Ten, kdo zde jednou stanul, nemůže nepociťovat hlubokou nostalgii, a to zvláště v těchto vánočních dnech.
Betlém, jméno, které vyjadřuje tajemství nejslavnější chudoby: chudoby Marie
a Josefa, chudoby pastýřů, ozářené slávou Božího narození. Toto světlo přitahuje ze všech stran
světa ty, kteří hledají Boha, jako jednoho dne přitáhlo mudrce. A každý zde nalézá mnohem více, než očekával: přítomnost živého Boha, Boha pokoje.
Betlém znamená v hebrejštině „dům chleba“, arabsky „dům masa“. Je situován na okraji pouště v krajině, kterou Bible nazývá Efrata, tzn. plodná. Má dnes asi 40 tis. obyvatel, z nichž téměř všichni jsou Arabové, křesťané nebo muslimové.
Je to milé městečko s domy z bílého a růžového kamene, seskupenými jako stádo na terasách dvou pahorků, jak je to v horské krajině Judska obyčejem. Je obklopeno vinicemi, sady s mandloněmi, granátovými jablky, olivami a poli s ječmenem a pšenicí. Budí dojem gigantických přírodních jesliček.
Ačkoliv byl Betlém v Ježíšově době vlastí velkého krále Davida, byla to zapadlá vesnice jako mnoho jiných. Jeho geografická poloha mu nedovolovala získat jakoukoliv strategickou nebo politickou roli. A přece jeho jméno bylo a bude spojeno po staletí se sny a nadějemi Božího lidu.
Již prorok Micheáš o něm předpověděl:
Betléme v zemi efratské, zdaleka nejsi nejmenší mezi judskými městy, neboť z tebe vzejde vládce Izraele (Mich 5,1).
V samém srdci Betléma stojí bazilika Narození. Patří k nejstarším chrámům světa, jistě je prvním chrámem ve Svaté zemi. Tyčí se nad jeskyní, kde se narodil Ježíš.
Že toto místo uctívaly již první křesťanské obce, dosvědčuje skutečnost, že v roce 135, kdy chtěl císař Hadrián vymazat z povrchu země všechna svatá křesťanská místa, tak jako dal srovnat v Jeruzalémě kalvárský pahorek, aby zde postavil chrám Diovi a Venuši, také v Betlémě dal zasypat jeskyni a vysadit nad ní háj bohu plodnosti.
Tato profanace trvala jen krátce, protože již koncem století křesťané jeskyni opět navštěvovali.
Od roku 215 tuto tradici dokládá také Origenes, když píše: „V Betlémě se ukazuje jeskyně, kde se ON narodil, žlab, do kterého byl položen. A to, co se zde ukazuje, je tak dokonale známé všemu místnímu lidu, že i ti, kteří nejsou naší víry, vědí, že Ježíš se narodil v této jeskyni.“
V roce 325 matka císaře Konstantina, který dal svobodu křesťanskému vyznání, dala postavit kolem jeskyně velkolepou baziliku. Jsou z ní dnes patrné ještě zbytky podlahy a mozaiky.
V roce 384 se sv. Jeroným s malou řeholní komunitou usadil v okolních jeskyních vhodných k obývání. Tento neobyčejný světec, který se 35 let věnoval modlitbě a překladu Bible z hebrejštiny do řečtiny, napsal o betlémské jeskyni: „Ó, kéž by mi bylo dáno vidět ono koryto, do kterého byl položen náš Pán! Ale běda, pro cit úcty ke Kristu jsme odstranili koryto hliněné a nahradili je korytem ze stříbra. Oč drahocennější by pro mě bylo to, které bylo odstraněno! Stříbro a zlato jsou pro pohany. Tento žlab z hlíny byl mnohem cennější pro křesťanskou víru.“
V roce 531 nařídil císař Justinián zásadní přestavbu Heleniny baziliky a postavil novou, která zůstává beze změny do dnešních dnů a která prošla mnoha pohnutými válkami a okupacemi.
Do baziliky se vstupuje jedinými dveřmi, které jsou úzké a nízké. Velká vrata byla zazděna, aby do baziliky nemohli vjíždět muslimové na koních. Tato nízká branka se silně vrývá do paměti všech poutníků. Vyzývá všechny příchozí, aby se stali pokornými a prostými.
S Marií do jeskyně
Bazilikou procházejí poutníci s myslí a srdcem obrácenými k jeskyni, která se nachází pod hlavním oltářem. Při sestupu zraky hledají místo, kde stříbrný nápis oznamuje: „Zde se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus.“ Poutníci poklekají a líbají tuto hvězdu. Tajemství lásky! Bůh vystoupil ze svého nekonečna a stal se viditelným, dosažitelným v lidské osobě.
Maria porodila svého syna, zavinula do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo místo (Lk 2,7).
V té chvíli se myšlenky obracejí k Marii a k okamžiku, kdy se její srdce stalo místem adorace a ona takto promlouvala ke svému dítěti: „Jak tě nazvat, aby se to hodilo k tobě? Člověk? Ale tvé početí je božské. Bůh? Ale ty jsi přijal lidskou přirozenost. Budu tě kojit mlékem a oslavovat jako Boha? Budu o tebe pečovat jako matka a klanět se ti jako služebnice? Budu tě objímat jako syna a prosit tě jako Boha?“ (Basil ze Sil. † 459)
A přece pro ně nebylo místa. Narodil se jako poslední z lidí, bez domova, bez ničeho. Nebylo pro něho místa.
Světlo ve tmách svítí, a tma ho nepojala (Jan 1,5– 11). Poselství každých Vánoc zní: „Přijměte Krista!“
Po 2000 letech mu musíme udělat místo, místo v srdci světa i v našem vlastním srdci. Získal si je láskou, kterou nám přinesl, a je-li nějaká věc, kterou hledá u nás a která by se měla narodit v každém srdci, pak je to láska.
Bůh řekl světu
ano. Člověk musí říct
ano Bohu. To je podmínka jeho spásy:
Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (Jan 1,12).
Vyšlo v časopise Světlo 51.–52. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
