Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle adventní- cyklus A.
Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtvý vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. „Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: „Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou. „ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“ ( Mt 11, 2-11)
Podobiznu Jana Křtitele, kterou nám Matoušovo evangelium nastínilo ve 3. kapitole, nám pozoruhodně doplňuje v kapitole 11.
Jak už jsme si řekli, hlásal Jan Křtitel blízký Boží soud nad všemi, kdo propadli zlu, nebudou-li včas dělat pokání; na znamení své nové orientace měli přijímat jeho symbolickou koupel a vyznávat své hříchy. Mesiáše si Jan představoval jako přísného vykonavatele Božího soudu. Proto mu bylo divné, že Ježíš jen káže a prokazuje lidem různá dobrodiní. Také Janovi učedníci, asi jeho bývalí druzi z essenského společenství, viděli mesiášskou postavu spíše v asketicky přísném Křtitelovi než v Ježíšovi, který vedl život chudý, ale velmi přirozený; přijímal například pozvání k hostinám. K tomu přistupovala skutečnost, že v době začátku Ježíšova veřejného působení byl Křtitel ve vězení, kam ho dal zavřít kníže Herodes Antipas. Toužil po konečném vysvobození – a Ježíšovy skutky, o kterých slyšel, se mu nezdály odpovídat jeho představě Mesiáše. Ať už to byl výraz Křtitelových osobních bolestných pochybností, ať snaha o lepší poučení jeho žáků, ať konečně jakási výzva k Ježíšovi, aby už neotálel se soudem nad světem, Křtitel žádal Ježíše o jasné vyjádření.
„Ten, který má přijít“, je očekávaný Mesiáš. Jan v něm viděl spíše soudce; Ježíš se považuje spíše za zachránce, Spasitele lidí. Proto ve své odpovědi uvádí řadu citátů ze starozákonního proroka Izaiáše, které ukazují právě tuto světlou stránku Boží spásy; a zároveň poukazuje na to, že jeho životním slohem a jeho působením se právě tyto předpovědi plní. Kdo vidí tuto složku Ježíšova díla, tomu nebude kamenem úrazu jeho chudoba a bezbrannost, ani to ne, že nepřichází hned lidi soudit a trestat.
Jestliže Křtitel dosud plně nechápal Ježíše, měl Ježíš sám ke Křtitelovi hlubokou úctu. Vážil si jeho pevného charakteru a dobrovolně strohého života, který byl v tak nápadném rozporu s přepychem jeho věznitele, knížete Heroda Antipy. Ježíš vidí v Křtitelovi posledního a nejvyššího proroka Starého zákona, který už stojí na prahu Nového zákona, protože připravil cestu Spasiteli světa. Křtitel sám ovšem patří, vzdor všemu, ještě ke Starému zákonu, takže Ježíš a jeho učedníci, kteří zahajují novou etapu dějin spásy, jsou více než on, ačkoli se mu přísností života a nápadnou lidskou velikostí nepodobají.
Buď jak buď, Janovi se tu dostává přímo od Ježíše velkého uznání. Ježíš si Křtitele zjevně hluboce váží, má ho rád a dává ho za příklad. Zároveň ale připomíná pořadí objektivních duchovních hodnot. Sloužit přímo už Božímu neboli „nebeskému“ království je víc než všechno proroctví a všechna svatost Starého zákona. Tady cítíme ten přechod, tu Ježíšovu revoluci v duchovních dějinách lidstva.
Ježíš dosud nechce veřejně vystupovat jako očekávaný Mesiáš. Jan ovšem bezpochyby pochopí jeho vzkaz. Od začátku své veřejné činnosti dává Ježíš najevo, že není jen člověk. Dělá to svými neuvěřitelnými činy, například uzdravováním nevyléčitelně nemocných.
Jaká byla reakce Křtitelova na Ježíšův vzkaz, o tom nemáme žádnou zprávu, ale můžeme předpokládat, že pochopil.
Ježíš sám se na rozdíl od některých svých současníků, falešných mesiášů, nikdy nechvástal svým posláním od Boha. Věděl, že výrazu Mesiáš lidé jeho doby často rozumí nesprávně. Svými činy mocné lásky k trpícím pozvolna své učedníky připravoval na pochopení svého pravého významu jako Spasitele světa, jako svrchovaně pravdivého svědka Boží lásky k lidem.
Ještě k té Ježíšově chvále Jana Křtitele. Pravou hodnotu mívají často spíše docela obyčejní, prostí lidé, než ti, kdo bydlí v palácích, kdo mají nadbytek, politickou moc, dočasnou vládu a slávu.
To je správný závěr, který si z Ježíšových slov můžeme vyvodit. Přímo šlo o kontrast mezi Janovou neochvějnou charakterností, dobrovolnou chudobou a strohostí života – a teď i jeho uvězněním pro právo a spravedlnost – a na druhé straně bezcharakterností, změkčilostí a přepychem jeho věznitele Heroda Antipy.
Každý z nás si může položit otázku, kterému z obou těchto typů se více podobá. Zvláště dnes jde o to, zda se nepodobáme rákosu, kterým zmítá každý vítr; když je to moderní, horuje leckdo pro svobodu, když mu začnou vyhrožovat, podrobí se tyranii i ve věcech víry a svědomí.