Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle adventní- cyklus A.
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve, než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl:“Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“
To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená „Bůh s námi“. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. (Mt 1,18-24)
Maria, náš předvánoční vzor
V dnešním evangeliu stojí před námi dívka Maria a slyší Boží hlas, slyší neslýchaný požadavek. Ona, která dosud není provdaná, nežije s mužem, má mít syna. A přesto, jakmile se ubezpečí, že to je Boží vůle, úkol přijímá. I když ví, že to změní celý její život.
My si tu událost představujeme příliš kýčovitě, nereálně, divně, pod vlivem starých obrazů „Zvěstování“, na nichž Panna Maria klečí na klekátku s lilií v ruce a andělsky krásný posel s labutími křídly právě přistává v levém horním rohu obrazu – obklopen nebeskou září.
Jenže ve skutečnosti to asi byla záležitost velmi prostá, bez líbivých efektů. Její obdobu jsme zažili i my ve svém životě, a jistě už nejednou. Kolikrát v životě už my jsme zaslechli Boží hlas, Boží výzvu najednou jsme jasně cítili. Ano, teď bych měl jít a toto udělat. Teď hned bych měl toto ve svém životě změnit k lepšímu, teď bych se měl takhle změnit na celý život.
Jenže my na to reagujeme jinak než Maria. Buď mávneme rukou a řekneme si: To se nedá uskutečnit! Nebo si řekneme: Ano – já to udělám, ale až zítra, jindy, později, - a jdem dál, jak jsme šli, nic se nestane.
Jinak dívka Maria. Bez slečinkovského upejpání, bez ženské nerozhodnosti, bez ženské kupy řečí. Odpoví prostě, věcně, stručně: Fiat, dobrá. Beru to, když to žádá Bůh.
Také se asi přitom bála. I v evangeliu se na to vzpomíná, že se polekala. Není divu, vždyť to bylo mladé děvče. Ale neutekla, necouvla, nevymlouvala se. Uvěřila Bohu. V plačícím nemluvněti viděla Božího Syna. Jeho nepochopitelná slova uchovávala v paměti.
Nemusíme se my, katoličtí křesťané, stydět za to, že máme v úctě tuto statečnou dívku Miriam. Nemusíme se stydět za to, že si vážíme Matky Mesiáše, Marie.
Ve všech dobách budou takoví, kteří budou chápat její osobní velikost, kteří ji budou brát za vzor pevné víry v Boha.
Pojďme s ní o vánocích vstříc jejímu Synu a naslouchejme jeho slovům tak pozorně, jak nás Maria nabádá: „Cokoli vám řekne, učiňte,“ – říkala v Káně Galilejské učedníkům.
Přeji vám do předvánočních dnů ztišení a těšení, aby vaše letošní vánoce byly opravdu svátky s Ježíšem. Vánoce bez Ježíše, to chtěl kdosi už jednou: jmenoval se Herodes. Byly to špatné vánoce pro něj a pro mnohé.
Ani dnešní vánoce bez Ježíše v domech, kde se k němu nechtějí hlásit, kde jej z domů vyhánějí, nejsou radostné vánoce.
