako nejznámější světci Katolické církve! Vždyť všichni jsme povoláni ke svatosti, jak vyplývá z prvního listu sv. Petra: „
Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako svatý
je ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: ‘Svatí buďte, neboť já jsem svatý’.“ (1 Pt 1,14-16)
Lotr z kříže, svatý Dismas, se stal světcem doslova v posledních hodinách života. Na to nikdy nezapomínejme!
Je třeba vzdát se farizejství a svatouškovství těch, kteří si o sobě namlouvají, že jsou již na zemi světější než světci v nebi. Zaslepenost fanatiků s klapkami na očích ohrožuje celistvost Katolické církve a to je dílo ďábla, kterému nemístně horliví puritáni z řad ultrakonzervativních katolíků velmi účinně pomáhají.
Co dodat na závěr? Současná Katolická církev se zajisté potýká s vážnými problémy, protože ji tvoří omylní lidé. Pokud by byly v Církvi jen andělé, zřejmě by neznala potíže a problémy. Jenže žádný člověk není dokonalý. Dokonce - jak již bylo uvedeno - ani papežové nejsou bez chyb a omylů. Jenže snahy ultrakonzervativních katolíků zpochybnit úplně všechno, na čem současná Církev stojí, je cestou do pekla stejně, jako je cestou do pekla snaha ultramodernistů v Katolické církvi zpochybnit církevní Tradici. Všechno ultra- je dílem ďábla, který se ze všech sil usiluje rozbít jednotu Katolické církve a díky zaslepenosti fanatiků s klapkami na očích se mu to do značné míry daří. Zpochybňování neomylnosti kanonizaci není služba Katolické církvi, ale služba ďáblu, který těží nejvíce právě ze zasévání svárů a rozkolů uvnitř Kristovy Katolické církve. Proto by si měl každý kritik předem velmi dobře zvážit důsledky svého počínání.
Karol Dučák
Poznámky:
(1) Srov. Benítez J.:
El único 'jefe' del Papa. In:
El Mundo, 31.05.2017. Dostupné z:
http://www.elmundo.es/papel/lideres/2017/05/31/592d806d268e3e1a7c8b476c.html.
(2)
Sacrosanctum concilium, 6.
(3) Srov. Lamont, J.: "
The authority of canonisations": Do all canonisations need to be accepted as infallible? -- a special guest article. In:
Rorate-caeli. Dostupné z:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/08/the-authority-of-canonisations-do-all.html.
(4) Srov. Lamont, J.:
Follow-up Article - Paul VI: The Infallibility of Canonizations and the Morals of the Faithful. In:
Rorate-caeli. Dostupné z:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/12/follow-up-article-infallibility-of.html.
(5) Srov.
Neomylnost kanonizací a mravnost věřících. In:
Duše a hvězdy. Dostupné z:
http://www.duseahvezdy.cz/2019/11/08/neomylnost-kanonizaci-a-mravnost-vericich/#more-24142.
(6) P. Michaele Nicolau and P. Ioachim Salaverri,
Sacrae Theologiae Summa, vol. I,
Theologia Fundamentalis, 3rd ed., 725.
(7) Srov. Pius XI: AAS 25 (1933) 425-426; 26 (1934) 539s; Pius XII: AAS 39 (1947) 209, 249, 281, 329, 377. Pius XII: AAS 33 (1941) 105; 41 (1949) 137.
(8) Lamont, J.:
Follow-up Article - Paul VI:
The Infallibility of Canonizations and the Morals of the Faithful. In:
Rorate-caeli. Dostupné z:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/12/follow-up-article-infallibility-of.html.
(9) Srov. Lamont, J.:
Follow-up Article - Paul VI:
The Infallibility of Canonizations and the Morals of the Faithful. In:
Rorate-caeli. Dostupné z:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/12/follow-up-article-infallibility-of.html.
(10) Srov.
History of the Devil's Advocate. In:
Unam Sanctam Catholicam. Dostupné z:
http://www.unamsanctamcatholicam.com/history/79-history/351-devil-s-advocate.html.
(11) Srov.
St. Lawrence Justinian. In:
New Advent.
Dostupné z:
http://www.newadvent.org/cathen/09091a.htm.
(12) Kodex kanonického práva z roku 1917, kán. 2116: § 2.
(13) Srov. Kodex kanonického práva z roku 1917, kán. 2134.
(14) Srov.
Historický vývoj kanonizačních procesů. In:
Knihovna pražské metropolitní kapituly - KPMK. Dostupné z:
https://kpmk.eu/kpmkeu/index.php/informace/kanonizacni-proces-kard-josefa-berana/202-historicky-vyvoj-kanonizacniho-procesu.
(15) Srov. Cousturié I.:
Les miracles attribués à Jean Paul II. In:
Aleteia. Dostupné z:
https://fr.aleteia.org/2017/10/22/les-miracles-attribues-a-jean-paul-ii/.
(16) Dučák, K.:
Dopis z pekla. In:
FATYM. Dostupné z:
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=dopis-z-pekla&cisloclanku=2016100027.
(17) Croix Sr. de la, M.:
Hlas z druhého sveta. Košice:
SLOVO, 1998. ISBN 80-85291-55-X, s. 15-16.
(18) Croix Sr. de la, M.:
Hlas z druhého sveta. Košice:
SLOVO, 1998. ISBN 80-85291-55-X, s. 17.
(19) Croix Sr. de la, M.:
Hlas z druhého sveta. Košice:
SLOVO, 1998. ISBN 80-85291-55-X, s. 24.
(20) Dancák, F.:
Angelológia. Zjavené učenie o anjeloch. Prešov:
PETRA, 2005. ISBN 80-89007-66-X. Dostupné z:
http://www.zoe.sk/pub/doc/theologos/p_angelologia.pdf, s. 9.
(21) Croix Sr. de la, M.:
Hlas z druhého sveta. Košice:
SLOVO, 1998. ISBN 80-85291-55-X, s. 24-2