Nový liturgický rok, do kterého vstoupíme už za pár dní První adventní nedělí, bude z pohledu nedělních evangelijních čtení patřit především Evangeliu podle Matouše. Jeho čtení může být předsevzetím, kterým začneme Advent.
V prvních stoletích křesťanství se Matoušovo evangelium těšilo velké oblibě a úctě. V nejstarších rukopisech Nového zákona je pořadí knih různorodé, ale Matoušovo evangelium se vždy uvádí jako první. Církevní otcové ho často citovali a až do liturgické reformy v roce 1969 bylo nejčtenějším evangeliem v liturgickém kalendáři.
Autor a doba vzniku
Eusebius z Cesareje (265 - 340) ve svém díle
Historia ecclesiastica přináší informaci Papiáše (70 - 130), biskupa v Hierapoli (současné město Pamukkale v Turecku), který na počátku 2. století po Kr. uvádí: "
Matouš, který v hebrejském dialektu sesbíral výroky, vysvětlil je, jak byl schopen."
Všechny další generace církevních otců (svatý Řehoř z Naziánský, svatý Augustin, svatý Jeroným atd.) budou opakovat toto svědectví. Především se zdůraznili, že Matouš patřil mezi Ježíšových dvanáct apoštolů. V Evangeliu podle Matouše je v seznamu apoštolů v Mt 10, 3 označený jako celník a je třeba jej ztotožnit s celníkem Matoušem, kterého Ježíš povolal, jak je uvedeno v předchozích verších v Mt 9, 9: "
Když odtud Ježíš odešel, viděl na celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: »Pojď za mnou!« On vstal a šel za ním."
Nebiblické zprávy a starokřesťanská tradice z 2. až 4. století říkají, že Matouš se po nanebevstoupení Páně věnoval apoštolské práci mezi křesťany pocházejícími ze židovství. Pak se rozhodl hlásat evangelium mezi pohany, ale jeho místo působení zůstává neznámé. Údajně zemřel mučednickou smrtí v Etiopii. Jeho svátek se v Církvi slaví 21. září.
Pokud jde o názor, že evangelium bylo napsáno v hebrejštině nebo v aramejštině, dnes je těžké tuto informaci potvrdit. Nezachoval se ani jen kousek textu, na kterém by bylo toto evangelium zapsané v hebrejštině nebo aramejštině. Domnívám se, že slova o hebrejském dialektu je třeba chápat v širším kontextu. Neoznačuje jazyk, ale židovský způsob myšlení. Řecké slovo "díalektos" totiž neznamená pouze jazyk nebo dialekt, ale i formu, styl a způsob mluvení. Pokud se mluví o hebrejském dialektu, má se na mysli židovský charakter, který je patrný ve stylu psaní.
Co se týče doby vzniku, obecně se předpokládá, že bylo sestaveno někdy kolem roku 85 po Kr. Za místo napsání se považuje Palestina, například Cézarea Přímořská nebo Sýrie, konkrétně její hlavní město Antiochie.
Symboly Matoušova evangelia jsou člověk a anděl a vyplývají z úvodních veršů. Matoušovo evangelium začíná Ježíšovým rodokmenem, tzn. rodokmenem Božího Syna, který se stal člověkem. Hned pokračuje popisem Ježíšova narození, kdy se anděl ve snu zjevil Josefovi a oznámil mu narození Božího Syna.
Naplnění Starého zákona
V Matoušově evangeliu napočítáme asi 61 přímých starozákonních citací, 21 proroctví a asi 30 narážek na texty Starého zákona. Nejčastěji citovaným starozákonním textem je Kniha proroka Izaiáše (8-krát) a Kniha žalmů (6-krát). Evangelista důvěrně zná židovské zvyky. Zatímco Markovo evangelium podává v textu vysvětlení některých židovských zvyků, jako bylo mytí rukou před jídlem, po návratu z trhu atd., Matouš toto vysvětlování vynechává, protože předpokládá, že pro jeho posluchače jsou to známé informace.
Evangelista upřednostňuje výraz "nebeské království", aby se vyhnul používání Božího jména ve výrazu "Boží království", neboť židé Boží jméno nevyslovují. Matouš přináší pozitivní pohled na Mojžíšův zákon. Ježíš nepřišel zrušit Zákon nebo Proroky, ale přinesl plný smysl příkazů. Adresáty evangelia byli tedy křesťané pocházející ze židovství, tzn. židokřesťané. Matouš jim představuje osobu Ježíše jako Mesiáše, ve kterém se naplňuje Starý zákon, a zve je nově ho číst a vidět v něm základní linie, které vedou k Ježíši Kristu. Před námi stojí úkol dobře znát Starý zákon.
Také pro nás zaznívá pozvání tohoto evangelisty číst starozákonní události, osoby a proroctví ve světle víry v Ježíše Krista.
Evangelium pro katechumeny
Jak jsem zmínil, Matoušovo evangelium se mezi křesťany v prvních stoletích těšilo zvláštní oblibě. Bylo to i proto, že uspořádání Ježíšových slov a skutků je systematické a přehledné. Jistě, Pán Ježíš svou nauku neřekl a své skutky neučinil v jednom čase a na jednom místě. Matouš však Ježíšova slova a skutky sesbíral, uspořádal a vložil do přehledné struktury. Vytvořil uzavřené celky Ježíšových slov, které se střídají s jeho skutky. Evangelista uvádí pět velkých Ježíšových řečí:
* Řeč na hoře v Mt 5 - 7, v níž Ježíš nabízí základní chápání úlohy zákona;
* Misionářská řeč v Mt 10, v níž Ježíš dává instrukce svým učedníkům při jejich hlásání království nebeského;
* Řeč v podobenstvích v Mt 13, v níž Ježíš názornými příklady přibližuje tajemství nebeského království;
* Řeč o komunitě v Mt 18, kde Ježíš nabízí postoje, které mají charakterizovat každého učedníka, a způsob řešení problémů uvnitř křesťanského společenství;
* Eschatologická řeč v Mt 24 - 25 hovoří o tom, jakým způsobem se mají chovat učedníci až do druhého příchodu Pána Ježíše.
Matoušovo evangelium bylo vhodným prostředkem při přípravě katechumenů na přijetí iniciačních svátostí, kterými jsou křest, biřmování a Eucharistie. Obsahuje Ježíšova blahoslavenství, modlitbu Otčenáš, Petrův primát, slova proměňování, slova, která se používají při křtu. Proto
doporučuji i dnes pro ty, kteří chtějí přijmout iniciační svátosti a vstoupit do Katolické církve, aby si přečetli Matoušovo evangelium jako první.
Evangelium království
Ústředním tématem ohlašování je naplnění nebeského království, které je přítomné ve slovech a skutcích Ježíše Krista. Matouš uvádí slovo "království" až 50-krát a výraz "nebeské království" 32-krát. Pro tehdejšího člověka byla myšlenka Božího království spojená s nadějí, že se na zemi uskuteční ideál spravedlivé vlády, což vychází z lidské touhy po míru, svobodě a spravedlnosti. Naděje na příchod Božího království vychází ze Starého zákona, který představuje Boha jako krále země (srov. Ž 93; 96 atd.). Matoušovo evangelium ukazuje Ježíše jako naplnění těchto očekávání.
Tak jako dnes, i za Ježíšových dob si lidé pod pojmem Boží království představovali rozličné skutečnosti. Náboženská skupina farizeů ho chápala jako dokonalé dodržování Božího zákona. Skupina Zelótů usilovala o politickou a národní vládu i za pomoci násilí a zbraní. Apokalyptické hnutí mluvilo o novém nebi a nové zemi. Ježíš ohlašoval, že Boží království je blízko, ale jeho chápání království a jeho blízkosti nelze přiřadit ani k jedné z uvedených židovských představ. Kristus neohlašoval Davidovo království, což by znamenalo politické obnovení krajiny. Ježíšovo poselství jasně ukazuje, že nejde o politické, ale o duchovní království.
Na pochopení podstaty Božího království Kristus používá podobenství. Nejde jen o čistě pedagogický prostředek na učení, ale nejvhodnější a často jediný způsob, jak se dá hovořit o Božím království. Druhou formou ohlašování Božího království v Matoušově evangeliu je Ježíšova činnost. Jako odpověď učedníkům Jana Křtitele Ježíš uvádí: "
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá evangelium." (Mt 11, 5)
Bůh s námi
Matouš sestavil evangelium tak, že z něj vytvořil jeden ucelený spis, který jakoby ohraničil, resp. uzavřel do ústřední myšlenky, která zaznívá na začátku a na konci evangelia. Je jím poselství: V Ježíši Kristu je Bůh s námi. Na začátku při narození Ježíše Krista v Mt 1, 23 anděl oznamuje Josefovi: "
Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, což v překladu znamená: Bůh s námi." Novorozené dítě nedostalo jméno Emanuel, ale Ježíš. Matouš chce ukázat, že v případě citace nejde na prvním místě o určení jména, které má Boží Syn nosit v lidské přirozenosti, ale o naplnění jeho poslání na zemi. Novorozené dítě bude "
Ježíš = Bůh je spása" a "
Emanuel = Bůh s námi". Na konci Matoušova evangelia v Mt 28, 20 zazní Ježíšovo ujištění: "
A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."
Celé své evangelium Matouš vložil do tohoto povědomí Boží blízkosti, která v osobě Emanuela - Ježíše Krista dostala nový a trvalý způsob. Vzkříšený Kristus je přítomen dále v Církvi a vyučuje v ní to, co učil během svého pozemského života. Bůh není jen ten, který je přítomen v dějinách lidstva, ale je přítomen v osobních dějinách života každého z nás.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 26. 11. 2019 naleznete
zde
