Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní- cyklus A.
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: „Hlas volajícího na poušti:Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boku kožený pás., živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat:“Naším otcem je Abrahám!“ Neboť vám říkám: Bůh může oživit tyto kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena stromům ke kořenu a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést.
On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3, 1-12)
„Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království,“ zní výzva Jana Křtitele. A celá zvěst Ježíšova stáčí se k jednomu:
„Obraťte se!“ Bývalý režim tvrdil, že se člověk změní, když se změní společenské zřízení. Ježíš na to nespoléhal. Naopak věřil v lidskou schopnost změnit se. Volá k pokání přeměnou srdce. Přes všechny smutné zkušenosti s člověkem v té době věřil, že vnitřně se může stát dobrým. Uzdraveným říkával: „Jdi a nehřeš více!“ Ještě na kříži věří v člověka, když, když prosí: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají.“
Ježíš nežil v průmyslové společnosti, ale vesměs mezi analfabety. Věřil, že člověk za dva tisíc let nebude jiný: v touze po moci, ve válce a násilí, ve své bezmoci, v diskriminaci chudých a bezprávných. I za této situace se dá člověk změnit, ne mocí – „kdo moci používá, v moci zahyne“, - ale láskou, která bere své impulsy od Boha. Největší příkaz Ježíšův zní: Miluj Boha a bližního.
Věrna evangeliu volá církev k pokání obratu člověka. Apeluje stále na kající smýšlení. Podle Ježíše proces vnitřní přeměny se táhne celým životem. Spočívá v neustálém plnění vůle Boží, jak sám v nejtěžší hodině v Getsemanech naznačil: „Otče, ne jak chci, ale jak chceš ty.“
Pokání ve smyslu evangelia není snad popel posty a bdění, ale vyžaduje obrat života. A to rozhodně potřebujeme. Nemluvme moudře a rozšafně, jako by něco mělo být, neodsuzujme, ale podívejme se do svého života a vytáhněme trám nepoctivosti, nenávisti, zlodějství ze svého oka, než budem tahat třísku z oka bližního.
Pokání je zanechat zlé a konat dobré. Ještě více: přestat být zlým v srdci a stát se dobrým. Varujme se nešťastného zvyku, že podobné výzvy uznáváme, ale vždy pro druhé. Podívejme se pravdivě do svého života a nerozrývejme život druhého.
„Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Království Boží se podobá slunci, které plně svítí, ale nevnikne do příbytku, kde jsou okna zabedněna nebo znečištěna. A právě pokáním čistím Božímu království vstup do svého života. Jen se spolehněme na slovo Spasitelovo: „Čiňte pokání a přijde království Boží.“ Ne ovšem s brutální moudrostí tohoto světa, s jeho vírou v peníze a moc, ale s moudrostí evangelia, které nás vždy zaměřuje na vůli nebeského Otce a nikoliv na naše malé JÁ, kterým Bohu vnucujeme svou vůli. Pokáním už je neuplatňovat vůli svou na úkor vůle Boží.
„Kdo chce být mým učedníkem, vezmi svůj kříž a zapři se.“ Evangelium od nás žádá hrdinný postoj. Jeho zvěst splní jen velká srdce a stateční lidé.
Člověk musí mít tvrdou ruku na sebe, chce-li mít poddajné srdce pro Boha. Zkušenost učí, že lidé s měkkým charakterem jsou tvrdí a suroví na druhé. Kdo překonává své vášně s tvrdým a nesmlouvavým ne, má vnitřní sílu říct Bohu ano, i když svět či povolání od něho žádá hrdinské rozhodnutí. Charakter a duše člověka je těžký materiál, který se dá zpracovat jen tvrdým dlátem, má-li vzniknout umělecké dílo. Také zde platí: „Váš zármutek se obrátí v radost.“
V církvi přeměnu srdce praktikujeme přijetím svátosti smíření, zpovědí, která přináší oblažující radost a úlevu. „Lidem by se nikdy neměla brát zpověď.“ (Goethe) k tomu nás vyzývá církev v tomto fialovém čase pokání.
