Kdyby nám někdo uloupil Vánoce, ztratili bychom okouzlení
tajemstvím a spojení s tím, co je tajemné, protože Vánoce
vyvolávají vzpomínky, okouzlení a poezii. Ale nejen to.
Vánoce
jsou událost, která zjevuje to, co je nedostupné a nepoznané,
a tak jsou událostí naší pravdy. Proto pro nás, kteří žijeme
v době nejistoty a zmaru, ale také v období horoucí touhy, přicházejí
Vánoce jako oáza pokoje, který se vrací ve své původní
kráse a okouzluje svým tichem.
Připomíná nám, že existuje něco mimo nás, že je tu něco víc než naše bezprostřední zájmy, naše tíživé poměry a naše vlažné nadšení.
Do společnosti, která se jeví jako lhostejná, vstupují Vánoce, aby připomněly, že v odlehlém koutě dějin se čas setkal nečekaně s věčností.
Od té doby jako by všechno zůstalo při starém, a přece se všechno radikálně změnilo. Zdánlivě se nic nezměnilo, protože Bůh ve své pokoře dnes stejně jako tehdy nechce nikoho rušit svou přítomností. Ale všechno je radikálně proměněno, protože od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, člověk byl pozdvižen k Bohu, a to definitivně a bez výzev. Tím, že se Bůh stal jedním z nás, učinil nás podobnými sobě.
Díváme-li se na Vánoce z tohoto úhlu, pochopíme, jaká je naše pravda: Bůh je s námi, aby se stal Bohem pro nás. Tím, že se stal člověkem, přijal naše lidství. Je tedy nejen vedle nás, ale všechno, co je naše, je jeho, a všechno, co je jeho, je naše. Jeho vtělením se stáváme dědici jeho božství.
Naše pravda je především v naší důstojnosti. Od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, každý člověk jakožto člověk má božskou důstojnost: neměnnou a věčnou. Tato důstojnost je zaručena jednou provždy krví tohoto Boha, který se za nás obětuje na kříži. Jeho krev bude pečetí lásky věčného Boha k nám, k jednomu každému z nás.
Obrátíme-li svůj pohled k Marii, vidíme, že v jejím nejčistším lůně se Syn věčného Otce stal člověkem, přijal naše smrtelné tělo, stal se Slovem Otce. Působením Ducha Svatého se naše smrtelná skutečnost stala nesmrtelnou a náš pozemský pobyt se podobně jako voda v Káně mění na nebeskou naději nesmrtelnosti.
V narození Pána se setkávají nebe a země a potvrzuje se:
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, které ON
miluje (Lk 2,14).
Tak jako šepot vstupuje do temných zákoutí lidských dějin světlá jistota, že
Boží sláva je pokojem člověka a že pokoj člověka oslavuje Boha.
Bůh se raduje z člověka, který má pokoj v srdci, a člověk uskutečňuje sám sebe, když hledá Boží slávu, zdroj svého pokoje.
Sám Bůh se stává člověkem pro svou slávu a aby naplnil to, co se rozhodl uskutečnit ve své lásce bez hranic: zbožštit člověka. Za to byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, i cenu nejvyšší, cenu vlastní krve, jen aby viděl, že jeho láska se uskutečnila. Noc ani smrt nemůže být překážkou Boží slávy, která je slávou života, a to života věčného: života darovaného skrze Marii, života obětovaného v Eucharistii, života, který je nám sdělován v neustálém náporu času.
Tento Život je naše pravda a naše důstojnost a naše důstojnost se naplňuje v lásce Matky a jejím naplněním je zjevení, jaké je nyní poslání člověka: být dítětem v požehnaném Synu Otce.
Každý člověk je neodvolatelně povolán, aby přijal na sebe tuto synovskou důstojnost. V Bohu, který se vtěluje, již není rozlišení: On obětuje svou božskou věčnost všem: ubožákovi, kterého události utlačují, zapomenutému starci, nejistému mladíkovi na cestě jeho života, trpícímu schvácenému bolestí, všem ztroskotancům, kteří se cítí jako zbloudilí, neschopní dosáhnout cíle. Protože On, Bůh veškeré moci, se stal posledním, aby spasil všechny, úplně všechny, protože každý je projevem jeho slávy. V každém z nás je část toho posledního, kterým se Ježíš chtěl stát.
V každém z nás je něco, co nepřijímáme, co nechceme a odmítáme. Je to slabost našeho lidství. Ale ON přišel právě pro tuto slabost. Radostné Vánoce!
Vyšlo v časopise Světlo 51.–52. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
