Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle adventní- cyklus A.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka.
Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě ženy budou mlít na obilném mlýnku:jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde.
Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ (Mt 24, 37-44)
UDĚLAT TEN KROK
Když se řekne slůvko „ADVENT“, představí si leckdo leccos: Ti dříve narození si snad vzpomenou na to, jak v adventu svého mládí třeba každé ráno spěchali zasněženou krajinou na roráty. Ti později narození si možná uvědomí, co je během těch necelých 4 týdnů adventu čeká: uklízení, zdobení, pečení, vaření, fronty v obchodech a k tomu všemu nakonec ještě zpověď, které se celý rok poctivě vyhýbali. A děti? Některé z nich se možná už dnes vidí pod vánočním stromečkem.
Advent je nádherná doba. Doba, ve které očekáváme Kristův příchod. Nejen ten o vánocích!
Dnešní úryvek evangelia nám připomíná, že stejně – ba ještě víc – máme očekávat Kristův příchod na konci času.
Abychom pochopili krásu a hloubku adventu, musíme se vrátit hodně zpátky – až do doby prvních lidí. Selhali. Přišli o štěstí, které u Boha měli. A už tam - v ráji – hned po tom selhání, hned po tom nešťastném pádu, se ozývá první radostná zvěst: příslib Vykupitele. Lidé na něho čekají. Těší se. A Ježíš o těch prvních křesťanských Vánocích skutečně přichází. A pak zase znovu: Ježíš odchází k Otci a slibuje, že přijde zas. Ne už jako bezmocné Děťátko, ale jako Soudce:
Odtud přijde soudit živé i mrtvé…
A víte, co je zajímavé? První křesťané se ani tohoto Kristova příchodu nebáli. Oni totiž věděli, že ten, kdo s Kristem a podle Krista žije, ten se ho nemusí bát ani jako Děťátka, ani jako Soudce. Proto zvlášť první doba křesťanská byla nesena obrovskou touhou:
Maran aha! Pane, přijď! Čím více se potom lidé vzdalovali ideálům křesťanského života, čím více zvětrával jejich vztah ke Kristu, čím více se nechávali pohlcovat duchem světa, tím méně se na Kristův příchod těšili. Začalo se objevovat něco, co prvním křesťanům bylo zcela cizí: strach z Boha. Ale křesťan nemá žít strachem! Křesťan má žít láskou! Ovšem na druhou stranu je logické, že tam, kde se vytrácí láska, tam na její místo nastupuje strach.
Máme před sebou bratři a sestry, více než 3 týdny adventu. V nich máme jaksi ve zkratce prožít to očekávání a tu naději, které měl starozákonní lid i první křesťané. Máme se znovu propracovat k té obrovské touze po Kristu:
Pane, přijď! Máme znovu do hloubky prožít to, co tak často říkáme při mši svaté po proměňování:
Na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste! A já bych dodal: na tvůj příchod nejen čekáme, ale těšíme se, Pane Ježíši Kriste! Na ten příchod o Vánocích, ale i na ten příchod ve chvíli naší smrti a ve chvíli posledního soudu.
A jestli, přátelé, nemáme zatím odvahu toto říci, jestli se bojíme říci, že se těšíme na Kristův příchod, pak se nechejme povzbudit sv. Augustinem. Ten napsal: Co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připraveného, nevadí, že to nevíš.
Je to tak: Adventní poselství není strašidelné. Je radostné a plné naděje. Tu radost a tu naději vám moc přeji. Prožijme advent dobře. Jedno víme jistě: Když mi uděláme ke Kristu jeden krok, on jich k nám udělá dalších deset. A to je radost! Ale také výzva: Udělat ten krok…
