Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Poté, co zažil dvojí tragédii: sebevraždu otce a náhlou smrt matky při autohavárii hned rok poté, si čtrnáctiletého Walkera Percyho adoptoval jeho strýc Will.
Byl to prominentní právník, básník a přítel mnoha významných osobností, hlavně z oblasti literatury a psychologie. Svého synovce uvedl do jejich světa i do světa hudby, divadla a poezie. Vzdor tomu formální studia Walkera Percyho byla téměř zcela zaměřená vědeckým směrem. Neměl ani nejmenší úmysl stát se spisovatelem.
Stal se lékařem. Lékařský diplom s vyznamenáním získal na závěr studií na Columbia University. Odešel na stáž do Bellevue Hospital v New Yorku, kde prováděl mnoho pitev chudých alkoholiků, z nichž mnozí zemřeli na tuberkulózu. Sám se také touto silně nakažlivou chorobou nakazil. Dlouho se pak léčil v jednom sanatoriu na severu státu New York.
Za dvě léta po vyléčení začal konečně znovu pracovat. Stal se instruktorem patologie na Lékařské fakultě Columbia University. Avšak za pár měsíců se mu nemoc znovu vrátila a byl poslán do státu Connecticut, kde strávil opět téměř rok léčení a rekonvalescence.
Mladý lékař, který byl podle vlastních slov posedlý neustálým vědeckým výzkumem, aby se dozvěděl něco nového, se sám stal předmětem neustálého výzkumu a hodnocení.
Člověk, který plánoval odevzdat život k pomoci druhým, byl téměř zcela odříznutý od vnějšího světa. Vzdor tomu nebyl nečinný. Svou nucenou nečinnost využil jako důležitý nástroj k činnosti.
Četl a přemýšlel. Kontemploval nad uzdravující mocí slova jako „symbolu“. Když může uzdravovat medicína, nemohlo by být použité i slovo jako nástroj uzdravení?
Mnoho četl a začal psát filosofické články.
„Byl jsem tak dlouho v posteli, tak dlouho sám, tak málo jsem mohl dělat, jenom číst a přemýšlet, že jsem si postupně začal uvědomovat, že jako vědec – lékař a patolog – vím mnoho O člověku, ale sotva vím, kdo vůbec člověk JE,“ napsal.
Co jej postupně začalo zajímat, nebyly fyziologické a patologické procesy, které se odehrávaly v lidském těle, ale problém člověka samotného, jeho povaha, jeho směřování (určení); zvlášť a bezprostředně těžká situace člověka v moderní technologické společnosti.
„Jestliže mým prvním velkým intelektuálním objevem v životě byla krása vědecké metody,“ napsal, „rozhodně byl tím druhým objev jedinečného místa člověka ve světě přetransformovaném vědou.“
Četl Tomáše Akvinského, Heideggera, Tolstého, Kierkegaarda a Camuse. Od Dostojevského se dozvěděl, jak moc hladovíme po víře a jak těžké je víru najít a udržet si ji.
Od Simone Weilové z jejího díla Waiting on God (Čekaní na Boha) se zase naučil, že se musí stát trpělivým poutníkem.
Od Marcela se učil o vztazích typu „já–Ty“ a od Maritaina uměleckému symbolismu; a poznal i jeho podivnou moderní zálibu oddělovat mysl člověka od těla.
Nový život
Krátce po propuštění ze sanatoria v Connecticute se oženil. Šest měsíců po svatbě společně s manželkou vstoupili do katolické církve. Nikdy se už nevrátil k medicíně. Místo toho se rozhodl zkusit psát. Napsal dva romány, které se však nedařilo vydat.
Nenechal se znechutit a napsal ještě třetí. Vrátili mu ho k přepracování. Během následujících 14 měsíců jej přepracoval dvakrát. Konečně ho vydali, i když vydavatel udělal minimum pro jeho propagaci.
Percymu bylo tehdy 44 let a zdálo se, že nedojde nikam. Přes chladný přístup vydavatele lidé jeho román
The Moviegoer (návštěvník kina) postupně objevili, až nakonec získal velmi prestižní cenu Národní knižní ceny.
Percyho trpělivost se nejen vyplatila, ale přinesla mu i významný příjem.
Následovalo ještě pět dalších románů, které se postaraly o to, že Percy se stal jedním z nejčtenějších spisovatelů na americké scéně. Přestože hlavním tématem táhnoucím se jeho romány a esejemi jako červená niť je určitá nedůvěra k světu, on sám byl velmi milým a příjemným mužem, který se na tomto světě cítil velmi dobře a spokojeně.
V tom smyslu byl ztělesněním křesťanského ideálu: být ve světě, ale nepatřit mu.
Jednou přednášel na Cornell University o ruském spisovateli Antonu Čechovovi. Přednáška byla tak zajímavě zkomponovaná, že každému, kdo Percyho znal, bylo jasné, že tu uvádí paralelu se svou vlastní životní odyseou.
I Čechov byl jako on lékařem, který však nijak zvlášť medicínu nemiloval. I on měl tuberkulózu (zemřel 44letý).
Název Percyho přednášky zněl:
„Romanopisec, diagnostik současné nemoci (choroby)?“. Byl to výjimečný sumář Percyho života. Dr. Walker Percy, vystudovaný patolog, využívající své diagnostické schopnosti k tomu, aby odhalil narušený (zeslabený, nejistý) stav moderního člověka a předepisující mu s trpělivostí chirurga ve své próze (občas) nepříjemné léky.
KOMENTÁŘ
Co je trpělivost? Náznakem je příklad Dr. Percyho. Měl obdivuhodnou schopnost se při potížích nevzdat, ale hledat řešení. Nemusí to být lehké, zvlášť když jsme utrpením zaskočeni. Ne jen tehdy.
Trpělivost má svou hodnotu i při dlouhodobých a přetrvávajících nepříjemnostech a trápení. V počátku, kdy jsme jimi zaskočeni, ctnost trpělivosti je obzvlášť působivá.
Jde-li o situace, které nás zaskočí, máme sklon k panice, potažmo ke zkratkovitému jednání. Trpělivost je proto ctnost, která nám umožní udržet si pokojnou mysl v přetrvávajících životních úzkostech. Dovolí nám vytrvat při zaměření energie na pozitivní cíle vzdor přetrvávajícím zklamáním, omezením a trápením.
Pomáhá nám zůstat vyrovnanými v krizi a zachovat si pokoj v duši tváří v tvář mnoha provokacím a nervozitě, které do našeho života vstupují den co den.
Trpělivost nám poskytuje potřebnou flexibilitu, abychom s její pomocí dokázali najít nové hodnotné cíle, když selhaly ostatní příležitosti, na které jsme se spoléhali.
Trpělivost nám umožní snášet pokoření, aniž bychom se hněvali, nebo překonat nudu, aniž bychom upadli do otupělosti, vyprahlosti a apatie.
Mnoho lidí je přesvědčeno, že trpělivost je pasivní ctnost. Není tomu tak. Člověk má sklon zaseknout se, znechutit, někdy se úplně vzdát, když mu něco nevychází, jak si představuje.
Aby k tomu nedošlo, potřebuje hodně vnitřní síly. Trpělivý člověk se snaží právě tuto vnitřní sílu najít.
Neutíká před tím, co mu vstoupilo do života, ale snaží se naslouchat bolesti, kterou cítí a na základě tohoto poselství hledat řešení. Snaží se trpět. I když to zní zvláštně, trpělivost má v základu slova utrpení.
A to není příjemné v jakékoli podobě. Současný svět, vychovávaný „hollywoodskou formační školou“ odmítá trpělivost. Tato škola se vysmívá každé ctnosti, nejvíce snad trpělivosti.
Trpělivost u „hrdiny“ dneška nemá místo, dokonce je výslovně pokládána za směšnou a bláznivou slabost. Vstoupí-li v hollywoodských filmech do života člověka trápení (potíže), buď hledá snadný únik (převážně v něčem, co se postupně stane závislostí) nebo spáchá sebevraždu, zvolí eutanazii.
Když se jedná o trápení ve vztazích, toho druhého zastřelí. Utrpení zde nemá místo.
Co se také děje při trpělivosti pěkně vyjadřuje čínský znak pro trpělivost. Znak slova „jen“ (trpělivost) je kombinací dvou znaků: srdce a nože.
Nůž se nachází nad srdcem a jakoby do něj vnikal. Trpělivý člověk je osobou do hloubky.
Ač je také pravda, co říká básník Dryden. Není moc moudré lidskou trpělivost příliš napínat.
„Pozor na hněv trpělivého člověka,“ varuje. Pravda je, že vše má své limity a proto se setkáváme i u velmi trpělivého člověka s občasnými zkraty.
Ale i to je součást cesty.
Smysl utrpení
Trpělivost souvisí s ctností odvahy. Aristoteles vztah mezi trpělivostí a odvahou pokládal za tak důležitý, že trpělivost byla podle něj buď sestrou, anebo dcerou odvahy.
Trpělivost je klidná tvář odvahy, zkoušené časem. A je to pravda: trpělivost je kombinací trápení a času. Je tu čas: hodiny a dny plynou a já trpím. Nitro mne pálí (a někdy i tělo) a nemám kam utéci. Řešení je v nedohlednu, aspoň teď.
Nezbývá nic jiného než vytrvat v tom, jak to je, a utrpení naslouchat.
Samozřejmě jsou formy utrpení, které nejsou únosné. Proto utrpení je asi ta nejvýraznější záležitost, před kterou neobstojí ateismus. Jednak nevidí jeho smysl a jednak nezná zdroje, ze kterých by čerpal sílu utrpení snášet nebo světlo při hledání řešení.
Jedním z nejdojemnějších svědectví, jaká máme o nezlomné síle lidského ducha, je trpělivost Jobova. Job je obrazem intenzivní síly, kterou trpělivost vyžaduje.
Nenechat se roztříštit pod tlakem intenzivního utrpení a nezoufat si, když utrpení nepoleví. To je znamení pozitivní síly trpělivosti.
Enrico Caruso byl nejobdivovanějším italským operním pěvcem své doby. Jeho repertoár, složený ze 43 oper, byl důkazem přímo dramatického hlasového umění, nepřekonatelného v šířce i zaměření.
Tyto jeho hudební výkony byly ničím ve srovnání s trpělivostí a odvahou, které měla jeho matka. Enrico, osmnácté dítě paní Anny Baldini Carusové, byl jejím prvním dítětem, které přežilo kojenecký věk.
Boethius (480–524) byl velkým učencem a římským senátorem. Když ztratil královu přízeň, byl uvězněn na základě zinscenovaných obvinění z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti.
Během dvouletého věznění uvažoval o posledních věcech, osudu a cíli. Bez výhod, které učenci dává knihovna, spoléhal se jen na svou dobrou paměť a napsal jedno z klasických děl filosofické literatury
The Consolation of Philosophy (Útěcha filosofie).
Edward Gibbon, většinou nepříznivě nakloněný filosofii, pokládal toto dílo za tzv. „
zlatý svazek... který je nepochopitelný v porovnání s barbarstvím doby a situací, v níž se autor nacházel,“ říká. Král Alfréd Veliký (849–899) ho pokládal za jednu ze svých „čtyř zlatých knih, které by měl povinně každý člověk znát“.
Boethius formuloval myšlenku, že „
jedinou skutečnou radostí je sebeovládání a vyrovnanost tváří v tvář nepřízni“. Povzbuzoval člověka k rozvoji charakteru pomocí trpělivosti na takovou úroveň, aby jej žádné zkoušky ani utrpení neměly šanci zdrtit.
Naučení se trpělivosti = samé výhody!
Pohleďme na některé výhody trpělivosti. Jednou z prvních je: trpělivost se nevzdává. Edwin Kowalik řekl, že když si sednul poprvé ke klavíru, okamžitě věděl, že bude klavíristou.
Nicméně ve věku sedmi let oslepl následkem pádu. Naučil se pak číst noty pomocí Braillova písma. Potom při autonehodě ztratil paměť. Později se mu paměť vrátila a cvičil na klavír tak trpělivě, že se stal klavíristou světového jména. Jednou z jeho prací byl přepis všech skladeb Frederika Chopina do Braillova písma.
Další vlastností trpělivosti je, že člověku dodává sílu a jeho pozornost zaměřuje na správné hodnoty. Říká se, že trpělivost sedí na skále odvahy, ale pohled upírá na nebe.
„Jak ubozí jsou ti, kteří nemají trpělivost!,“ píše Shakespeare. „
Která rána se kdy zahojila jinak než postupně?“
Jsou chvíle, kdy nemůžeme dělat nic jiného než čekat a doufat. Jsou situace, kdy trpělivost a čas jsou schopné učinit víc dobra než vliv a nadšení.
V tom smyslu je trpělivost citlivá a praktická ctnost, jak vyjadřuje holandské přísloví:
„Hrst trpělivosti má cenu jako sud rozumu.“
Mimochodem, jsou známé mnohé příklady, které nám předkládají výsledky trpělivosti, když se člověk nevzdává. Například když kapka z okapu padá na skálu. Po čase vyhloubí ve skále jamku. Nebo když člověk, byť jen málo cvičí svaly, po čase zesílí, aniž by si to uvědomoval.
To samé se děje se „svaly“ duše a ducha. Stačí maličko, ale trpělivě, vytrvale a každodenně a výsledek se musí dostavit. Taková je logika trpělivosti.Trpělivost je skromná a nenáročná.
23. června 1863 si Soňa Tolstá napsala do svého deníku jedno slovo, které podtrhla: „trpělivost“. Tehdy ve věku 19 let, v prvním roce svého manželství věděla, že její manžel není schopný vykonávat běžnou práci a v důsledku toho bude celá zodpovědnost za udržování domácnosti v Jasné Poljaně a Moskvě ležet na ní.
Bylo jí jasné, že na soužití s ním bude třeba velké trpělivosti. A měla pravdu. Kdyby si nedala toto předsevzetí na samém začátku, sotva by byla schopná zvládnout to, co dokázala během 48letého manželství, z něhož vyšlo 16 dětí a množství zkoušek, které by potrápily i trpělivost světce.
Rok po svatbě začal hrabě Tolstoj pracovat na svém díle
Vojna a mír. Během dalších dvaceti let, dokud nevyrostla dcera, která jí pomáhala s domácí prací, Soňa pomáhala přepisovat manželova díla.
Říká se, že celou Vojnu a mír přepsala sedmkrát. Když si uvědomíme, že písmo jejího muže bylo sotva čitelné, texty počmárané opravami a hemžící se všemi směry doplňky, bude její práce ještě obdivuhodnější. Jen velmi zřídka zaklepala na jeho dveře a nikdy si nestěžovala.
Román byl sotva z poloviny hotov, když si Soňa uvědomila, že to bude výjimečné dílo a počala mít radost z práce přepisovatelky. I zde jí trpělivost přinesla odměnu – vliv na manžela. Na Tolstého ctnostný příklad jeho ženy hluboce zapůsobil. Soňa byla bez nadsázky tou dobrou ženou, o které píše Písmo.
Jakkoli byla v pozadí, její vliv je možné vidět na množství děl jejího manžela. Jak se vyjádřil jeden pozorovatel: „Soňa přispěla k popisu všech velkých Lvových ženských postav.“
V trpělivosti je budoucnost
A nakonec, trpělivost si vždy všímá nových vizí, perspektiv. Zavřou-li se jedny dveře, trpělivost najde druhé. Když se dění zdá být bez fanfár, trpělivost si dopřeje čas k objevení jeho vnitřní slávy.
Když se chvíle nezdá být slibná, trpělivost v ní objeví některé překvapivé klady a dobrodiní.
V tom smyslu je trpělivý člověk zřejmě nezmar, který tváří v tvář utrpení a potížím rozdává nejen naději, ale i radost a optimismus.
Pro křesťana je nejvýraznějším příkladem a zdrojem posily v trpělivosti Kristus. Vytrpěl tolik, co nikdo a za nic. Byl předmětem agresivity a násilí ze strany mocných a zlomyslných. Okolnosti se postavily proti němu. Dokonce i přátelé jej zradili.
Při tom všem zůstal trpělivým, měl stále před očima svou vizi a hlavně naplnil cíl svého života: lásku. Nechť je naší silou a inspirací.
Jsi trpělivý? Vidíš v trpělivosti hodnotu?
Přistupuješ k životu formou postupování v malých krocích?
Věříš, že každá snaha, i ta nejmenší, musí logicky přinést pozitivní ovoce?
Je pro tebe trpělivost aktivní nebo pasivní ctností? Umíš být vynalézavý v nacházení nových cest, když staré selhávají (selhaly, zkolabovaly)?
Jak se chováš, když ti do života vstoupí nečekané trápení? Jak se chováš při dlouhodobém utrpení? Mohl by ti být Kristus příkladem?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 28. 7. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
