Když přijmeme kříž,
všechno se změní.
Den po jedné tragické události se jedna žena uchýlila do kostela, aby se tam modlila a plakala. Farář se posadil vedle ní, a aniž by řekl jediné slovo, držel ji za ruku. Byla tím hluboce dojata. Takové jednoduché gesto platilo za mnoho slov.
Jsou ovšem situace, ve kterých tomu, kdo trpí, musíme něco říct, třeba se při tom zajíkáme. Někdy se nám zdá, že naše mlčení, naše zdrženlivost je výrazem respektu před tím druhým, že nás vede obava, abychom ho nerušili, ale může to být také znamení lhostejnosti. Kdo je v nouzi, kdo stojí bezradně, čeká právě na nějaké znamení, na poselství, na slovo. Pak musíme nechat promluvit své srdce, Ducha Svatého v nás, poprosit anděla, aby nám přinesl světlo shůry a vnukl nám potřebná slova.
Zkouška nás často zastihne tam, kde jsme to neočekávali. Zastihne nás, kde jsme to nejméně chtěli. Ale co dělat, aby zkouška, která je tu, která nás sráží a stává se pro nás křížem, nám dovolila, abychom na ní právě rostli? Pán nám toto tajemství prozradil: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Zapřít sám sebe: Naše deprese, naše vzpoura mají často svůj původ ve zklamaných očekáváních; působí v nás tajemné přání, abychom všechno měli, všechno mohli, vším byli. Zkouška otřásá tímto magickým nezdravým názorem. Ostatně mnozí už dosvědčili: „V té zkoušce jsem vyzrál… Jsem více sám sebou…“
Evangelium nás zve, abychom nastoupili cestu odříkání. Milost odříkání spočívá ostatně v tom, že souhlasíme. Souhlas, který nahradí vzpouru. Takové změněné předznamenání působí blahodárně.
Přijmout kříž (jiná místa mluví po nesení kříže): V každém případě jde o gesto, jednání, které přijímá odpovědnost. To všechno je úplný opak toho, zhroutit se pod tíží kříže. Nejde o to, abychom se s nouzí vláčeli, ale abychom přijali svou bídu. Jde vlastně o obrácení. Pohled už není upřen na vlastní JÁ, na vlastní utrpení, ale na život, na cestu, kterou je třeba jít. Jde to tak daleko, že ten, kdo nese kříž, stává se pro druhé nositelem naděje.
Následovat Ježíše: Ve zkoušce mívá každý dojem, že teď je po všem. Měli jsme své plány, život měl svůj běh, a najednou to nejde, je to jako ochrnutí, často podpořené pokušením k rezignaci. Člověk se uzavírá do jakéhosi druhu neplodné strnulosti.
Evangelium však nikde nemluví o rezignaci. Naopak, uvádí do pohybu, odhaluje cestu tam, kde jsme se domnívali, že jsme ve slepé uličce. Je to křižovatka, ale také cesta k zmrtvýchvstání, ve které ovšem musíme věřit. Je to cesta Kristova, cesta lásky bez návratu. To je velké tajemství, nevzdávat ani to, co se zdá být ztracené. Když už sami nic nemůžeme, vždy můžeme milovat a přinášet oběti. Zdá se to být málo, a přece to všechno mění. Zkouška, kterou jsme utrpěli, je jalová. Zkouška, kterou jsme obětovali, je plodná. Jako kříž.
Vyšlo v časopise Světlo 50. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
