Tato běžná dětská stížnost mi dlouho naháněla husí kůži, pocity viny, paniky a odhodlání zachránit své děti před nebezpečím jménem NUDA.
I když pro mnohé je slovo nuda spíše výzvou a příležitostí k tvořivosti a vypětí svých duševních a jiných sil, ve mně vzbuzovala obavu, že jako matka selhávám.
Chápu, že jsem na sebe asi náročná a je to jen v mé hlavě, ale ... Naše děti žijí v paneláku, bez blízkosti prarodičů a oba s manželem pracujeme. Nechat je odpoledne v panelákovém bytě napospas nudě by znamenalo, že první věc, kterou udělají po příchodu domů, je zapnutí wifi a tak dále ...
Dlouhý čas jsem analyzovala, co s dětmi, aby se nenudily. Hm ... mohly by chodit na kroužky všeho typu, abychom nudu zabili. Jenže nějak mi to nedává smysl. Zabít nudu, dorazit dítě a ještě i svou peněženku. Navíc
přeplňovat svůj život nekonečnými aktivitami vede ke stejnému rozvratu jak být nečinný. Toto psychohygienické pravidlo jako psycholožka dobře znám.
Když moje děti znovu a znovu hlásily: Mami, já se nudím!, chlácholila jsem se nadějí, že pokud ne kroužky, aspoň moje "originální" návrhy to zachrání. Čti knihu! Vyber lego! Rozlož věci na malování! Pro každého něco podle jeho chuti. Mozek mi pracoval na plné obrátky, protože mnoho dětí, mnoho chutí. Můj nejčastější návrh na překonání nudy byl (protože každá z našich dětí má tři sestry): Zahraj si hru se sestrou! Dají jedno kolo pexesa a padla. Začnou se vadit. Ok, obětuji se já, dáme pár kol pexesa, případně scrabble, jenže nestihla jsem upéct tu bábovku, co už týden plánuji.
Na pomoc přijde manžel. Nechápe, proč děti tak velmi šetřím a dělám vše za ně a ještě jim pořádám volný čas do detailů, případně, pokud nemohu, tak upadám do druhého extrému - nechám je napospas jejich nudě. Jak z nich vyrostou ženy do kočáru i do vozu? Podle něj to má jednoduché řešení a má pravdu.
Čas je třeba organizovat a úkoly, které mě válcují, delegovat v takovém rozsahu, aby to děti zvládly. Když například práci doma rozdělím, dětem smysluplně vyplním jejich volný čas, naučí se životu a ušetřený čas můžeme strávit spolu nebo i každý zvlášť plnohodnotněji. Řeknu vám, to je zatím jedna z nejlepších investic do našich dětí. Naučit je organizovat si čas. Střídat odpočinek a zábavu s přidělenými povinnostmi.
Nejdůležitějším motivem se mi stal postoj, že
nechceme čas zabíjet, ale naplňovat a posvěcovat. Jak to ale přetavit do praktického života rodiny pracujících rodičů a čtyř dětí v panelákovém bytě? To pro nás byla a stále je největší výzva. Ale ve zkratce to vypadá takto:
Odpočinek. Děti, stejně jako my dospělí, potřebují občas vyložit jen tak nohy na gauč (samozřejmě v případě dětí obrazně řečeno). Když přijdou ze školy, mohou si opravdu chvíli dělat, co chtějí, třeba čučet do stropu, pokud jim to pomůže vyrovnat se s přetlakem podnětů, které zažily ve škole. Ano, i zapnout to wifi a poslouchat Jaroša do ohluchnutí. Tento odpočinek může být opravdu dezorganizovaný ve smyslu - dělej si, co chceš. Ale jen do jistého bodu ...
... neboť kromě neorganizovaného odpočinku máme i organizované aktivity. Tomu předchází uvědomit si dary dětí a vyváženě je rozvíjet. Vyváženost znamená, že do určité činnosti děti musíme trošku více motivovat než do jiné, kde jim to jde jaksi samo. Totiž,
dělat jen věci, které mě baví, i kdyby byly, a vyhýbat se jiným důležitým, ale nepříjemnějším, je jen jiná forma lenosti. Překonávání se je součást života a navíc vede k ctnostem. Proto rozvíjíme nejen to, co jde dětem přirozeně, ale i to, do čeho se jim nechce. Dorotka se nehrne do umělecké tvorby, ale tak ráda krájí, loupe, míchá. Pro ni je radost nakrájet mi zeleninu do polévky, nemusí se přemáhat a zvládá to levou zadní. Jenže to by nikdy nepřečetla žádnou knihu. Takže na vyvážení jí zadáme 15-20 stran z knihy denně. Nejstarší dcera je pravý opak. Chodící encyklopedie, kterou musíme od knih odhánět, ale dosud nepřišla na princip užívání škrabky na brambory.
Od organizované zábavy je to už jen krůček k
domácím pracím. Dětem až tak nevoní, ale patří neodmyslitelně k životu. Domácí práce v rodině = spoluodpovědnost za místo, kde žijeme. Děti je mají rozdělené podle dní, případně mají na starosti, aby nějaká část bytu byla uklizená, i když právě není sobota. A já doufám, že i proto budou jednou naše děvčata do vozu i do kočáru.
Třešnička na dortu je
společný čas s rodinou. Společné stolování je velká výzva hlavně tehdy, když večer přicházejí členové rodiny domů v různém čase. Je to ideál, ke kterému zatím jen směřujeme, ale našli jsme si jiný způsob, jak být spolu. Společné čtení před spaním se u nás stalo pěkným rituálem. Nejenže je to způsob, jak vést děti příkladem, ale i šance přečíst mnoho knih. Těch několik minut denně pravidelného čtení udělá za rok pěknou hromádku přečtené literatury.
Vypadá to složitě? Je to velmi jednoduché. Zkuste střídat odpočinek, aktivity, práci, a na nudu nebude mnoho času. Jasně, že někdy to nebude vycházet podle vašich představ, bude to chaotické, budete zavaleni povinnostmi a do toho děti znovu nahlásí, že se nudí. Ale teď už vím, že i s tou nudou se dá zatočit správným směrem.
Zuzana Straková
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 12. 11. 2019 fat
naleznete
zde.
