Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě kněz P. Milan Bubák SVD.
Spisovatele Williama F. Buckleya se jednou zeptali, kdo z jeho známých by byl podle něj nejlepší kombinací ctností učenosti a svatosti. Buckley se zamyslí a říká: Gerhart Niemeyer.
Pak dodal, že kdyby dostal tuto otázku dřív, než poznal jmenovaného profesora politologie na Univresity Notre Dame, který byl vysvěcen na episkopálního kněze a později však konvertoval ke katolicismu, byl by vyslovil jméno jiného člověka.
Byl by to Whittaker Chambers. Filosof Sidney Hook se o Chambersovi vyjádřil, že tento člověk nejen napsal jednu z nejvýznamnějších autobiografií 20. století, ale učinil gesto nevšedního altruismu: totiž „spáchal morální sebevraždu, aby odčinil vinu naší generace“.
Chambersův život byl obrazem člověka úžasné vzdělanosti a svatosti. Bylo na něm však ještě něco zvláštního: byl v takové míře ztělesněním neočekávaných zvratů a proměn, které otřásaly mravním a politickým světem dvou kontinentů, že kdyby jej člověk neznal, myslel by, že jde o fikci.
Narodil se v roku 1901 a vyrůstal v Lynbrooku, na Long Islandu. Největší vliv na jeho osobnost během výchovy mělo mimo jiné dílo Victora Huga Bídníci, které přečetl několikrát.
Toto dílo, které si zvykl nazývat „biblí svého dětství“ jej dovedlo k poznání, že křesťanství a revoluce jsou „dvě nesmiřitelné věci“. A když uvažoval, kde je pravda, vybral si revoluci.
Později jako student na Columbia University se dal do čtení Lenina. Pod vlivem jeho myšlenek se rozhodl odejít do Anglie a tam vstoupit do komunistické strany. V Anglii se stal šéfredaktorem novin Daily Worker. Jako neúnavný propagandista strávil mnoho času překládáním mnoha knih z francouzštiny a němčiny do angličtiny.
Ve 30. letech 20. století se vrátil do Ameriky a ve Washingtonu, D. C., sloužil jako kurýr v sovětském špionážním aparátu. V roce 1938 se však s komunistickou stranou rozešel. Ve své autobiografii uvádí dva důležité body, které ho vedly ke ztrátě víry v komunistickou ideologii.
„Pro jednoho z nás dvou mít dítě,“ řekl mu bratr, „
by bylo zločinem proti přírodě.“ Ačkoli toužil po dětech, souhlasil s bratrem. Pro profesionálního revolucionáře v komunistické straně se považovalo za mravně chybné mít děti.
Ty by jen překážely nebo by ho rušily při nejdůležitější práci, kterou bylo angažmá pro komunismus. Dokonce, i když byl jako komunista v ilegalitě (po návratu do Ameriky, kde byla komunistická strana zakázaná) pokládal za samozřejmé přesvědčení, že děti nepřipadají v úvahu.
Proto byly v životě strany běžnou věcí potraty. Existovali komunističtí lékaři, kteří prováděli potraty za symbolický poplatek.
Potrat, na který Chambers později hleděl jako na „tělesný horor“, tehdy pokládal jako všichni komunisté za obyčejnou nápravu nezdařené záležitosti, například jako vyoperování bradavice. Když ale jeho žena přece jen otěhotněla, dala mu najevo, že dítě chce.
„
Drahý,“ říkala mu prosebně, „
nemůžeme tomu malému děťátku udělat tu hroznou věc, ne tomuto malému děťátku, drahý.“
Konstrukce, kterou si vybudoval během let působení v komunistické straně, začala se najednou při styku s dítětem hroutit. Dítě se narodilo a rodiče je pojmenovali Ellen.
„
Kdybych měl vyjmenovat jednotlivé milníky na dlouhé cestě rozchodu s komunismem,“ napsal Chambers, „
toto by byl pravděpodobně jeden z nich, ne na úrovni vědomí, ale spíše podvědomí.“
Prst Boží
Druhý rozhodný okamžik nastal, když se jeho dcerka posadila na vysokou židli. Zahleděl se na kaši na její tvářičce a jeho pohled se zastavil u krásných křivek jejího ucha – „
ty složité, perfektní uši“.
Tehdy jej napadlo, že tato ouška nemohla být stvořena nějakou náhodnou směsí atomů. Tato ouška nemohla být vysvětlena v žádné poučce dialektického materialismu. Mohla být stvořená jen jako plán, design.
Důsledky byly neúprosné: design předpokládal Boha. „
V té chvíli,“ napsal, „
se mého čela poprvé dotknul prst Boží.“
Chambers svou autobiografii zahajuje sdělením svým dvěma dětem. Připomíná jim dvě věci, kterým se v mládí naučil. Dvě nejdůležitější věci, jaké jen je člověk schopen poznat: zázrak života a zázrak vesmíru.
Nabádá je, aby nikdy nepřestaly hledět na zázrak života, existujícího v rámci zázraku vesmíru, a to „
s úctou a bázní – s tou, která v moderním světě vymřela a byla nahrazena opičím úžasem člověka nad chytrostí vlastního vynalézavého mozku.“
Chambers se přes úctu k životu v lůně matky a úctu k zázračným křivkám na oušku své dcerky dostal nazpět ke křesťanským kořenům. Uvědomil si, že se zřejmě nedobrovolně stal svědkem Boží milosti.
A úplnou ironií byl jeho objev, že z pohledu nové perspektivy Bídníci Victora Huga předávají ne komunistické, ale křesťanské poselství. Když znovu očima přelétl poslední řádek Danteho Pekla – „
A tak jsme znovu vyšli, abychom viděli hvězdy“, které, jak říká, jsou i posledními slovy Marxova Kapitálu, bylo zřetelné, že předmět jeho víry se definitivně změnil: od utopické budoucnosti s člověkem k věčnému životu s Bohem.
Chambers začal pracovat v časopise Time v roce 1939 a brzy se stal jedním z nejbrilantnějších i nejkontroverznějších autorů. Zakrátko se stal dokonce vedoucím redaktorem. Tím měl možnost myšlenky úcty a úžasu nad Božími věcmi, které jej přivedly k pokoře a víře, šířit formou psaného slova mezi prominentními čtenáři.
KOMENTÁŘ
Co je to úcta? Do jisté míry je latinské slovo reverentia širší, než české úcta. Budu proto užívat k popisu podstaty této ctnosti i další slova, která celý ten široký význam doplňují, například obdiv nebo úžas.
Člověk reverencie je ten, kdo žasne nad věcmi a jejich Tvůrcem nebo tvůrci a vede jej to poté k pokorné odezvě. O tom, že v našem světě úcta a obdiv chybějí, svědčí množství lapsů nejen ve sféře profánní, ale bohužel i ve sféře duchovně náboženské.
Například jak jinak pochopit řekněme kněze, který přijde do farnosti, kde se jeho předchůdce zedřel, aby zařídil mnoho dobrých věcí, které za čas přinesly i užitek; a když přijde on, nový, jeho nejdůležitější snahou je to, co našel, eliminovat nebo výslovně zničit?
Takové machinace jsou nejen za srdce beroucí, ale jsou i znamením arogance a malosti ducha, který nenajde odvahu, aby se seznámil s dobrem, které našel a sklonil se před ním s úctou a pokorou.
Na profánní úrovni je vlastně samotný ateismus výsledkem nedostatku úcty a obdivu. Kdyby byl člověk schopen pronikat do kvintesence stvořeného světa, nezbylo by mu nic jiného než neustále žasnout nad tím, co objeví a poté hledat za vším Tvůrce.
Určití tvůrci reklamy, která nabádala lidi k ochraně přírody, napsali na velký billboard s našimi velehorami v pozadí nápis: „
Objevuj, obdivuj, ochraňuj!“
Vyzývali tak lidi k reflexi nad tím, co vidí, která by automaticky vedla k úctě, bázni a obdivu před Tvůrcem všeho a v důsledku i k ochraně tohoto díla.
Modlitba vděčnostii
Benediktinský bratr David Steindl Rast v knize
Vděčnost je srdcem modlitby (Greatfulness is the Heart of Preyer) píše o úžasu jako o počátku filosofie.
Úžas, překvapení, vede k úctě a tak následně k modlitbě vděčnosti. Úžas je však vlastní jen nevinným dětem a nevinným dospělým.
Hříchem ztížený dospělý už neumí žasnout. Proto ani nemá úctu. Nejen před druhými a před Bohem, ale ani sám před sebou.
Profesoři Dietrich a Alice von Hildebrand říkají, že „úcta je postoj, který lze označit za matku celého morálního života, protože s ní se člověk staví do takové pozice vůči světu, která otevírá jeho duchovní zrak a uschopňuje jej objímat hodnoty.“
V materialistickém a požitkářském světě, kde se lidé topí v zahleděnosti do sebe a v čumění do vlastního pupku, je běžným jevem, že duch úcty a obdivu je vytlačován. Až se to stane, mravní život bude vyrván i s kořeny.
Současný svět mluví často o tom, jak je nutné mít „otevřenou mysl“, ale jen zřídka trvá na tom, aby se člověk stavěl na pozici úcty, úžasu a obdivu, která je ve skutečnosti postojem otevřenosti mysli vůči objektivní pravdě. Úcta a obdiv je tedy matkou mravného života a to proto, neb člověku dovoluje poznávat co je a co není dobré a hodné úcty.
„
Komu jinému se může naplno zjevit křehká krása západu slunce nebo Beethovenovy Deváté symfonie,“ ptá se von Hildebrand, „
když ne tomu, kdo k nim přistupuje s úctou a kdo před nimi odemkne své srdce?“
Beethovenův dům v Bonnu, v Německu, byl přeměněn na muzeum. V jedné místnosti je klavír, u kterého mistr zkomponoval mnoho svých skladeb. Jedna studentka z Vassar College, která tam přišla na návštěvu se skupinou amerických studentů, se vášnivě zahleděla na tento klavír a ptala se průvodce, zda by si na něm mohla aspoň na chvilku zahrát.
Průvodce, povzbuzený tučným „všimným“, jí to dovolil. Studentka si sedla ke klavíru a dala se do hraní Měsíční sonáty. Když svůj minirecitál skončila, řekla nadšená průvodci: „
Jsem si jistá, že tu bylo hodně velkých klavíristů a že každému bylo dovoleno mít požitek z toho, že si mohli zahrát aspoň pár akordů na tomto klavíru.“
Průvodce na to: „
No, není to zcela pravda, slečno. Před asi dvěma lety tu byl mistr Paderewski a prohlásil, že není hoden se tohoto klavíru dotknout.“
Úcta a obdiv jsou ctnosti, které nám dovolí odstoupit od ponurého zaměstnávání se jen sebou samými, setrvávání v obdivování sebe a od vyhledávání jen svých vlastních zájmů.
Člověk musí být v kontaktu i s poklady ležícími mimo něj, aby mohl unést a vystát sám sebe.
Jak řekl Dostojevský: „
Člověk, který se klaní ničemu, nebude nikdy schopen nést břímě sebe sama.“
Úcta nás rozšiřuje, zahleděnost do sebe nás zužuje. To je důvod, proč Platon radil: „
Své děti bychom měli učinit bohatými ne zlatem, ale úctou.“
Karikatura trpícího papeže
Postoj neúcty, ač velmi populární hlavně mezi komiky, je ve skutečnosti velkou slabostí.
Zvyk vysmívat se tradičním hodnotám vyrůstajícím z objektivního řádu, je znamením určité duchovní slepoty, což je charakterová vada, kterou nemusí nikdo nikomu závidět.
Ve středu 29. dubna 2005 deník SME uveřejnil velmi potupnou karikaturu trpícího papeže Jana Pavla II. Vyvolala vlnu rozhořčení. Papež je vyobrazený zezadu před oknem svého bytu, ale jen vrchní část jeho těla, jakoby busta na stojanu. Vedle něj stojí dva biskupové, z nichž jeden tahá za nitku přivázanou na ruku papeže, která mává olivovou ratolestí.
Karikaturista Shooty tu vyjádřil svou neúctu nejen vůči papeži a církvi, ale celkově vůči utrpení člověka, který se trápí těžkou chorobou (nemocí).
Toto je ve světě, ze kterého se vypaří úcta vůči hodnotám, běžná věc.
Jak krásně naopak působila gesta papeže, když ještě mohl, vůči hendikepovaným nebo trpícím lidem, Ti byli vždy prvními, kterých si všímal i při svých velkolepých návštěvách.
Nebyli to politici nebo hlavy korunované, ale prostí lidé, kteří mohli udělat jen málo. Avšak papež jim dal najevo, že si i toho mála váží. Mnozí z nás jsme měli možnost vyjádřit to stejné, když nám například malé dítě darovalo obrázek, který je v podstatě shlukem čar, ale my jsme jej přijali s obdivem, protože jsme uznali snahu.
Třeba i jinak neschopný člověk, díky náklonnosti k nám, vytvořil něco podobného a my jsme to ocenili; nebo bohužel i neocenili. Právě na tom je vidět velikost či malost našeho ducha.
Pýcha a žádostivost
Jsou dvě formy neúcty. První vychází z pýchy. V tom případě je
člověk tak moc fascinovaný sám sebou, že jediné co jej ovládá a zajímá je pouze to, co vylepší jeho prestiž, přinese mu pocty a udělá jej slavným. Takový člověk se nikdy neponoří do hloubky věcí. Nezajímají jej hodnoty samy o sobě.
Nezajímá jej spravedlnost, oběť, ani oddanost objektivním hodnotám. Pýcha je centrem jeho života, což jej zcela pohlcuje.
Když takový člověk i projeví úctu či obdiv, je třeba to prověřit. Je to obyčejné divadlo. Sem perfektně zapadá většina politiků před volbami. Nejen jich.
Druhá forma neúcty vyrůstá ze smyslnosti nebo sobecké touhy, kterou scholastici nazývají „žádostivost“. Takový člověk si vždy pokládá otázku, zda věci nebo lidé, kterými se zaobírá, jsou nebo nejsou pro něj předmětem požitku (rozkoše). Také člověk tohoto typu, podobně jako člověk pýchy je slepý k základní hodnotě věcí.
Věc (záležitost, skutečnost, otázka, problém) není pro něj předmětem obdivu pro to, čím je, ale jen pro to, jak jemu samému slouží. Co mu neslouží, nebere. Neváží si toho, nectí, neobdivuje, nežasne nad tím.
Lidí si neváží pro to, co mají uvnitř, pro jejich vlastní hodnotu. Člověk tohoto typu lidi používá (využívá). Jeho motivace by se dala vyjádřit větou: „
Jaký já z toho mohu mít prospěch?“
Postoj neúcty, pokud jeho kořeny vyrůstají jen z chladného a vykalkulovaného sobectví, je nejen překážkou morálního růstu člověka, ale zároveň v něm ničí schopnost milovat druhého; protože
láska je pozitivní a souhlasná odpověď jednoho člověka na hodnotu, cenu, kterou našel v druhém člověku bez ohledu na to, zda z toho pro sebe něco má nebo ne. Láska na prospěch nemyslí.
Neschopnost rozeznat tuto hodnotu vylučuje možnost milovat.
Jedním z nejspolehlivějších znamení, že začínáme opravdu milovat je pocit, že já, milující, jsem nehoden a ten, koho miluji, je hoden. Sebe pokládám spíše za žebráka a milovaného za drahocenného, za boháče.
Samozřejmě bez nároku, že bych z toho něco měl. Pascal jednou poznamenal, že „
velikost člověka je natolik velikostí, nakolik je člověk přesvědčen o své ubohosti“.
Ctnost úcty nám umožňuje vážit si velkých věcí, vyrůstajících ze zdroje zcela mimo nás. Paradoxem je, že úcta, která se nesoustředí na naši velikost, ale na něco jiného než jsme my, je skutečným znakem naší vlastní velikosti.
Nicméně člověk nebude schopen uvědomovat nebo vážit si velikosti mimo sebe, pokud nebude mít v sobě vypěstovanou kombinaci úcty a pokory. Pouze tyto dvě ctnosti, kráčející ruku v ruce, budou schopné zajistit nám, aniž bychom se o to snažili, velikost.
Skrytá a křehká moc
„
Křesťanství je zvláštní“, poznamenal Pascal. „
Snaží se člověka přivést k tomu, aby uznal, že je ubohý, dokonce hnusný; zároveň ho nutí, aby toužil být jako Bůh.“
Pokora a úcta se k sobě mají jako dvě závaží, každé na jedné straně. Samotné přesvědčení o ubohosti vede k zoufalství, zatímco pouhá úcta k velkým věcem postrkuje k pýše.
Člověk se může nechat okrást o milost dvěma způsoby: zoufalstvím, které je výsledkem příliš nízkého sebevědomí; a pýchou, která je výsledkem domýšlivosti. Kombinace pokory a úcty mu umožní poznat svou velikost bez pýchy a lidskost bez zoufalství.
Úcta je skrytá a křehká moc, kterou si však člověk musí namáhavě pěstovat.
Aristoteles poukazuje na skutečnost, že všeobecně jsou lidé náchylnější nechat se ovládat strachem než se nechat inspirovat úctou. Podobně, pokračuje, mají tendenci opustit zlé chování ne pro zjištění, že tím působí zlo, ale proto, že se bojí trestu.
Vynikající soudce Oliver Wendell Holmes, Sr., formuloval záležitost trochu poetičtěji, když napsal: „
Ve svém srdci mám malou, nesmělou rostlinu, zvanou úcta; rozvíjím a kultivuji ji vždy v neděli ráno.“ Tento výrok by určitě získal obdiv německého básníka Goetheho, pro kterého „duší křesťanského náboženství je úcta“.
„
Svět nebude nikdy hladovět po nedostatku úžasu,“ napsal G. K. Chesterton, „
ale jen po nedostatku údivu (úcty).“ Člověk úcty si nikdy nebude stěžovat na nedostatek zázračných zkušeností a zážitků. Bude tomu proto, že ladí s vesmírem. Neuctivému člověku, kterému chybí vypěstovaná schopnost žasnout jak úžasný je ve skutečnosti svět, bude připadat život pustý (prázdný). Nedostatek úcty (obdivu) vyžene z jeho života všechen úžas.
Takový člověk bude neustále smutný, v depresi, bude si stěžovat a pořád něco hledat. Docházíme vlastně k úžasnému závěru: člověk neúcty je člověkem pesimismu.
Naopak člověk úcty je člověkem optimismu, neustále překypuje dobrou náladou a srší životem, protože je stále nad čím žasnout.
Co tě napadá pod vlivem myšlenek, které jsi právě slyšel (přečetl)?
Jsi člověkem úcty, umíš žasnout?
Vidíš souvislost mezi vírou a úžasem?
Nepřistupoval jsi i ty k dílu druhého člověka nebo k němu samému s pohrdáním, bez úcty, bez zkoumání jeho podstaty? Nemáš s tím nějakou bolestnou zkušenost?
Vidíš napojení úžasu a úcty na optimismus a naopak neúcty a nedostatku úžasu na pesimismus?
Nemáš i ty v tomto smyslu nemocného ducha?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 11. 8. 2019, str. 9 - 13, k dispozici ke stažení
zde.
