Karol Dučák: Důležitost častého svatého přijímání (a jak se v minulosti přijímalo) 2. část

V této 2., závěrečné části své práce Vás autor ve světle církevních dokumentů provede historií podávání svatého přijímání od doby prvotní Církve až po dnešní dobu...





PRVNÍ ČÁST článku najdete ZDE


Z apoštolských dob máme zprávy o slavení eucharistie pod názvy Pánova večeře nebo Lámání chleba po Seslání Ducha Svatého. Ve Skutcích apoštolů o tom nacházíme četné zmínky, například: „Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem.“ (Sk 2, 46)

Již v prvotní Církvi „od prvního do pátého století se považovalo za normální přistupování k eucharistii během každé mše.“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 61)

Velmi vzácné svědectví o průběhu velikonoční a nedělní mše svaté v polovině 2. století nám ve své První apologii (kolem r. 155) zanechal sv. Justin, mučedník. Citujeme část o svatém přijímání: »Na eucharistii se nesmí účastnit nikdo než ten, kdo věří, že je pravda, co učíme, a byl omytý lázní na odpuštění hříchů a žije tak, jak to zanechal Kristus. Vždyť ji nepožíváme jako obyčejný chléb a jako obyčejný nápoj. Ale jak se náš Spasitel Ježíš Kristus stal skrze Boží Slovo člověkem a pro naši spásu měl tělo a krev, tak jsme poučeni, že i tento pokrm, nad kterým se v modlitbě, obsahující jeho slova, vzdávaly díky a kterým se po proměňování živí naše krev a naše tělo, je tělem a krví vtěleného Ježíše« (kap. 66; viz Liturgie hodin, II. 667).“ (Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 117)

Jelikož se však zpočátku mše sloužily pouze v liturgických dnech, nemohli věřící přijímat eucharistii každý den. Touha po každodenním, respektive co nejčastějším přijímání, vedla od 2. století ke vzniku domácího přijímání. Věřící si brávali eucharistii domů a tam ji užívali. (Srov. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi, s. 328)

Postupem času, kdy byly mše slavené nejen jednou týdně, ale každodenně, „křesťané přijímali eucharistii každý den, jak o tom mluví Tertulián (Srov. TERTULLIANO, De idolatria, 7, {Pl 1, 699}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 47) a svatý Cyprián (Srov. S. CIPRIANO, De dom. orat., 18 {PL 4, 531}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 47).“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 61–62)

V prvotní Církvi se kladl mimořádný důraz na to, aby se eucharistie dostala všem věřícím. Sv. Justin ve své První apologii píše, že přijímali nejen všichni přítomní, ale i nepřítomným se eucharistické dary posílali domů po jáhnech. (Srov. Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 117)

Každodenní přijímání eucharistie bylo považováno ve čtvrtém a pátém století za běžnou součást prožívání víry. Svatý Jeroným dokumentuje „tuto praxi v Římě. (Srov. S. GIROLAMO, Ep. 48, 15 {PL 22, 506}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 47)
V Miláně svatý Ambrož se celou svou autoritou snažil přesvědčit věřící, aby přijímali eucharistii každý den, protože ne on, ale »samotná Církev povzbuzuje věřící k tomuto přijímání tak ozdravujícímu pro duši.« (S. AMBROGIO, De myst., 9, 58 (PL 16, 408), in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48)
V Africe svatý Augustin svaté přijímání naléhavě doporučuje svým posluchačům (Srov. S. AGOSTINO, Sermo, 57, 5 {PL 38, 389}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48), samozřejmě pod podmínkou, že nemají na duši těžký hřích. (Srov. S. AGOSTINO, Ep. 54, c. 2, 3 {PL 33, 200-201}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48)“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 62)

Taková praxe byla běžná nejen na křesťanském Západě, ale i na Východě, jak to dosvědčují „Origenes, svatý Cyril Alexandrijský a svatý Jan Chrysostom, který podněcuje křesťany přijímat eucharistii každý den. (Srov. S. GIOVANNI CRISOSTOMO, Hom. de b. Philogonio, 4 {PG47, 755}, in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48)“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 62)

Jelikož se frekvence slavení eucharistie zvyšovala, a současně vzrůstala obava z možného zneužití a nedostatečné úcty ke svátosti, dochází v 5. - 6. století k zániku domácího přijímání. Toto se však netýkalo klášterů, ve kterých nebyl žádný kněz na slavení eucharistie. (Srov. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi, s. 328)

Zpočátku přijímali všichni věřící, avšak koncem křesťanského starověku začalo přibývat věřících, kteří nepřistupovali ke svatému přijímání na každé mši. Počítalo se s tím, že nepřijímající věřící opustí eucharistické shromáždění předčasně. (Srov. Caban, P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 102)



V tomto období však dochází i ke škodlivým jevům v eucharistické praxi, které měly za následek výrazný pokles frekvence přistupování ke svatému přijímání. Nezdravě puritánský přístup zbytečně připravoval věřící o nebeský pokrm a přičinil se o nežádoucí pokles počtu svatých přijímání. Stále rigoróznější nařízení napáchaly v Církvi více škody než užitku.

Zasahovaly tak do „vnitřního života (připodobnění Kristovu životu), jakož i vnějšího (zřeknutí se manželského života, co předepsal Jeroným {Srov. S. GIROLAMO, Adv. Jovin., 1, 7 (PL 23, 205), in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48};
pro ženy byla překážkou přijímání i menstruace {Srov. DIONIGI DI ALESSANDRIA, Ep. ad Basilidem, 2, (PG 10, 1.283), in G. DE ROSA, Li amò sino alla fine, Torino 2004, s. 48}
Některá nařízení se tedy odvolávala na starozákonní předpisy obřadní čistoty. Povinnost zpovídat se u vlastního faráře, kromě mimořádných případů, která platila během celého středověku, nebyla příznivá pro časté přistupování k eucharistii. (Srov. A. SANTANTONI, L’ Eucaristia, in T. GOFFI – G. PIANA {edd.}, Corso di morale. Liturgia. Etica della religiosità, Brescia 1995, s. 180)

Všechna zmíněná nařízení byla prakticky zdůrazňována během celého středověku.“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 63)

V 10. století dospěla situace do takového stádia, že se považovalo za dostačující již důstojné přijímání věřícího alespoň jednou v roce. Výjimkou byly kláštery, ve kterých se udrželo častější přijímání - každou neděli, dokonce i v jiných dnech týdne. Byly učiněny mnohé kroky k nápravě nežádoucí situace, avšak bez většího úspěchu. Místní synody i jednotliví biskupové usilovali zajistit svaté přijímání alespoň jednou za měsíc, ale ani v tom neuspěli. (Srov. Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 63)



Synoda v Agde v roce 506 (dnešní Francie) nařídila, aby věřící přijímali alespoň třikrát v roce (na Vánoce, Velikonoce a Letnice). Synoda v Cáchách se snažila přimět věřící přistupovat ke svatému přijímání alespoň během postních nedělí. Bez úspěchu. Nakonec IV. Lateránský koncil roku 1214 nařídil věřícím minimálně jedno přijímání ročně, ke kterému mají přistoupit ve velikonočním období. Tento příkaz je platný dodnes. Jen v klášterech zůstalo zachováno i v raném středověku nedělní přijímání. Laičtí bratři se však museli uskromnit, „například v horlivém klášteře Camaldoli mohli přistupovat ke sv. přijímání jen čtyřikrát do roka. Svatý král Ludvík IX. přijímal šestkrát do roka.“ (Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 120)

Příčin tohoto nežádoucího vývoje bylo více. Úpadek v eucharistické praxi se nejvíce projevoval v oblastech, ve kterých se v boji proti arianismu jednostranně zdůraznilo božství Ježíše Krista a minimálně se akceptovalo Kristovo člověčenství. Ariáni totiž popírali božství Ježíše Krista a tím způsobovali Církvi nenapravitelné škody. V oblastech Východu a v galských krajích příliš zdůrazňovali Krista jako Boha a umenšovali lidství Krista jako člověka a prostředníka. Došlo k přehnané bázni před Nejsvětějším, Silným Bohem. Eucharistie se považovala za mysterium tremendum, tedy za tajemství, před kterým je nutné se třást. A tak mělo stále méně věřících odvahu přistupovat k eucharistii. Podmínky přistupování ke svatému přijímání byly stále náročnější. Zpřísnil se postní řád před přijímáním Svátosti oltářní. Synoda v Coventry v roce 1237 dokonce požadovala půltýdenní půst před sv. přijímáním. Už od 10. století se stále naléhavěji vyžadovala zpověď před každým svatým přijímáním. Problémem byl i nedostatečný počet farností a tedy pastýřská činnost v mnoha případech stagnovala. Praxe zřídkavého přijímání věřícími se obvykle ve středověku zdůvodňovala tvrzením, že celebrant vlastně zástupným způsobem přijímá za všechny přítomné věřící. Na konci 12. století zaznamenáváme v Církvi nárůst úcty k Nejsvětější svátosti. (Srov. Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 120)

Ačkoliv nechyběla hluboká úcta k liturgii, nežádoucí byly zveličené, pověrčivé představy o vlivech mše, nebo o náhradě za svaté přijímání pohledem na konsekrovanou hostii. Šlo o takzvanou elevaci, tedy jakési „přijímání pohledem, očima.“ (Srov. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 110)

Ve 13. století zaznamenává Církev stále živější „zvyk přijímat za druhé, i za zesnulé. Koncem středověku nastupuje nové nadšení pro přijímání eucharistie. Sv. Bernardýn (+ 1444) v Padově v se postní době ve svých kázáních často vracel k tématu sv. přijímání a věřícím doporučoval, aby kromě velikonočního přijímání přijímali o hlavních svátcích veřejně a ve vlastních farnostech.“ (Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 120)

Tridentský koncil velmi důrazně vyzýval, „aby při každé mši přítomní věřící přijímali eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.“ (Tridentský koncil, sessio XXIl, Doctrina de sacrificio Missae, can. 6)



Je přímo neuvěřitelné, jak málo se tento dekret uplatňoval po koncilu v praktickém životě Katolické církve. Potridentské období nepřálo častému svatému přijímání věřících. Eucharistický rozměr náboženského života milionů katolíků ohrožovaly různé překážky, především sílící protestantismus, antireligiózní racionalismus a jansenismus, který přehnaným zdůrazňováním lidské nehodnosti před Bohem odrazoval věřící od svatého přijímání a vzdaloval je tak od Boží lásky.

Našly se však i významné osobnosti Církve, vybízející k častějšímu svatému přijímání, především svatá Markéta Alacoque (+ 1690), která na základě žádostí samého Krista během soukromých zjevení vřele doporučovala svaté přijímání na první pátky v měsíci. Ke snahám o zvýšení frekvence přistupování ke svatému přijímání přispěl i papež Pius IX. ustanovením svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v roce 1856 a papež Lev XIII. v roce 1899 zasvěcením celého světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. (Srov. Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 120-121)



Navzdory všem snahám zvýšit frekvenci přijímání věřících se však situace výrazně nezlepšila a věřící přijímali jen několikrát v roce. V těchto dnech se svaté přijímání neúměrně prodlužovalo, proto se z praktických důvodů začalo rozdávat svaté přijímání mimo mši. (Srov. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi, s. 328)

Situace se začala pomalu měnit až od pontifikátu svatého Pia X., který prostřednictvím dekretu Sacra Tridentina Synodus ze dne 20. prosince 1905 požadoval časté, ba dokonce každodenní svaté přijímání věřících. (Srov. Pius X.: Sacra Tridentina Synodus)

A papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei zdůrazňuje, že Matka Církev majíce zájem na tom, abychom účinněji cítili v sobě ustavičný užitek vykoupení, „opakuje všem svým synům pozvání Krista Pána: »Vezměte a jezte ... To čiňte na mou památku« (1 Kor 11, 24) Proto také Tridentský sněm ... důrazně vybízí, aby »při každé mši přítomni věřící přijímali eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.« (Sess. XXII, c. 6) Ba i Náš nesmrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji projevila účast věřících na téže božské oběti přijetím eucharistie, chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, ale raději chtějí požívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám prohlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se jedná o eucharistický chléb již dříve řádně konsekrovaný.“ (Pius XII.: Mediator Dei, č. 117)

Církev již od Tridentského koncilu důrazně požadovala od věřících, aby v co největším počtu přistupovali ke svatému přijímání a to nejen duchovně, ale i svátostně! A od dob papeže Benedikta XIV. Katolická církev vyzývá věřící, aby přednostně požívali hostie konsekrované v téže oběti.

Navzdory všem snahám papežů se však zlozvyk podávání přijímání mimo mši udržel až do liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu. (Srov. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi, s. 329)

Druhý vatikánský koncil navázal na staleté učení Církve a nastolil požadavky na obnovení hromadného přistupování věřících ke svatému přijímání ve smyslu učení Tridentského koncilu, jakož i snah římských papežů před Druhým vatikánským koncilem, především sv. Pia X. a papeže Pia XII. Nakonec až liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu vrátila svatému přijímání věřících důstojné místo v liturgii a odstranila deformace z minulosti.



V předkoncilních misálech tradiční latinské mše bylo přijímání Nejsvětější svátosti kněze odděleno od svatého přijímání věřících. Bylo zde svaté přijímání kněze, na které se kladl velký důraz, avšak svaté přijímání věřících bylo jen „jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši.“ (Druhý confiteor – ano či ne?)

Taková zdeformovaná eucharistická praxe dodnes přetrvává u ultrakonzervativních katolíků, jak nás o tom přesvědčují jejich blogy. Toto je však relikt minulosti, nepřijatelný pro katolíka současné doby, protože vytvářel bariéru mezi knězem a věřícími a navíc diskriminoval věřící.

Pokoncilní liturgická reforma tento nežádoucí stav odstranila a „obnovená liturgie spojuje přijímání kněze s přijímáním věřících. Kněz přijímá hostii konsekrovanou v téže mši; k plnosti znaku mešní oběti se žádá, aby i věřící přijímali z hostií konsekrovaných v téže mši a aby přijímali i z kalicha.“ (Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 149)

Tím, že ultrakonzervativní katolíci ignorují svaté přijímání věřících jako důležitou součást mše, porušují staleté učení Katolické církve, ačkoli právě oni se ohánějí tím, že údajně jen oni jsou pravověrní katolíci, kteří mají monopol na katolickou pravověrnost. Odporují dokonce slovům samotného Pána Ježíše: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jn 6, 53-56)

Obnovená liturgie pozvedla úroveň svatého přijímání věřících a udělala z něj velké dobrodiní pro věřící katolíky. V prvotní Církvi „bylo nemyslitelné, aby se věřící účastnili mše, aniž by přijímali eucharistii, neboť vzdálení se od eucharistie znamenalo vzdálení se od spásy. Teprve od 6. století se ujal zvyk účastnit se mše víceméně jako diváci. Učení koncilů, Tridentského a Druhého vatikánského, a papežů, počínaje od Pia X., poukazovalo na potřebu častého (nejlépe každodenního) přistupování ke svatému přijímání. Toto učení se setkalo s nadšeným přijetím ze strany věřících milujících Vykupitele.

Není třeba se bát toto učení v plné síle předkládat dnešním věřícím. Pokud bychom se odvážili doporučovat pouze občasné přijímání (jednou za týden či měsíc), mohlo by to vést k ochabnutí horlivosti. Právě tato doba násilné sekularizace, která vede do prázdnoty a ztráty smyslu života, vyžaduje od křesťanů zatáhnout na hlubinu, aby mohli být světlem světa (srov. Mt 5, 14).“ (Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 70)

Toto je však jen jedna strana mince. Musíme vidět i její druhou stranu, která je zdrojem starostí věrných pastýřů Katolické církve. V některých oblastech, především ve vyspělých zemích Západu, se z hromadného přistupování věřících k eucharistii stal povrchní konformismus. Mnozí katolíci stále více ignorují častou zpověď a přicházejí ke svatému přijímání ve stavu těžkého hříchu. Katolická církev musí mnohem intenzivněji než dosud zdůrazňovat při každé možné příležitosti nezbytnost co nejčastějšího přistupování ke svátosti smíření. Je třeba znovu a znovu připomínat slova Písma, že pokud někdo jí a pije tělo a krev Páně na obětní hostině mše ve stavu těžkého hříchu, „jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11, 29)

Přímo ideální vzor spojení svátostí smíření a Nejsvětější svátosti oltářní pro dnešní svět nacházíme v Medžugorji. Miliony poutníků z celého světa zde přistupují ke svatému přijímání. Odkdy se vedou statistiky, tedy od roku 1986, přistoupilo ke svatému přijímání přes 37 milionů poutníků. Největším zázrakem Medžugorje je však osobní zpověď. Lidé, kteří třicet, čtyřicet, možná i více let nebyli u svaté zpovědi a byli jen formálními katolíky, přicházejí do Medžugorje, aby se zde obrátili. Medžugorje je zpovědnicí tak těžce zkoušeného světa. Po svaté zpovědi přistupují očištění k eucharistii. Je to promodlené, milostivé místo, na kterém se uskutečnily miliony osobních zpovědí, na kterém zazněly miliony růženců, miliony upřímných modliteb a rozdali se miliony svatých přijímáníi. (Srov. Dučák, K.: Biskup a Medžugorie (2))



Podle svědků zde v některých dnech zpovídá až 100 kněží. Medžugorje je naděje světa. Gospa zde zve celý svět, aby se sytil tělem a krví jejího Nejsvětějšího Syna a takto posílen čelil hrozbám ďábla, který podniká zoufalé útoky v zájmu ovládnutí světa.

Přistupujme tedy s vroucí vděčností co nejčastěji, ale jenom s čistou duší, nezatíženou smrtelným hříchem, ke svatému přijímání. Tak ať nám Bůh pomáhá!

Karol Dučák



Použitá literatura

1. Caban, P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku. Prvé vydanie. Praha: Paulínky, 2013. ISBN 978-80-7450-074-9. 136 s.

2. Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.

3. Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.

4. Denzinger, H. – Schönmetzer, A.: Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1965. 5. Druhý confiteor – ano či ne? In: Krása liturgie. Dostupné z:
http://www.krasaliturgie.cz/otazky-a-odpovedi/druhy-confiteor-ano-ci-ne.html.

6. Dučák, K.: Biskup a Medžugorie, Časť druhá: Argumenty. In: PriestorNet. Dostupné z:
http://www.priestornet.com/2017/10/biskup-medzugorie-2.html.

7. Katechismus Katolické církv, Dostupné z:
http://web.katolik.cz/feeling/library/kkc.pdf.

8. Każdy potrzebuje Komunii Świętej. 50 cytatów na temat Eucharystii. In: PCh24.pl. Dostupné z:
http://www.pch24.pl/kazdy-potrzebuje-komunii-swietej--50-cytatow-na-temat-eucharystii,50675,i.html#ixzz65Eso2T6v.

9. KODEX KANONICKÉHO PRÁVA - CODEX IURIS CANONICI- L.P. 1983. Dostupné z:
https://is.muni.cz/el/1422/jaro2018/MVV19468K/um/CIC-1983CZ-Zednicek.pdf.

10. Koleják, M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi. In: Culmen et fons. Aktuálny výskum v oblasti posvätnej liturgie na Slovensku. 1. vydanie. Ružomberok: VERBUM 2013. ISBN 978-80-561-0095-0. Dostupné z:
http://www.ktfke.sk/lit/Culmen%20et%20fons.pdf, s. 61-72.

11. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi. Prešov: Petra, 2009. 540 s. ISBN 978-80-8099-038-1.

12. Malý, V.: Slávenie svätej omše. 185 s. Dostupné z:
https://gloria.tv/post/wgGqSRFjc9Wd1W1G3utSy9gWU.

13. Pius X.: Sacra Tridentina Synodus, 20. prosinec 1905. In: ASS 38 (1905), s. 400-409.

14. Pius XII.: Mediator Dei, 20.listopad 1947. In: AAS 39 (1947), s. 521-595.