V sobotu 23. 11. 2022 přibližně od 10:00 plánujeme údržbu serverů FATYMu a A.M.I.M.S. (včetně TV-MIS.cz) tak, aby do nedělního rána bylo vše hotovo. Servery bude třeba vypnout, restartovat... Prosíme, nevkládejte a needitujte v tuto dobu žádný obsah. Děkujeme za pochopení.
17. UPŘÍMNOST - vlastnost charakterního člověka
Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
John Peyton, nejstarší ze šestnácti dětí, vychovával svých pět dcer a čtyři syny v chalupě o třech místnostech na farmě v Provincii Mayo v Irsku, kde své rodiny už před ním vychovávali jeho otec i děd.
Jan a jeho manželka Marie od svatby klečívali každý večer u krbu a modlili se růženec.
Jejich děti se jedno po druhém, jak přicházely na svět a byly toho schopné, přidávaly k nim, až nakonec všech jedenáct společně s těmi dvěma recitovali tuto věky starou modlitbu.
Rodinný růženec byl pro Peytonovy takovou samozřejmostí, že Patrik, jejich šesté dítě, se cítil jak bleskem zasažený, když jednoho dne zjistil, že ne v každé katolické rodině v obci se denně modlí růženec.
Život na Peytonově farmě nebyl lehký, protože půda, kterou obdělávali, byla plná kamení a neměli k dispozici žádné stroje. Finanční situace rodiny nebyla růžová. Proto se dvě nejstarší dcery vydaly do Ameriky za prací, aby mohly pomáhat rodině doma v Irsku. Roku 1928, v devatenácti letech, i pro Patrika nastal čas odejít z domu a rozhodl se stejně jako jeho sestry jít do Ameriky. Šel s ním i bratr Tom.
Oba tam po počátečních zkušenostech vstoupili do semináře, aby se stali kněžími v Kongregaci Sv. Kříže. Vše se zdálo být v pořádku až do chvíle, kdy Patrik začal vykašlávat krev. Často chrlil velké množství krve.
Jedné noci bylo chrlení tak silné, že přivolaný lékař pochyboval, že se Patrik dožije rána. Diagnóza zněla: „pokročilé stadium tuberkulózy pravého horního laloku s tvorbou dutin“. Roku 1938 léčení tuberkulózy pomocí antibiotik ještě neexistovalo. Spočívalo jen v dietách a odpočinku.
Peyton strávil několik měsíců na lůžku. Jeho stav se neustále zhoršoval. Tři lékaři navrhli zoufalou a velmi nebezpečnou proceduru. Odstranili mu několik žeber a několik dalších zlomili, aby tak vytvořili dostatečný prostor pro nemocné plíce. Zákrok zmrzačil Patrikovo tělo a on zůstal hendikepovaný po celý život, i když mu v té chvíli bylo pomoženo. Lékaři se vzdali šance na normální vyléčení.
Bod obratu
Když byl Patrik na dně, navštívil jej jeho profesor etiky z Univerzity Notre Dame. Návštěva se stala bodem obratu. Peyton ve své pozdější autobiografii píše o Páteru Hagertym jako o člověku, který „výrazně přispěl k tomu, co považuji za největší krizi a bod obratu v mém životě“.
Páter Cornelius J. Hagerty byl bezpochyby ryzím, nefalšovaným a upřímným člověkem. Jak říkal Peyton: „Byl to člověk, který si nikdy nenasadil masku. Říkal to, o čem byl přesvědčený a bez ohledu na následky.“
Byla to právě Hagertyho upřímnost, která způsobila, že Peyton přijímal vážně, co mu jeho starý profesor říkal.
„Naše Paní bude k tobě tak dobrá, za jak dobrou ty ji pokládáš. Když si myslíš, že je stoprocentní, bude pro tebe stoprocentní. Nikdo z nás není schopný učinit, co může udělat ona. My s naším snažením vždy narážíme na limity a to i vzdor našemu totálnímu úsilí.“
Tak otevřený způsob řeči Peytona zchladil. Hagerty pokračoval: „Ne vždy náš Pán a naše matka udělají tolik, kolik by mohli. Důvodem je to, že si myslíme, že nejsou schopni udělat víc. Omezíme je svou omezenou vírou.“
Po těchto slovech, kterými se Hagerty dotkl jeho víry a ukázal na sílu, nacházející se v upřímné modlitbě – o čemž on sám nikdy nepochyboval – se Peyton začal s obnovenou důvěrou modlit k Panně Marii. Šest dní po Hagertyho návštěvě se mlha rozplynula. Za dva týdny byli lékaři překvapení zjištěním, že škodlivé tekutiny zmizely a museli připustit, že náhlé zlepšení Peytonova stavu neumějí vysvětlit.
Uzdravení bylo úplné a nemoc se už nikdy nevrátila. Když Peyton uvažoval o celé situaci, vzpomněl si na všechny růžence, které se kdysi s ostatními členy rodiny modlíval, když byl ještě v Irsku. Proč by mu nemohly po takové době prospět? Cítil se jako člověk, který platil celý život pojištění na dům, který vyhořel, a on si nyní přišel do pojišťovny nechat proplatit škodu.
Modlitba je mou silou
Přesvědčení, že k jeho náhlému a vědecky nevysvětlitelnému uzdravení došlo na zásah Panny Marie, jej vedlo k rozhodnutí zasvětit svůj život šíření růžence jako formy rodinné modlitby. Jak on, tak i jeho bratr Tom už byli kněžími.
Neměl ani zdání, jak přesně by se šířením růžence měl začít. Ale věci se postupně začaly vyvíjet tak jednoznačně, že mu bylo nad slunce jasnější, že za tím vším musí být Boží prozřetelnost. Je zajímavé, že velkou oporou mu v jeho úsilí byly i filmové hvězdy jako Bing Crosby, Loretta Young, Maureen O ́Hara, Jack Haley, Irene Dunne a Jimmy Durante.
Pomohli mu biskupové a stejně i osobnosti z univerzitní sféry. Kampaň za Růženec v rodinách (Family Rosary Crusade) byla na světě. Peyton ji vedl po celém světě osobně nebo skrze media pod heslem: „Rodina, která se společně modlí, zůstává spolu.“
Mimo to, že založil Kampaň za růženec v rodinách, založil i Rodinné divadlo v televizi, které vyrobilo několik filmů, a také vypracoval několik rozhlasových programů.
V roce 1961 promluvil ke shromáždění asi 550 tisíc lidí v San Franciscu v Golden Gate Parku. Ve stejném roce promluvil v Caracasu ve Venezuele k 600 tisícům lidí. Další rok se modlil růženec s jedním a půl milionem lidí v Rio de Janeiro v Brazilii.
Jeho poselství, stejně jako nedávné poselství P. Hagertyho jemu, bylo poselstvím nejhlubší upřímnosti a opravdovosti. Toto poselství – vlastně poselství Mariino – přinášel do čtyř světových stran více než padesát let. „Modlitba je Boží slabostí a mou silou,“ říkával. „Bůh chce, abychom ho pozvali do našich domovů, aby tam mohl bydlet.“
KOMENTÁŘ
Slovo upřímný, v latině sincerus znamená doslova „bez vosku“ (sine = bez, cera= vosk). Ukazuje na pravost, nefalšovanost, pravdivost, opravdovost, čistotu, přímost. Zřejmě vosk představoval maskování nebo přikrášlování.
Tam, kde se nepřikrášlovalo, bylo jen to, co bylo. Nebo slovo vosk mohlo znamenat i jinou skutečnost. Ve středověku šlechtici používali posly, aby doručili dopis s poselstvím adresátovi. Takový dokument byl svinutý a převázaný stuhou, na které byla pečeť z vosku.
Pečeť měla dávat na vědomí, že list není otevřený a že adresátem je daný šlechtic. Jestliže byl posel zcela věrohodný, mohl šlechtic poslat dopis „bez vosku“ (sine cera), tedy nezapečetěný.
Upřímnost v tomto smyslu ukazuje na kompletně otevřený postoj, bez bariéry, která by oddělovala co je venku od toho co je uvnitř.
Člověk, na kterém je upřímnost v tomto smyslu znát, je velmi přitažlivý. Máme rádi člověka, který má tento druh otevřenosti, spolehlivosti a spontánnosti. Duše, která je trápena, aby našla sama sebe, nebo člověk dvojí tváře nejsou ani zdaleka tak přitažliví.
Vedle upřímného člověka nemáme strach. Je shoda mezi tím, co říká a tím, co si myslí. Mezi tím, jak žije a mezi tím o čem je přesvědčen. Každý známe asi člověka, v jehož přítomnosti se cítíme dobře. Kdybychom pátrali, proč je tomu tak, došli bychom jistě k závěru, že jsme si jistí, že z něj nevyleze něco, s čím jsme nepočítali nebo že nedostaneme nečekanou ránu pod pás. Upřímný člověk je transparentní.
Předem víme, jak zareaguje, co v něm je. Upřímnost je tedy vzácná ctnost a blažený ten, kdo se o ni snaží.
Je tu však i vážné varování. Ve dvou směrech.
(1) Upřímnost se dá i hrát a
(2) jménem upřímnosti jsme schopni ukazovat světu doslova „výkaly“, které jsou v našem nitru a přitom se tvářit, že děláme dobře, hlavně že jsme upřímní.
K prvnímu varování máme mnoho příkladů. Některé jsou velmi tragické. Jsou to příklady svedení a zneužití. Můžeme říci, že je to přímo ďábelské, protože tu jde o lež a ďábel je otcem lži. Jde tu o vlka v rouchu beránčím.
Upřímnost lze nejsnadněji zfalšovat
V Shakesperově hře Dva šlechtici z Verony Julie zpívá chválu na svého milovaného Protea, neboť je přesvědčená, že „tisíce jeho přísah“ a „oceány jeho slzí“ jsou dokonale pravdivé „Jeho slova jsou závazkem, jeho přísahy věštbou; jeho láska je upřímná, jeho myšlenky neposkvrněné; jeho slzy čistými posly, vyslanými ze srdce; jeho srdce je tak daleko od pokrytectví jako je nebe daleko od země.“
Co však ubohá Julie v té chvíli neví je, jak strašně vrtkavý a podvodný její nápadník ve skutečnosti je. Zdá se být upřímný, ale jak tomu je u většiny z nás, upřímnost je ctnost, která se dá nejsnadněji zfalšovat.
Vždyť kolik podvodníků už nás doběhlo? Od prostých žebráků, kteří nám vyprávěli detaily svého údělu a nic nebyla pravda až po politiky, kteří svým vystupováním a mluvením o svých činech nabrali podobu maxihrdinů a totálně upřímných lidumilů na světě.
A přitom kvůli naší naivitě získávali nejen hlasy při volbách, ale i tučná konta v bankách.
Jeden z dávných následovníků Hitlera vzpomíná, jak se cítil po prvním projevu Führera.
Říká: „Bylo mi tehdy 32 let, byl jsem vyčerpaný z hnusu a zklamání okolo mne. Byl jsem tulákem, který stále něco hledal; vlastencem bez frekvence, kterou bych své vlastenectví mohl vyjádřit, člověkem toužícím po hrdinství, chyběl mi však hrdina. A tu vidím neoblomnou vůli člověka, vášeň jeho upřímnosti. V té chvíli se mi zdálo, jakoby se to všechno vsakovalo rovnou do mne.
Prožil jsem vzrušení, které by se dalo přirovnat jen k intenzivnímu náboženskému obrácení (obratu).”
Nebezpečná neřest
Upřímnost je „nejnebezpečnější ctnost“ ze všech, kdosi řekl, protože může v sobě spojovat přirozenou přitažlivost se smrtonosnou svůdností. Svět reklamy – jeho propaganda a pomluvy – je založen na (zdání) upřímnosti, ale i na téměř totální prázdnotě od pravdy. Je však nesmírně úspěšný, protože fasáda upřímnosti vždy dokáže v masách vyvolat přinejmenším emocionální reakci, byť jakkoli plytkou.
Technologická společnost, jejíž jsme i my součástí, je typická tím, že osobní vztahy se umenšují (zmenšují, snižují, ztrácejí). Je proto pro lidi velmi snadné se navzájem klamat.
Je tu i druhé varování.
„Nebezpečná ctnost“, nebo spíš neřest upřímnosti vede k mravnímu rozkladu. Tato „upřímnost“ po člověku žádá pouze to, aby byl sám sebou, tj. aby zůstal zcela beze změny a klidně lhostejný vůči okolnostem a zaznívajícím výzvám.
Film Walkera Percyho, o kterém jsme už v našem cyklu pojednávali, nazvaný The Moviegoer (Návštěvník kina), představuje tetu hlavního hrdiny, která uvažuje nad dnešním světem:
„Charakter našeho národa smrdí až do nebe. Jsme vůči sobě navzájem shovívavější než byli lidé kdykoli předtím.
Žádná prostitutka nikdy nereagovala větším výbuchem citů než my, když se někdo dotkl jejího srdce. Na krádežích, oplzlosti, lhaní, smilstvu není nic nového. Vždy to tady bylo.
Nové však je to, že dnes lháři, zloději, poběhlice a smilníci touží, aby byli, a také jsou obdivovaní množstvím lidí, pokud jsou jejich vyznání dostatečně psychologická, nebo když náležitě brnknou na strunu v našem srdci, dostatečně upřímná.
Ó ano, jsme upřímní. Nepopírám to. Neznám dnes nikoho, kdo by nebyl. Didi Lowell je ta nejupřímnější osoba, jakou znám: vždy když se plazí do postele s někým jiným, dělá to s tou nejupřímnější upřímností. Jsme nejupřímnějšími Laodejčany, jací kdy budou spláchnuti do žumpy dějin.”
Když se díváme na moderní vyznání na „talk shows“, je tam fenomén upřímnosti víc než lapidární. Každý je sám sebou, každý je povzbuzován, aby byl sám sebou. Lidé skutečně otvírají žumpy svého nitra, upřímně, před očima všech. A tváří se, že je to tak dobře.
Upřímnost však souvisí s pokáním a pokání s pravdou. Když se žádalo například od starozákonního krále Davida, aby upřímně přiznal svůj hřích, vytáhl jej ze svého nitra a položil před Pána, žádalo se tím, aby současně přiznal, že to, co provedl, bylo špatné. Jestliže se my přiznáváme ke svým selháním, máme je nazývat vpravdě selháními (a ne, nedej Bože, silnými stránkami) a uznat, že to není cesta, kterou jsme měli jít a kterou chceme jít. Upřímnost je v tomto případě výkupnou ctností. Jestli si zvolíme opak, to znamená, že hřích začneme nazývat ctností a začneme na něj být dokonce hrdí, pak jsme si zvolili cestu destrukce. Když to děláme jako skupina, je to cesta hromadného šílenství.
Upřímnost není to samé co integrita, ač tyto dvě ctnosti mají hodně společného. Obě jsou totiž obrazem celistvosti. Člověk integrity se snaží udělat si pořádek v základních pudech, aby je dal do služby vyšším cílům.
Integrita si vždy volí ušlechtilou, vznešenou a náročnou cestu a nebude svádět, ale téměř inspirovat. Při upřímnosti je směr opačný. Člověk to, co vidí, přizpůsobí tomu, co uvnitř cítí. Je tak pro neřestnou (nebezpečnou) upřímnost lehké nechat se formovat tak, že vyšší hodnoty jsou obětované pro nízké požitky. Kdybychom to měli říci jednoduše: integrita je ctnost, kdy se harmonizujeme s ideály. Při upřímnosti harmonizujeme ideály s námi. Takto řečeno je to samozřejmě pohroma. Když to však dotáhneme do konce, pak z toho vyjde, že pravda nás vysvobodí.
V tomto znění je upřímnost jako pravda a je nevyhnutelné, abychom nastoupili cestu růstu v ideálech. Jestli chceme dosáhnout obrácení, musíme hřích upřímně vynést na světlo a přiznat si jej. Upřímnost musí být proto sladěná s moudrostí a pravdou, aby bylo zaručené, že se nezřítí do neřesti.
Skutečná upřímnost – celistvost, prostota a opravdovost charakteru – je tou nejkrásnější ctností. Jen sama upřímnost ale není cestičkou k upřímnosti. Cestičkou k upřímnosti je moudrost a pravda. Inspirace vydat se na tuto cestičku vychází z úcty, obdivu a pokory. Ctnost, kterou je možné nejsnadněji předstírat, se může stát ctností, které se snad nejobtížněji dosahuje.
Jak to máš s upřímností ty? Nejsi dvojí tváře? Nehraješ si s city a důvěrou lidí?
Uznáváš, že upřímnost je předpokladem k pokání? Jestli chceš vyjít z bláta, kde jsi, musíš to všechno vynést ven na světlo?
Jak vnímáš vyznání „upřímných“ jedinců, kteří hrdě předvádějí své neřesti? Je ti to příjemné?
Nebyl jsi už zneužitý člověkem, který tě svedl svou upřímností? Jak bys mohl rozpoznat skutečné nitro člověka a jeho motivy?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu RC MONITOR
ze dne 8. 9. 2019, str. 8 - 13, k dispozici ke stažení zde.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak. Používáme phpRS - redakční systém zdarma.