Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
V jedné ruské obci žil kdysi dávno jeden rabín, který měl pověst mimořádné svatosti. Bylo v něm krom toho něco zvláštního, co si obyvatelé dědiny neuměli vysvětlit. Vždy v pátek ráno ze vsi zmizel. Přestože si jej vážili, jeho zmizení si mezi sebou vysvětlovali dost půvabně (hezoučky, naivně, zvláštně).
Na základě své jednoduché víry a upřímného a pokorného vztahu k rabínovi došli k závěru, že v čase nepřítomnosti v obci jejich rabín vystupuje do nebe a hovoří tam s Bohem.
Jednou přišel do vsi na návštěvu neznámý člověk. Když slyšel příběh o rabínovi a jeho pátečním mizení, byl dost skeptický. Zbožná legenda, kterou mezi sebou obyvatelé dědiny šířili o rabínově mizení, se mu zdála nepravděpodobná. Umínil si, že celou záležitost prozkoumá. Rozhodl se, že toho muže s pověstí svatosti bude sledovat a tak si sám opatří důkazy z první ruky a s jejich pomocí odhalí pravdu.
Jednoho pátečního rána dorazí k rabínovu domu. Tajně jej pozoruje. Vidí, jak vstává a potom se modlí. Když se domodlí, obleče si selský šat. Pak si muž všimne, že rabín bere do ruky sekeru a odchází do lesa. Stále jej tajně sleduje.
V lese se rabín dá do kácení stromu. Strom padne, je osekán, rabín jej rozřeže na polena. Ta sváže. Tolik, kolik zvládne, naloží na sebe a vydá se na cestu z lesa. Jde zpět k obci. Muž vidí, jak rabín přijde k jedné chatrči, která se nachází v nejchudší části vsi. Tam, v dřevěném obydlí, žije jedna stará žena s velmi nemocným synem. Rabín jim nechá dřevo, které stačí asi tak na jeden týden. Když dokončí tento skutek lásky, vrátí se do domů.
Všechno to neznámý muž vidí. Je dojatý a přemůže jej velký obdiv k rabínovi. Rozhodne se, že v dědině zůstane a požádá rabína, aby ho přijal jako učedníka. Když potom znovu uslyší některého vesničana říkat, že „v pátek náš rabín vždy vystupuje do nebe“, klidně vždy přidá: „jestli ne ještě výš“.
Vypěstovat si smysl pro hodnotu svatosti
Nositel Nobelovy ceny Saul Bellow jednou poznamenal, že přežití židovské kultury by nebylo možné bez příběhů, které dávaly pointu a cíl židovským morálním tradicím.
„Jestli ne ještě výš“, je dobrým příkladem příběhu, který předává lidem mravní poselství, které by mělo být zcela jasné na první poslech. Samozřejmě krom případu, že by člověk, který poslouchá, neměl vypěstovaný smysl pro hodnotu svatosti. Takový člověk by namísto úcty vůči rabínovi jej mohl například začít kritizovat za ekologickou necitlivost ke stromům v lese, které každý týden kácí, anebo za to, že se nesnažil umístit starou ženu do starobince a jejího syna do nemocnice, kde by se mohl léčit; anebo za to, že zneužíval naivitu spoluobčanů, když je nechal v nevědomosti o tom, kam chodí každý pátek.
Tak jim umožnil, aby ho ctili jako světce. Někteří by možná dali před rabínem přednost raději nějakému realistickému (skutečnému) sociálnímu pracovníkovi či humanitárnímu vědci, anebo ikony bourajícímu politikovi nebo třeba liberálnímu knězi.
Takovému člověku by unikla podstata. Příběh říká prostě toto:
„Zde je dobrý člověk. Je skromný a laskavý, milosrdný a pokorný. Je velkodušný (velkorysý) k chudým a soucitný k slabým. Chceme být jako on! Chceme se stát svatějšími, protože svatost je krásná vlastnost.“
Vidět svatost tam, kde existuje, znamená být svědkem posvátné skutečnosti. Jedním z takových svědků byl i spisovatel Franz Werfel, který byl podobně jako Bellow žid. Patřil mezi miliony lidí bez domova během německé okupace Francie roku 1940.
Přesto našel důvod, jak sám říká „zaměřit pozornost“, dokonce v éře nelidskosti, na „tajemství Boha a svatost člověka“.
Svoboda nebo smrt?
Werfel byl význačným kritikem nacistického režimu a dostal se za to na seznam kandidátů smrti. Dokonce se stalo, že britské rádio, ač omylem, oznámilo, že Werfela zavraždili nacionální socialisté.
Na útěku on i jeho manželka našli útočiště v Lurdech, kde se téměř před sto lety zjevila prostému děvčátku Bernadettě Soubirousové Maria, Matka Boží, která se nazvala „Neposkvrněné početí“. Werfelovi se skrývali v tomto historickém městečku několik týdnů.
Každý den se probouzeli s otázkou, zda do západu slunce budou již svobodní anebo se naopak stanou vězni, odsouzenými k smrti. Během té strašné doby se Werfel seznámil s příběhem o zjeveních a se zprávami o uzdraveních a milostech, které se v Lurdech odehrály.
Jednoho dne, když už byl s nervy na dně, učinil slib: Když se mu podaří ze zoufalé situace vybřednout a dorazit k bezpečí amerických břehů, zanechá na čas všech svých povinností a úkolů a bude „zpívat“, tak jak jen to bude možné, Píseň o Bernadettě.
Svůj slib dodržel. Jeho Píseň o Bernadettě získala ocenění kritiků a stala se ve své době jednou z nejčtenějších knih. Na seznamu bestsellerů časopisu The New York Times byla 24 týdnů. Byla přeložena do mnoha jazyků a její filmová podoba z roku 1943 získala čtyři ceny Filmové akademie, jednu z nich představitelka Bernadetty Jenifer Jones.
Touto knihou udělal Werfel víc, než jen splnil slib. Stal se jedním z článků řetězu tradice svého lidu, která spočívala v tom, že lidé ohlašovali slávu Boží tím, že měli vizi svatosti lidí.
KOMENTÁŘ
Svatost je formou integrity. Od běžného chápání integrity se trochu liší. Integrita, jak jsme si říkali, když jsme o této ctnosti uvažovali, je ucelenost. Je to opak roztříštěnosti.
Člověk integrity se snaží, aby jeho charakter byl ve shodě s jeho slovy a skutky, mezí tím, v co věří, a tím, co praktikuje. Aby nic v jeho životě, žádná část jeho charakteru, nesabotovala snahy celku.
Integrita, samozřejmě ve smyslu dokonalosti, předpokládá moc a pomoc od Boha. Je ctností, která je výsledkem disciplíny člověka a jeho snahy života v pravdě.
Avšak svatost je integrita vyššího řádu.
Svatost předpokládá jednotu s Bohem. Je totálně zaměřená na Boha a není pro ni nic důležitějšího, než jednota s Bohem: v myšlenkách, touhách, snahách. Svatost od člověka vyžaduje, aby se totálně podřídil Bohu, jeho podstatě a vůli.Proto nejlepším vyjádřením motta člověka snažícího se o svatost je slovo „sebekapitulace“.
Postoj kapitulace před Bohem a úplné odevzdání se Bohu je často výsledkem dlouhé cesty, náročné pouti. Na začátku je touha po růstu. Pak je snaha o růst. Člověk má své představy a snaží se je uskutečnit. Dá se na disciplínu. Do procesu zapojí vůli. Ta po čase přinese ovoce.
Člověk přesto může dojít k překvapujícímu zjištění, že to, čeho dosahuje, nemusí být to, co mu nejvíc prospívá. Také že ne vše, po čem touží, se mu skutečně daří získat. Člověk se tak může dostat do stavu, kdy se začne uprostřed úspěchu cítit, že je vnitřně vyprázdněný či dokonce frustrovaný.
Jiný tě opáše a povede, kam nechceš
Jestliže je moudrý a otevřený Bohu, na základě takové zkušenosti může dojít k závěru, že dosáhl velké věci, ale to není ono, co by jej spojilo s podstatou a pramenem jeho existence: s Bohem.
A jestli v moudrosti roste, postupně doroste ke kapitulaci před vlastními plány a jeho jediným cílem se stane hledání a plnění Boží vůle. V dějinách křesťanské spirituality máme mnoho příkladů tohoto postupu. Kdybychom měli být přesní, každý jednotlivý světec, následovník Ježíše Krista, šel touto cestou.
Ještě před Kristovým narozením to byly velké postavy dějin víry: Abrahám, Mojžíš, proroci... V dějinách křesťanství to byli Maria, Matka Ježíšova, Josef, její ženich, apoštolové a po nich celá plejáda hledajících a plnících Boží vůli.
Snad nejkrásnějším textem pro člověka hledajícího svatost je výrok Ježíšův na adresu apoštola Petra, který čteme u evangelisty Jana:
„Věru, věru, říkám ti: Kdy jsi byl mladý, sám ses opásal a chodil, kde ́s chtěl. Ale až zestárneš, pozdvihneš ruce, jiný tě opásá (opáše) a povede, kam nechceš.“ (Jn 21,18)
Toto je nejvyšším ideálem svatosti hledajících: pozdvihnout ruce, nechat se opása(áva)t Bohem (nebo lidmi) a vést tam, kam by člověk nejraději nešel.
Pro Tomáše Akvinského svatost znamená dvě věci. První se týká „čistoty“. Význam tohoto slova nese v sobě i řecké slovo hagios, které znamená „nezašpiněný“. Nemůžeme však být čistí, když nejsme spojeni s Bohem.
Proto se člověk, který chce být čistý, bude snažit o nepřetržité spojení s Bohem, tj. bude se snažit mít s Bohem vztah blízkosti a intimity. To je důležité, protože se lidská mysl nepřetržitým kontaktem s nízkými věcmi často znečišťuje.
Druhá věc se podle Akvinského týká tzv. „pevnosti“. Jde o pevnost člověka při zacílení na Boha, v jeho loajalitě a věrnosti Bohu, který je proň počátkem a cílem. Jde o smysl, který jsme popsali výše: zkoumání (hledání) a snaha o maximální plnění Boží vůle.
Svatost je záležitost prvotní, prapůvodní, originální.
Svatost je stav, v jakém jsme vyšli z rukou Božích, neboť náš Tvůrce, Bůh, je svatý. Svatost Boha předchází všechny formy nesvatosti, přesně tak jako nevinnost jde před vinou anebo jako stvoření přišlo před pádem.
Proto je pro člověka nerozumné zůstat nesvatým, protože by to bylo odmítnutí jeho původního, prvotního stavu.
Ač je svatost věcí původní, není náročná.
Nespočívá totiž v tom, že bychom měli dělat nějaké hrdinské nebo mimořádné skutky, ale v tom, že vše budeme dělat s čistým srdcem.
„Ne všechno vysoké je svaté, ani každá sladkost dobrá,“ říká básník Coventry Patmore (1823–1896).
Svatost je jako bílé prádlo. Jakmile původně bílé prádlo není bílé nebo se zašpinilo, neznamená to, že špína je jeho stav. Jeho původní stav je bělost. Původní stav se získá tím, že se zašpiněné prádlo vypere.
Prostě je to krásné
Svatost je nádherná sama o sobě, přirozeně a bez fanfár. Co je krásné, prostě krásné je. Maják na pobřeží netroubí, aby zaměřil na sebe pozornost, ani nepořádá ohňostroj, nestřílí z děla, aby upozornil na svou přítomnost. Prostě svítí.
Svatost je hluboce a mocně sebekomunikující.
To je důvod, proč Pascal vykřikl:
„Klidná, tichá krása svatého života je ‚nejnakažlivější věc‘ na světě, podobná pouze moci Ducha Božího.“
Jistě může vzbuzovat u někoho obdiv, u někoho žárlivost, většinou asi i hněv (vztek) a nepřátelství. Proto je tolik svatých mučedníků. Někdo bude po svatosti toužit na základě nenápadného a „nakažlivého“ svědectví svatosti svatých, jiní se mu budou vysmívat.
Myšlenky okolo svatosti nenajdeme jen v křesťanství nebo židovství, ale i v pohanství.Podívejme se například, co říká o svatosti dávný filosof Sokrates. I podle něj je prvotním zdrojem svatosti božstvo. V rozhovoru, který měl s jedním nafoukaným teologem, klade jednu z nejzákladnějších a nejdůležitějších otázek, kterou kdy ústa filosofa vyslovila:
„Je to, co je svaté, svaté proto, že to bohové schvalují nebo to bohové schvalují, protože je to svaté?“
Jeho společník, který sám sebe nevědomky postavil nad (před) bohy, nepochopil úžasné důsledky této otázky a proto odešel neosvícen.
Sokrates chce v tomto výroku zaměřit naši pozornost nejen na to, že je svatost absolutně prvořadá ctnost, že je přede vším, ale i na to, že svatost je otázka zcela fundamentální a není jen důsledkem něčího schválení.
To je podle něj důvod, proč bohové milují svatost: proto, že je svatá. Toto přisuzuje svatosti prioritní postavení, terén, nad který už nejde jít. Je tu svatost a ta vyžaduje lásku, uznání a čest.
To je na pohana velmi zajímavé uvažování, do kterého má přemýšlení, ale hlavně praxe moderního člověka, na míle daleko.
Jednou z nejnešťastnějších charakteristik našeho moderního světa je odmítnutí Boha a na jeho trůn usazení člověka. A člověk, který si uzurpoval Boží trůn pro sebe, pak si také definuje vlastní svatost. Zastíněním (odsunutím, odstrčením) Boha a úpadkem náboženství už lidé nepřijímají skutečnost, že věčným a nevysychajícím pramenem moudrosti a dobra je Bůh a jen On je pak mírou a smyslem každé svatosti.
Každý je volán k ideálu
Svatost je dnešnímu člověku k smíchu. Postmoderní doba, ve které žijeme, dokázala kromě jiného převrátit hodnoty vzhůru nohama. Svaté prohlásit za hloupost a špinavé za ideál.
V příběhu o vzkříšení Lazara (Jn 11,1–45) je zmínka, že se mrtvý Lazar v hrobě už rozkládá. Ale Ježíš jej z rozkladu přivedl znovu k životu, k integritě a svatosti. Postmoderní člověk by to udělal jinak. Prohlásil by zápach za vůni, čich toho, kdo by tuto vůni nazval zápachem, by nazval nemocným a rozklad mrtvoly by se mu stal chválou a pýchou. Takové ideály nám předvádějí současná media.
Narušení lidé se vynořují ze svých „hrobů“ a „žump“ a předvádějí nám novou verzi svatosti. A ti, kteří trvají na původní verzi, že totiž špína je špína a zápach je zápach, se dostávají pod palbu kritiky, výsměchu a zlostných výpadů.
Za všechny uvádím citát z časopisu Domino fórum, který píše o epidemii AIDS v článku „Kdo ještě má strach z HIV“. Na závěr Stanislav Gilan, autor článku, útočí na církev, která trvá na tom, že jediným prostředkem proti podobným epidemiím je sexuální zdrženlivost.
Píše:
„Bajky o věrnosti, o sexuální zdrženlivosti, nesmyslné ideologicky podložené požadavky, zákaz antikoncepce, jmenovitě kondomů, vedou přímo k rozšiřování infekce a měly by být hodnoceny jako trestný čin.“
Hle, toto je moderní verze svatosti. Je naléhavé (potřebné, nutné) samozřejmě říci, že náboženství pracuje s ideálem, nikoli s realitou. Jinými slovy:
každý z nás je volán k ideálu, který ještě nemáme, ale jejž uznáváme a k němuž se chceme přibližovat.
V tomto smyslu musíme chápat i pozvání Ježíšovo:
„Buďte dokonalí, jak dokonalý je váš nebeský Otec!“ (Mt 5,48)
Dokonalost nebeského Otce je náš ideál, který nevlastníme a sotva někdy budeme. Je to však náš ideál, kterému se můžeme i za cenu pádů den co den přibližovat. Proto, kvůli pádům, stojí vedle volání k ideálu také volání k pokání.
Potřebujeme pokání, které je povstáním z pádu a novým vykročením k ideálu. Ideály, i když je v životě nemáme, musíme mít, nebo se budeme topit ve výkalech vlastní špíny, kterou jsme si sami definovali (pořídili, vybrali); nebo nám je stanovil (předepsal, předložil) někdo jiný jako krásu, svatost, cíl, svobodu, pravdivost.
Svatost patří především Bohu. Aťsi člověk má jakoukoli úroveň svatosti, ona nepramení v něm, ale je výsledkem spojení s Bohem.
Svatost není klam. Je to objektivní skutečnost, viditelná v životě toho, kdo vyzařuje lásku Boží.
Jak se díváš na svatost? Je pro tebe hodnotou? Vnímáš její cenu?
Jak hodnotíš myšlenku, že svatost je úplné spojení s Bohem a touha plnit jen a jen jeho vůli?
Co ti říká myšlenka “sebekapitulace“? Jakou s ní máš zkušenost?
Jsi v životě na cestě ke svatosti nebo naopak na cestě od ní?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 14. 7. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.