Epidemie smutku mladých lidí: Chceme nesprávné věci

Na jaře v roce 2018 nabídla Dr. Laurie Santos studentům na Yale nový předmět s názvem Psychologie a dobrý život, který sliboval, že pomůže účastníkům poznat a prostřednictvím konkrétních aktivit aplikovat vědecké poznatky o tom, co dělá lidi spokojenými.





Když si v online systému prohlédla, kolik studentů se chce přijít podívat na její otevřenou ukázkovou hodinu, nevšimla si, že i když číslo bylo stále dvouciferné, systém přehodil jednotku míry na stovky. Přednášku tak museli rychle přesunout do koncertní síně, do které se natlačilo téměř 1200 studentů a na kurz se zapsala skoro čtvrtina všech bakalářů na univerzitě.

Po úspěšném etablování předmětu na univerzitě Yale následovala online verze tohoto kurzu pro širokou veřejnost s názvem Věda spokojenosti (The science of well-being) na platformě Coursera, na který se dosud přihlásilo více než 433 000 lidí z celého světa.

Proč tento kurz vzbudil takový zájem mezi vysokoškoláky a nejen mezi nimi? Jak to, že v tak krátké době překročil hranice amerického publika, pro který byl původně určen? Na jaké filozofii staví? I tyto - občas skeptické - otázky, které vyvolaly termíny jako "happiness" či "wellbeing", byly důvodem tohoto pátrání.

Dr. Laurie Santos, 44-letá vědkyně s doktorátem z Harvardské univerzity, se věnuje výzkumu kognitivních schopností psů a opic. Porovnáváním primátů s kojenci ještě bez schopnosti řeči zjišťuje, v čem je lidská mysl unikátní. Zároveň zkoumá roli lidské zkušenosti porovnáváním domestikovaných psů s jinými druhy.

Kromě toho vede Silliman College - jedno z rezidenčních kolegií univerzity Yale, kde dennodenně vidí, čím studenti žijí. Kurz o štěstí, tedy proč ho máme tak málo a jak ho dosáhnout, vytvořila jako odpověď na situaci, která podle ní vůbec není růžová.  

Sama mluví o "krizi mentálního zdraví" na univerzitách v USA. Kurz začíná statistikou o tom že, v roce 2013 (a to před zvolením Trumpa) brali Američané 400x více antidepresiv než před 20 lety. Podle kurzu víceré výzkumy ukazují, že ukazatele spokojenosti v Americe navzdory "pokroku a blahobytu" nestoupají, spíše naopak a u některých skupin, jako jsou například mladí američtí vysokoškoláci, dokonce klesají.

Známá americká socioložka Brent Brown řekla v nejsledovanějším Ted videu všech dob o síle zranitelnosti: "Jsme nejzadluženější, najobéznější, najzávislejší a nejvíce léků beroucí generace dospělých v USA."

Podle OECD průzkumu z roku 2015 na Slovensku rovněž stoupá použití léků na tlak či diabetes a ve spotřebě léků na cholesterol jsme trumfli všechny země OECD. Zatímco v roce 2000 na Slovensku bralo denně antidepresivum 9 lidí z 1000, v roce 2015 to již bylo 40. Podle jiného průzkumu z roku 2018 se přibližně 15 procent 11letých slovenských dětí alespoň jednou týdně "cítí smutně", z 15letých toto o sobě řekne více než 20% dětí.

Naplnil by tento kurz Moyzesovu síň na Univerzitě Komenského? Zažívají naši vysokoškoláci depresivní či úzkostné stavy? Potřebují se i oni učit, jak zažívat méně stresu a najít balanc?

Podle publikace Psychiatrická péče v ČR 2017 z Národního centra zdravotnických informací bylo v daném roce v psychiatrických ambulancích vyšetřeno přibližně 47 000 mladých lidí ve věku od 15 do 29 let, tedy přibližně každý 20. mladý člověk navštívil psychiatra. Mladších pacientů od 15 do 19 let bylo více než těch starších.

Nejčastějším důvodem ambulantní léčby byly afektivní, neurotické a stresem podmíněné poruchy (dohromady více než 50%), kam patří i depresivní či úzkostné stavy. V přepočtu na počet obyvatel nejvíce pacientů evidovali ambulance Bratislavského kraje.

Při dlouhodobém pohledu se počet léčených 15- až 19-letých od roku 2009 zvýšil o 72,1% a u 20- až 29-letých nastalo v posledním desetiletí mírně zvýšení o 7%.

* Tyto údaje však nezahrnují mladé lidi v psychoterapeutické péči - tedy ty, kteří psychiatra nevyhledali či nepotřebovali a navštěvují s podobnými obtížemi některého z terapeutů.

Slovenští vysokoškolští studenti, kterých jsme se zeptali na jejich pohled, mluví o potížích tohoto období - pokud i nepotřebovali podporu sami, znají spolužáky či kamarády, kteří vyhledali odbornou pomoc.

"Čas na vysoké škole byl pro mě mimořádně duševně náročný," říká 24letá Julie, studentka politologie a přitom projektová manažerka v neziskovce. "Na vysoké škole jsem poprvé pocítila, jaké je to být na věci sama, a často jsem se cítila, že nejsem součástí ničeho."

Ačkoliv měla kamarády a velmi dobré studijní výsledky, ničila ji anonymita, porovnávání s rodiči, kteří byli v tomto věku už "produktivní" a přehnané představy o tom, jaká by měla být. "Mám zkušenost s úzkostmi. Nebyla jsem schopná vstát z postele, měla jsem i depresivní stavy, dlouho se mi nechtělo dělat nic. Mé okolí o tom nevědělo, nechtěla jsem zatěžovat své nejbližší. V mysli se mi vybavuje asi do 10 mých přátel, o kterých vím, že terapeuta navštěvují."

Michaela (23 r.), která studuje pedagogiku a mimo toho pracuje ve vzdělávacím zařízení, mluví o tlaku na výkon, který je dnes přítomen na vysoké škole: "<,i>Pro mě je náročné být ve společnosti, která považuje výkon a úspěch za výrazně důležité hodnoty - vidět, jak spolužáci ve škole dosahují skvělé výsledky, přitom mají dvě brigády, stíhají se setkávat s kamarády a navíc každý den cvičí. A na druhé straně já, která někdy nedokáže vstát z postele. Celý ten kruh mezi tlakem úspěšnosti, porovnáváním se a psychikou se mi zdá náročný."

Ona sama má diagnostikovanou depresivní epizodu, občas ji provázejí i úzkosti. Brala také léky a procházela terapií. "Ve svém okolí mám více známých - jen teď mě napadlo asi 15, kteří trpí nějakou formou deprese. Jsou mezi nimi studenti, mladší i starší pracující. Někteří z nich navštěvují psychologa, někteří ho navštěvovali v minulosti."

Na Slovensku je větší počet diagnostikovaných psychických poruch u žen, ale nevyhýbá se ani mužům. "Když jsem začal studovat na univerzitě, měl jsem velké úzkosti - zejména z toho, jestli se mi vůbec podaří projít prvním ročníkem," říká 20-letý student informatiky Martin. Myslel si, že to možná byl jen těžký začátek, ale i nyní u něj opět začínají narůstat obavy, zda zvládne své povinnosti - vstává o páté ráno a doufá, že všechno stihne. "Myslím, že pocit, že jako studenti nedokážeme splnit očekávání okolí, je poměrně rozšířený, i když s depresemi v této souvislosti jsem se nesetkal."

Gregor (21 r.) Studuje v posledním ročníku na Fakultě elektrotechniky a informatiky STU: "Ano, sám jsem několikrát vyhledal odbornou pomoc kvůli depresi, protože jsem nenacházel jinou cestu." 22-letý student managementu Jakub si myslí, že jsme na tom v širším kontextu mentálního zdraví lépe než na amerických školách. I u nás cítí tlak z vysokých požadavků či očekávaných výkonů studenta, ale podle něj u nás hraje velkou roli i víra či rodinné zázemí.



Zatímco v Americe jsou studenti často stovky kilometrů daleko od domu, platí vysoké školné a školy vyžadují kvalitní výsledky, tak na Slovensku si studenti chodí nabíjet baterky do "tepla domova". Nemají stresy z toho, že si musí hledat práci, aby zaplatili školné, a mnozí jsou i zakořeněni ve víře. Říká, že naše kultura na vysoké škole i na pracovišti není tak upjatá na výkon, jako v Americe.

I když možná nezažíváme přímo úzkosti či deprese, rádi bychom věděli, jak být spokojenější. Co tedy čekat od online kurzu "Věda spokojenosti"? Ten je v první řadě meta-analýzou desítek větších i menších studií z oblastí psychologie, sociologie či medicíny, kterými Dr. Santos jednoduchým, spíše populárně-naučným jazykem podkládá svá tvrzení.

První část kurzu tvrdí, že jednou z hlavních příčin naší nespokojenosti je, že "chceme nesprávné věci". Svou představu štěstí spojujeme ve vysokoškolském věku s dobrými známkami, později s dobrou prací, penězi a hezkými věcmi, i když data jasně ukazují, že mezi těmito věcmi a štěstím je spojitost nízká. Rovněž se nám nevyplatí doufat, že spokojenost přijde se změnou single statusu na zadaný či vdaná / ženatý nebo když budeme konečně vypadat, jak si představujeme.

Kurz nabízí například studii týmu kolem autorky Lindy Levine, ve které studenti odhadují, že se po dobré známce budou cítit šťastní na 8 bodů z 10 a po špatné na 4 z 10. Reálný stav jejich "štěstí" se ale v obou případech pohyboval někde kolem čísla 6.

Průzkum týmu Diener & Oishi zase říká, že korelace mezi příjmem a životní spokojeností, tedy pokud roste příjem, roste zároveň s tím i spokojenost, je velmi slabá - jen asi 0,1. Je sice silnější v chudších zemích, kde zvyšující se rodinný příjem může mít opravdu velký dosah, ale v našich socioekonomických podmínkách tolik neváží. Van Praag a Frijters zase na evropských datech změřili, že přibližně na každé 1 euro, o které se zvýší náš současný příjem, naroste naše očekávání toho, co je dobrý plat - se kterým už budeme spokojeni - o 1,4 eura. Podle těchto dat to vypadá, že ve hře na kočku a myš se svým platem nebudeme spokojeni nikdy.

Dozvíme se, že "požitkářská adaptace" je to, že na příjemné i nepříjemné si postupně zvykneme. I náš největší sen - například krásný dům se zahradou se v poměrně krátkém čase dokáže stát novým standardem nebo naopak zdrojem nespokojenosti - je třeba více uklízet a zalévat. Abychom si doplnili tuto děravou nádobu pozitivních pocitů, jdeme si - nesprávně - koupit či dopřát něco dalšího. Například nové auto.

Vyšším levelem tohoto protivného nastavení je, že na něj zapomínáme. Proto nesprávně předpokládáme, že nové auto, práce, dovolená či nedejbože partner to už konečně vyřeší. Ale tady zafunguje požitkářská adaptace opět.

Ještě větší chybu prý děláme u předvídání, jak se budeme cítit při negativních událostech. Například když nás vyhodí z práce. Totiž podle dat z kurzu Laurie Santos máme obrovskou sílu adaptovat se na těžké události a tímto nesprávným předpokládáním se tak zbytečně strachujeme či málo zkoušíme, nebo zdravě riskujeme.  

Dalším protivným nastavením je, že se při uvažování o spokojenosti neřídíme absolutními hodnotami, ale referenčními body, které jsou často náhodné: například soused, televize či facebook. Podle nizozemské studie z týmu Kuhn je pravděpodobnost, že si sousedé výherce loterie, který dostal auto, také koupí nové auto, dvojnásobná oproti kontrolní skupině, která takového souseda nemá. Podobně funguje i srovnávání online. Mezi časem stráveným na sociálních sítích a sebevědomím je negativní korelace - 0,2. S humorem bychom tak mohli říci, že facebook nám sníží spokojenost dvakrát tolik, než nám ji dokáže zvýšit náš plat.



Co tedy kurz doporučuje, abychom byli spokojenější?

Strategie pro šťastnější život bychom mohli sloučit do tří skupin.

První je bojovat s "protivnými nastavením mysli". Například tím, že resetujeme své referenční body. Když přestaneme mít radost z našeho nového krásného domu, můžeme se v mysli či na papíře vrátit do situace, kdy jsme bydleli v garsonce. Umět se vědomě vcítit do situace lidí na ulici bez domova nebo začít dobrovolničit.

Dr. Santos radí studentům zbavit se televize či sociálních sítí a časopisů, kde mají lidé, jak se zdá, jen lepší známky, zajímavější práce a větší domy, než jsou ty naše. S hédonistickou adaptací můžeme bojovat například i tím, že upřednostníme zážitky před materiálními věcmi - na zážitky si totiž nezvykáme jako na věci. Nebo takzvanou přerušovanou spotřebou - takto jsme se díky kurzu dozvěděli vědecké jméno pro půst.

Druhou skupinou strategií, které kurz nabízí, je "lépe chtít". Mnohé z těch věcí, které chceme, nejsou samy o sobě špatné, když k nim přistoupíme jinak. Například když se při hledání práce přestaneme soustředit na vyšší plat a začneme hledat práci podle toho, zda v ní využíváme své silné stránky a zda v ní máme flow. Stejně tak můžeme při vzdělávání sebe i svých dětí přestat využívat externí motivaci - či spíše externí výstrahu - tedy známky a soustředit se na tu vnitřní: radost z učení a takzvaný "growth mindset". To znamená budovat v dětech (vědecky ověřené) přesvědčení, že situace, kdy něco pociťujeme jako těžké, jsou ty, kdy se náš mozek nejvíce rozvíjí, a nejsou ukázkou hranic naší inteligence.

Třetí velkou skupinou doporučení jsou věci, které bychom "měli chtít a nechceme". Respektive udělají nás mnohem více spokojenými, než si myslíme. Na seznamu nepřekvapil sport a spánek nebo čas s lidmi a naše sociální vazby, ale přibyl například vědecky ověřený vliv laskavosti či schopnost upřednostnit čas před penězi.

Kromě fungujících dlouhodobých vztahů kurz vyzdvihuje aktivní vyhledávání kontaktu s lidmi například v autobuse či ve výtahu. I když si to většina z nás nemyslí, vědci na velkých vzorcích účastníků ověřili, že tyto malé interakce nás udělají spokojenějšími než například poslech hudby či čtení postoj.sk (nebo fatym.com). Podle dat naši spokojenost také zvýší, pokud se peníze rozhodneme utratit na druhého namísto na sebe, což podle vyjádření odborníků v kurzu platí při jakékoli výši peněz, socioekonomické situaci či kultuře.

Kromě výzkumů a dat je součástí kurzu o spokojenosti i několik praktických zadání na každý týden, které byly při univerzitní verzi podmínkou absolvování předmětu. Povinně si tak vyzkoušíte způsoby, jak poznat a vědomě využívat vaše čtyři hlavní silné stránky; dokázat se zastavit a vychutnávat jednotlivé momenty; psát si deník vděčnosti či zlepšit schopnost kontrolovat své myšlenky a co nejméně času strávit takzvaným potulováním se mozku, když se na nic nesoustředíme.

Otázkou je, zda o těchto strategiích vědí naši vysokoškoláci. Zdá se, že někteří z nich ano.

Alžběta má 24 let a studuje architekturu v zahraničí. Říká, že jí pomáhá rozhovor, příroda a určitě sport. "Dělám to preventivně a to je podle mě důležitější, než jednou hasit velký požár". Zároveň mluví o tom, jak se snaží udržet si jasný žebříček hodnot a důležitých věcí v životě. Problém pak "zasadí tam, kam patří", a najednou vidí, že možná není vůbec tak podstatný, jak se jevil.

Když se věci zdají opravdu těžké, snaží se setkat s někým, kdo jí pomůže udělat si odstup a nadhled - klidně to může být psycholog nebo i profesor. Studuje totiž na univerzitě, kde jsou profesoři otevření mentoringovým rozhovorům a kde funguje i kancelář pro duševní zdraví studentů.

Sylvii deprese propukly v maturitním ročníku, ale potíže začaly již dříve. Po gymnáziu na vysokou školu nenastoupila, zejména z důvodu depresí a úzkostí. Strávila nějaký čas v duchovní komunitě a byla blízko hospitalizaci. Potom studovala prostřednictvím vzdělávacího projektu, kde dnes i stážuje.

Říká, že jí pomáhá například manuální práce, vypnout se ze sociálních sítí, modlitba či běh. Své myšlenky si píše na papír. "U mě je to i Církev - to institucionalizované a svátostné zároveň je to, kam patřím a v konečném důsledku nacházím pocit domova. Také mi pomáhá cestování, terapie, dobrý odpočinek a zejména dobrovolnictví - tehdy mi věci dávají větší smysl."

I podle slovenských statistik jsou však mnozí, a to nejen vysokoškoláci, kteří nevědí, co pomáhá, a spokojenost hledají tam, kde ji nenajdou. Výsledkem absolvování kurzu tak je kromě osobní zkušenosti, že se díky aplikování těchto paradigmat a praktik dá opravdu cítit lépe, i naději, že se podobný kurz a jeho obsah dostane i na naše vzdělávací instituce a nejen tam. Tentokrát se totiž vyplatí nevyhodit obsah kvůli příliš barevnému "happiness" obalu.

(Pozn. Jména studentů, se kterými jsme dělali rozhovory, byly kvůli anonymitě změněna.)




Převzato z www.postoj.sk, článek ze 7. 11. 2019 naleznete zde.