Zpráva od známé spisovatelky
Marie Winowské: v tomto století v jednom státě východoevropského bloku se
stal následující příběh.
Do vesnice s pěti tisíci obyvateli přišla
ateistická učitelka. Farář této obce se navzdory těžké politické
situaci snažil posilovat věřící modlitbou a vyzýval je k přijímání svatých svátostí. Světy víry a nevěry se jako by vyvažovaly
na bedrech dětí. Šestým smyslem nebo prostřednictvím donašečů
učitelka vždy věděla, které děti přistupují k svátostem,
a ty pak trápila.
Farář z této obce vypráví: „Jednoho dne přišla za mnou Angela, nejlepší žačka čtvrté třídy, a prosila mě, aby mohla denně přistupovat ke svatému přijímání. Její srdce tak velice touží po této nebeské stravě. Upozornil jsem ji, že toto rozhodnutí se může dostat k uším učitelky a ta jí to pak dá pocítit. Ale Angela odpověděla: ,Budu se ještě více učit.‘ S radostí jsem splnil její přání. Od té doby se však situace ve třídě změnila v ‚malé peklo‘.“
Učitelka Angelu nepřetržitě šikanovala, a to i navzdory jejímu vynikajícímu prospěchu. Dítě je stále bledší, avšak nikdy nevzdoruje. Spolužačky se slzami v očích vyprávěly ustaranému knězi o útocích učitelky, jak překračuje rámec učební látky a napadá Angelu ateistickými teoriemi, aby ji přesvědčila o bezvýznamnosti křesťanské víry. Celá vesnice již hovoří o tomto souboji učitelky a žačky Angely. „Já slovy ani jinak zasáhnout nemohu, a tak mi zbývá jen modlitba,“ odpovídá duchovní pastýř.
17. prosince uprostřed adventu si vymyslela učitelka Sabinová hroznou hru. Zavedla s Angelou dialog:
„Co uděláš, když tě tvoji rodiče zavolají?“ „Přijdu,“ odpovědělo děvče trochu plaše. „Výborně. A co se stane, když tvoji rodiče zavolají kominíka?“ „Samozřejmě přijde.“ Angela tuší past, protože cítí, jak jí prudce buší srdce.
Triumfujícím hlasem učitelka pokračuje: „Dobře! A řekněme, že tvoji rodiče zavolají tvoji zemřelou babičku. Přijde?“ „Myslím, že ne,“ odpovídá Angela. „A když tvoji rodiče zavolají Červenou Karkulku?“ „Nepřijde, je to jen pohádka.“ „Vidíte, děti, přicházejí jen živí, když je voláme. Kdo nepřijde, buďto neexistuje, nebo už zemřel. Teď si chceme něco vyzkoušet.“
Paní Sabinová poslala Angelu za dveře a ostatním žákům pak řekla, aby zavolali jméno Angela. Děvče samozřejmě vešlo dovnitř. Pedagožka vysvětluje: „Angela žije, přichází dovnitř, když ji zavoláte... Vezměme si teď, že zavoláte Ježíška. Věříte, že Ježíšek existuje a že žije?“
Zavládne hrobové ticho. Některé děti tiše přijímají otázku. Učitelka se obrací na Angelu: „Věříš, že tě Ježíšek uslyší, když ho zavoláš?“ „Ano, věřím, že mě uslyší!“ „Výborně. Tak si něco vyzkoušíme. Na můj povel všichni začnou volat: ,Ježíšku, přijď!‘“
„Raz… dva... tři…“ Žádné z dětí se neodvážilo zavolat. Učitelka se vysmívá. „Vidíte, netroufáte si, protože přesně víte, že by nepřišel – váš Ježíšek. Ani vás neslyší, protože žádný Ježíšek neexistuje, tak jako neexistuje Červená Karkulka.“ Někteří žáci jsou zmatení. Důkazy jsou jasné. Vítězoslavně žádá učitelka: „Zničte své dětinství!“
Tu se stane něco nečekaného. Angela vstane. „Chceme ho přece zavolat. Všichni spolu!“ Děti se postaví, sepnou ruce a volají: „Ježíšku, přijď!“ Následuje strachem vyplněné ticho. „Ještě jednou!“ A děti volají s dvojnásobnou vroucností, do jaké je mohla přivést jen tato situace.
A pak se to stalo. Dveře se tiše otevírají. Celé denní světlo se jako by soustřeďuje ke dveřím. Světlo je stále silnější a nabývá podoby ohnivé koule. Všechno se děje velice rychle. Koule se rozevírá a v ní se zjevuje dítě. Má na sobě bíle šatičky a vyzařuje světlo. Usmívá se bez jediného slova. Denní světlo je proti němu tmou. Po určitém čase dítě mizí ve světelné kouli. Koule se pomalu vzdaluje a dveře se tiše samy zavírají.
Děti nemohou vydat ze sebe radostí ani slovo. Toto ticho přeruší pronikavý výkřik. Úplně zaražená učitelka s očima vytřeštěnýma křičí: „Přišel, přišel!“ Okamžitě opouští místnost a zabouchne za sebou dveře. Děti spontánně poklekají a děkují Ježíškovi.
Každé z dětí bylo kvůli této události samostatně vyslýcháno. Výpovědi se ve všem shodovaly. Lišil se jen odhad doby, jak dlouho byl Ježíšek přítomen ve třídě. Učitelku umístili do psychiatrické léčebny. Neustále vykřikovala: „Přišlo! Přišlo!“
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
