.jpg "červenec 2011")
Článek, který pro fatym.com připravil pan Karol Dučák, nabízí hlubší pohled na svaté přijímání - eucharistii - živou Přítomnost Pána Ježíše mezi námi. Podtrhuje její důležitost pro Církev, ale i pro každého z nás, přibližuje různé pohledy a nabízí dějinný přehled o tom, jak často se v minulosti ke svatému přijímání přistupovalo.
Svaté přijímání, čili eucharistii, označujeme jako Nejsvětější svátost oltářní. Nejsvětější proto, že
je v ní osobně přítomen, ačkoli skrytý, sám Pán Ježíš, Dárce svatosti a spásy. Katolíci nemají nic vzácnějšího, cennějšího a posvátnějšího, než je Svátost oltářní. Bez ní by se komunita katolíků světa ani nemohla nazvat Církví v pravém smyslu slova. Byla by na úrovni protestantských společenství, které sice v Krista věří, ale jsou ochuzena o to nejcennější, možnost sjednotit se se Spasitelem přijímáním jeho pravého těla a krve.
Kodex kanonického práva (KKP) v kán. 897 uvádí: „
Nejvznešenější svátostí je svátost eucharistie. V ní je Kristus sám přítomen, obětován a přijímán, jí stále žije a roste církev.“ (KKP, kán. 897)
Tak jako rostlinstvo potřebuje pro svůj růst a existenci živiny a vodu, tak jak živočišstvo potřebuje pro svou existenci tuhou a tekutou potravu, tak jako lidské tělo potřebuje pro život pokrm a nápoj, tak i lidská duše potřebuje pro svůj růst a existenci sytit se tělem a krví Pána.
Proto Ježíš Kristus velmi toužil dát věřícím k dispozici velikonoční hostinu, aby věřící mohli přijímat Kristovo tělo a krev, takže by se jejich duše naplňovaly milostí a aby tak dostávali závdavek budoucí slávy! Toto byl jeden z nejvážnějších pobídek, která vedla Ježíše Krista k rozhodnutí ustanovit svatou eucharistii!
Ježíš Kristus sám o sobě prohlásil, že je „
chléb, který sestoupil z nebe.“ (Jn 6, 58)
Tedy ustanovení eucharistie nebylo samoúčelné, ale mělo nám, věřícím katolíkům, pomoci postupně se přeměňovat na tělo a krev Kristovu, protože svaté přijímání vytlačuje z člověka to pozemské a naplňuje ho nebeskou milostí.
Kristus, věčný velekněz Nové smlouvy, zastoupený knězem Katolické církve, sytí milióny věřících nebeským pokrmem a tak jim „
poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. (Srov. Zj 21,2; Kol 3,1; Žid 8,2.)
V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi.“ (
Sacrosanctum concilium, č. 8)
Jak uvádí Katechismus Katolické církve, „
eucharistie je srdce a vrchol života Církve...“ (KKC, 1407)
Toto platí po všechny časy a nikdy platit nepřestane.
Podle velkého světce Katolické církve, sv. Lva Velikého, se naší účastí na Kristově těle a na jeho krvi přeměňujeme na toho, koho požíváme. (Srov.
Każdy potrzebuje Komunii Świętej. 50 cytatów na temat Eucharystii.)
Požívání eucharistie nám, věřícím katolíkům, pomáhá postupně se přeměňovat na Krista, protože svaté přijímání vytlačuje z člověka to pozemské a naplňuje ho nebeskou milostí. Čili
požíváním Kristova těla a krve v nás samých roste Kristus. Pokud věřící přijímá Krista v eucharistii, Bůh v něm roste a potlačuje jeho ubohé, nehodné, hříšné lidské já. V tom je nejvyšší dobrodiní eucharistie. Člověk, který s upřímnou touhou často přijímá tělo a krev Páně, je stále méně lidský a stále více božský.
Svaté přijímání má mnohostranné blahodárné účinky na přijímající.
Stírá všední hříchy a vytváří ochranu před budoucími smrtelnými hříchy, navíc posiluje ve věřících lásku k Bohu a bližnímu. Právě přístup ke svatému přijímání věřících je jistým rozlišovacím znakem mezi tábory konzervativních a ultrakonzervativních katolíků.
Konzervativní katolík se vyznačuje tím, že považuje svaté přijímání za velmi důležitou součást mše. Řídí se přitom učením koncilu, který doporučuje věřícím plnou účast na mši, spočívající v tom, že po kněžském přijímání sami věřící přijímají tělo Páně z téže oběti. (Srov.
Sacrosanctum concilium, č. 55)
A ve smyslu učení Druhého vatikánského koncilu
svaté přijímání věřících patří k plné účasti na mši. Bez svatého přijímání není účast na mši úplná. Tento postoj je však diametrálně odlišný od postoje ultrakonzervativních katolíků. Pokud si dáte tu námahu a prohlédnete si ultrakonzervativní katolické blogy, především REX !, Krása liturgie, případně některé jiné, budete šokováni jednou skutečností. Na těchto blozích je nesmírné množství článků o mši, avšak o mimořádné důležitosti svatého přijímání věřících tam není téměř nic. Jako kdyby na mši žádné svaté přijímání věřících ani nebylo!
Ultrakonzervativní katolíci ho jednoduše odsouvají na vedlejší kolej.
Blog Krása liturgie dokonce uvádí, že „
přijímání věřících samo o sobě není podstatnou částí mše. Je to vlastně jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši... Mše svatá může naprosto legitimně proběhnout i bez přijímání lidu, zrovna tak jako může přijímání lidu proběhnout beze mše svaté.“ (Druhý confiteor – ano či ne? In: Krása liturgie. Dostupné z: http://www.krasaliturgie.cz/otazky-a-odpovedi/druhy-confiteor-ano-ci-ne.html)
Toto konstatování však odhaluje celou bídu ultrakonzervativního přístupu k eucharistii. Zajisté
je pravdou, že věřící nemusí přijímat na každé mši. Pokud je v těžkém hříchu nebo nežije v plném společenství s Katolickou církví, ani nesmí, aby nepřijímal nehodně. A nakonec jsou i mše bez účasti lidu a při takových věřící ani nemohou přijímat, a to z jednoho prostého důvodu. Žádní věřící tam totiž nejsou.
Koncilní dekret
Presbyterorum ordinis řeší i mši bez účasti lidu:
„
Jako služebníci posvátného dění, zvláště při obětování mše svaté, zastupují kněží zvláštním způsobem osobu Krista, který se sám obětoval, aby lidi posvětil. Proto se vybízejí, aby napodobovali to, co konají; když totiž slaví tajemství Pánovy smrti, ať hledí také umrtvovat své tělo od neřestí a žádostivosti. (Srov.
Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.) V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. (Srov.
Missale Romanum, modlitba nad dary z 9. neděle po sv. Duchu.)
Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící. (»
Neboť žádná mše, i když ji kněz slouží soukromě, není přece soukromá, nýbrž je úkonem Krista a církve; církev totiž učí, že v oběti, kterou přináší, obětuje sama sebe jako všeobecnou oběť a jedinou a nekonečnou výkupnou sílu oběti kříže přivlastňuje celému světu k spasení. Vždyť každá mše, která se slouží, je přinášena nejen za naši spásu, ale také za spásu celého světa (…) Proto otcovsky a důrazně doporučujeme kněžím, kteří jsou naší radostí a korunou v Pánu, aby (…) každodenně důstojně a zbožně sloužili mši svatou.« Pavel VI., enc.
Mysterium Fidei, 3.9.1965: AAS 57 {1965}, 761-762; srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii
Sacrosanctum Concilium, 4.12.1963, čl. 26 a 27: AAS 56 {1964}, 107.)“ (
Presbyterorum ordinis, 13)
Rovněž je pravdou, že
věřící mohou přijímat eucharistii i mimo mši. Kodex kanonického práva pamatuje i na takovou možnost: „
Velmi se doporučuje, aby věřící přistoupili ke svatému přijímání při slavení mše; pokud ze spravedlivého důvodu požádají, muže jim být podáno mimo mši při dodržení liturgických obřadů. (KKP, kán. 918)
Jenže tyto výjimečné okolnosti nic nemění na učení Katolické církve od nejstarších dob o nezpochybnitelné důležitosti podávání svatého přijímání věřícím během mše co nejčastěji, v ideálním případě dennodenně.
DRUHÁ, závěrečná ČÁST článku je ZDE
.jpg "červenec 2011")
