Američanka Pearl S. Bucková, která byla v roce 1938 vyznamenána
Nobelovou cenou za zajímavé příběhy, prožila své mládí
v Číně, kde její otec působil jako misionář. Zde byla konfrontována
s nevýslovnou bídou. Následující zprávu poslala v době
velkého hladu v roce 1904.
Nyní opět cítím v ústech trpkou příchuť z dávných let. Bylo mi tehdy 12. Žili jsme jako misijní rodina v blahobytné krajině Číny nedaleko kvetoucího města. Blahobyt naší provincie přitahoval časem proudy hladových ze severu – z oné končiny, která byla znovu a znovu zaplavována Žlutou řekou, jak tomu bylo právě i tehdy. Uprchlíci přišli tehdy několik týdnů před Vánocemi, byli jich tisíce, možná desetitisíce. Náš dům byl obklopen vysokou ochrannou zdí. V klidných dobách byla mohutná vrata dokořán, ale nyní byla ustavičně zavřena těžkou závorou. I když se moji rodiče společně s pomocníky jiných vyznání snažili zmírnit hlad, vyžádal si tento nezvaný host denně stovky obětí. Všechno, co jsme dělali, zdaleka nestačilo.
Každé ráno přinášeli mrtvé z uplynulé noci před naše vrata. Přicházeli žebrat, tloukli z posledních sil na zavřená vrata a pak umírali. Neměli jsme odvahu otevřít, nikdo by to neudělal, protože hladoví lidé by vpadli do domu jako hejno kobylek.
Vánoce byly stále blíže bez ohledu na strašnou lidskou bídu. Několik dnů před svátky jsem se zeptala své matky: „Letos nebude stromeček?“ Moje matka vypadala zcela vyčerpaně a zeptala se: „Jaký stromeček?“ Její pohled byl jakoby vyhaslý.
Nebyla jsem schopná nic odpovědět. V otázce mé matky ležela tíže oněch dnů. Zcela zapomněla, že už přicházejí Vánoce. Dala jsem se do pláče. Celý můj svět byl v troskách. Dívala jsem se na mrtvoly a to zcela změnilo můj život. Pochopila jsem, že nikdo na světě by neměl vést takový život, jako by se nic nedělo, dokud lidé umírají hladem.
Toho roku tedy nebyl ani stromeček, ani dárky, ani sváteční tabule. Štědrý den prošel jako všechny ostatní dny v onu dobu. Uprostřed umírajících, kteří leželi před vraty, se mělo narodit dítě. Bylo to podobné jako před Betlémem, kde musela Ježíšova matka své dítě položit do koryta „protože neměli místa v útulku“. Moje maminka zavedla mladou matku do domu a zde přišlo na svět dítě. Zemřelo několik minut po narození. Ani mladá žena nezůstala dlouho naživu. Kde se zdržoval otec, nikdo nevěděl ani neznal jeho jméno. Pohřbili jsme bezejmenné na křesťanském hřbitově.
Na tuto příhodu nemohu dodnes zapomenout. Kdykoliv slavím ve vlasti svátky radosti, myslím stále na ty dva. Ta matka a dítě nebyli žebráci, nebyli to vyvrhelové ani zlodějská sebranka, byli to prostí lidé, kteří nevěděli, kam by měli složit svou unavenou hlavu. Zatímco jiní lidé si seděli doma a sytili se, ti chudáci hladověli bez vlastní viny. Také by mohli jíst jako všichni ostatní. Země nabízí ohromné nevyužité zásoby potravin, jenom jsme neudělali vážný pokus, abychom nasytili hladové.
Příběh teď patří k vánoční náladě našeho domu, takže Vánoce zůstávají pro nás navždy svátky něčeho většího než svátky bezmezné radosti. Je to nyní čas dobrých předsevzetí, přemýšlení o věcech, které zůstaly neudělány. Za těch mnoho let, která jsem strávila v tom domě, který se mi stal vlastí více než jiná místa na světě, dostávali jsme čas od času dopisy, ve kterých mě lidé prosili, abych našla domov pro dítě bez rodiny. Jako důvod stávalo na konci dopisu: … „Snad máte kontakt na nějakou asijskou rodinu, která by dítě adoptovala.“
Opět byly Vánoce a opět jsme dostali takový dopis, kde nám podávali zprávu o dítěti, jehož otce byl Asiat, ale matka byla běloška.
Mysleli jsme si, že naše rodina je už v plném počtu. Dnes vím, že žádný dům není tak v plném počtu, jak si myslí. Přečetla jsem dopis svým dětem. Vyprávěla jsem jim, že to dítě by muselo být předáno do nějakého sirotčince pro barevné děti, pokud se nenajde nikdo, kdo by je adoptoval. „Co uděláme?“ ptala jsem se dětí. Odpovědí mi bylo zamyšlené mlčení. V celém domě to už vonělo Vánocemi. Vánoční stromeček stál před našimi okny v zahradě. V pokoji zdobily krbovou římsu větvičky jmelí.
„Musíme jednat podle svého svědomí,“ soudil otec rodiny. A večer přišla naše nejmenší modrooká dceruška ke mně a řekla: „Maminko, to děťátko musíme vzít k nám, jinak se vůbec nebudu na Vánoce těšit.“ A tak jsem napsala se souhlasem celé rodiny dopis, který způsobil, že toho maličkého přinesli k nám. Bylo to drobné děťátko tmavé pleti, které nám přátelští cizí lidé předali… Takový malý chomáček bídy. A když šli konečně všichni spát, sedla jsem si k jeho postýlce. Nechala jsem světlo svítit tak, aby mě dítě vidělo a neleželo zcela potmě. Několikrát začalo tiše poplakávat a nakonec ke mně natáhlo ručku. Vzala jsem ji pevně do svých dlaní a držela tak dlouho, až dítě usnulo. A osten, jejž zanechala v mém srdci čínská matka a její dítě, které se už tak dávno proměnily v prach, ztratil něco na své ostrosti.
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
