Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Lk 20, 27 - 38) přibližuje teologickou disputaci mezi Ježíšem a saduceji ohledně života ve věčnosti.
Zatímco předchozí nedělní úryvky jsme provázeli Ježíše na jeho cestě do Jeruzaléma, nyní Boží Syn už učí v jeruzalémském chrámu. Poslední událost z Ježíšova dětsví v Lukášově evangeliu je nalezení v chrámu. Dvanáctiletý Ježíš seděl mezi učiteli v chrámu, poslouchal je a kladl otázky (srov. Lk 1, 46). Jeho první slova byla: "
Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že mám být tam, kde jde o mého Otce?" (Lk 2, 49) Kristus byl uprostřed diskuse s učiteli zákona, kteří byli zaskočeni jeho moudrostí. Obsah Ježíšových slov můžeme parafrázovat následovně: Mám být všude tam, kde jde o Otce, kde se vedou diskuse o Bohu, kde si člověk klade otázky o smyslu Pánových přikázání. Ano, Kristus chce být přítomen i v našich diskusích o náboženství a duchovních věcech, v otázkách, kterými se obracíme na Boha. Nyní evangelista znovu vykresluje již dospělého Ježíše, který učí v chrámu a svou božskou autoritou dává najevo, že ve skutečnosti On je pravý a nový chrám.
Saduceové
Lukáš zmiňuje židovskou náboženskou skupinu saducejů pouze v tomto úryvku. Na scéně dějin se objevili spolu s dalšími dvěma náboženskými skupinami - s farizeji a Esény někdy v polovině 2. století před Kr. Židovský historik Josef Flavius (37 - 100 po Kr.) Je představuje jako blízké vlivným a velekněžským rodinám a na jejich adresu tvrdí, že na své straně měli boháče, ale ne obyčejné lidi. Snažili se být umírněnými Helénisty, kteří po náboženské stránce praktikují židovství, ale po kulturní stránce byli pod vlivem helénského prostředí.
Saduceové odmítali interpretaci Mojžíšova zákona, jak ji podávali farizeové. Od farizejů se lišili v důležitých náboženských otázkách. Popírali odměnu a trest po smrti; nevěřili v existenci andělů a duchů; nepřijímali nesmrtelnost duše, protože byli přesvědčeni, že duše umírá spolu s tělem. Jelikož závazně přijímali jen to, co se uvádí v pěti knihách Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), odmítali i vzkříšení těla, neboť podle nich to Mojžíšovy knihy nezmiňují. Toto je historický a náboženský kontext našeho nedělního úryvku.
Víra ve vzkříšení
Saduceové jako argument proti vzkříšení těla použili princip tzv. švagrovského manželství (někdy se nazývá také levirátní z latinského slova "levir" = "manželův bratr"), který uvádí Kniha Deuteronomium: "Pokud budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bezdětný, manželka zemřelého se nevdá za cizího, ale vezme si ji druhý bratr a dá potomstvo zemřelému bratrovi: prvorozeného syna, kterého bude mít od ní, pojmenuje po zemřelém bratrovi, aby jeho jméno nebylo vymazáno z Izraele." (Dt 25, 5 - 6) Saduceové vyhrotili předpis extrémním případem sedmi manželů. Jejich úmyslem je zpochybnit autoritu Ježíše Krista a zároveň ho vtáhnout na svou stranu sporu s farizeji. Důležitou skutečností je, že Kristus argumentuje příkladem, který se nachází v jedné z pěti Mojžíšových knih, jejichž závaznost saduceové respektovali. Šlo o 3. kapitolu Knihy Exodus, kde Bůh povolává Mojžíše, aby vysvobodil izraelský národ a představuje se mu slovy: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." (Ex 3, 6) Navíc přidá zmínku o andělech, jejichž existenci saduceové také popírali. Někteří Ježíšovi současníci si představovali věčný život jako prodloužení současného života do nekonečna. Saduceům představa manželství a plození jako součást zachování rodu i ve věčnosti připadala absurdní. Pán Ježíš ve své odpovědi nejprve jasně poukázal na rozdíl mezi "tímto věkem", tzn. pozemským životem a věčným životem. Odmítá představu nekonečného pokračování nynějšího života. "Věčnost" patří jedině Bohu. Člověk může dosáhnout tuto plnost jedině ve společenství s Bohem, přičemž nejde o plnost kvantitativní, ale kvalitativní.
Odmítání Boha a vzkříšení dnes
Skutky apoštolů, které jsou druhým svazkem Lukášova díla (prvním je jeho evangelium), popisují v 17. kapitole apoštola Pavla, který v Aténách zvěstoval Kristovo evangelium. Když Pavel přišel na téma vzkříšení, Athéňané reagovali následovně: "<>Někteří se posmívali, jiní říkali:» Poslechneme si tě o tom jindy.«" (Sk 17, 32) Víra ve vzkříšení je pro křesťanství zásadní. Mluví o tom, že Bůh je budoucností pro člověka, tzn. že nynější náš pozemský život je zaměřen na Boha. Dnešní evangelijní úryvek zdůrazňuje, že ve srovnání s nynějším životem v případě věčného života půjde o novou a definitivně kvalitu vztahu s Bohem a v něm i s druhými lidmi.
Ježíšovo zmrtvýchvstání je příslibem, že každý člověk sjednocený s ním může vstoupit do života samotného Boha. Proto je centrálním bodem křesťanského hlásání.
Křesťanství učí, že nynější pozemský život má vliv na věčný život. Vytváření vztahu a jednoty s Bohem začíná již zde na zemi. Proto generace před námi poukazovaly na propojení nynějšího života s věčností: "<>Jaký život, taková smrt. Jaká smrt, taková věčnost." Emeritní papež Benedikt XVI. říká, že
žijeme v době, ve které člověk chce totální emancipaci i od Boha. Proto popírá jeho existenci a popírá naději na vzkříšení. Ale vykoupení nepřichází prostřednictvím uspokojení našich egoismů (srov. Benedikt XVI, Eschatologie, s. 61 - 63). Setkáváme se s moderním saduceizmem, tzn. odmítáním vzkříšení, protože to s sebou přináší vážné důsledky. Víra ve vzkříšení má totiž dopad na nynější náš život, Jeho smysl, zaměření a cíl, kterým je definitivně naplnění v Bohu.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 8. 11. 2019 naleznete
zde
