Tak toužila po svátostném Ježíši, že sestoupil z ráje, aby ho přijala. V nastalé extázi se Imelda navždy spojila se svým Snoubencem.
„
Řekněte mi, jak je možné přijmou Přijímání a neumřít láskou?“ Tato otázka, která vyšla z úst maličké Imeldy, prozrazovala horoucí touhu, s jakou se toto dítě toužilo spojit s Ježíšem v Eucharistii. A protože ho nemohla přijmout, neboť byla příliš malá, sladká světice se trápila v slzách po každém odmítnutí, protože věřila ze všech sil, že ten maličký Chléb je živý a pravý Ježíš.
Tento bílý kvítek se tak zalíbil Bohu, že se s ním chtěl nejen zázračně spojit, ale uchvátil ji v extázi lásky a přenesl ji k sobě do nebe.
Narodila se ve vznešené boloňské rodině a byla přijata jako požehnání z nebe a jako nejmilejší dcera. Ostatně, již její narození bylo zázračné: noc a den se zbožná kněžna Castora Galuzzi modlila svatý růženec v přesvědčení, že navzdory těžkým zkouškám, jakým byla podrobena, obdrží milost dítěte. A to se skutečně stalo: jako růžička vypadlá z rukou Panny Marie spatřila světlo světa maličká Imelda, jinak Marie Magdaléna.
Nové stvoření vyrůstalo v prostředí zdravém a klidném. Milovaný otec Egàno Lambertini, vznešený boloňský šlechtic, se těšil jako muž velké důvěry a byl znám pro své hluboké lidství. Byl pověřován mnoha vládními úkoly, které ho často zdržovaly mimo město. Maminka Castora, matka horoucí víry, usilovala, aby co nejdříve naučila svou dceru náboženským základům. Imelda s ní chodívala na nedělní mši svatou, naslouchala výkladům evangelia a setrvávala dlouho na matčiných kolenou a recitovala své modlitby.
Brzy u ní zcela spontánně vzrůstala touha po svátostném Ježíši. Nacházeli ji v různých denních hodinách v adoraci před svatostánkem a často se vzdálila z rodinných oslav, aby zaběhla do zámecké kaple. Kouzlo malého oltáře, o který sama pečovala a zdobila ho květinami, bylo tak silné, že překrylo všechny „přitažlivosti světa“.
I když vyrůstala vychovávána v křesťanské víře, bylo v ní něco více, jakoby se Boží silou ustavičně pozvedala k Ježíši. Ve svých osmi letech vyslovila svou touhu vstoupit do kláštera: jen tak se bude moci zcela oddat svému Milovanému, zvláště pak toužila po adoraci, aby mohla uctívat Eucharistii.
V té době nebylo výjimkou, že mladé dívky vstupovaly do klášterů, i když s určitou melancholií, a rodiče je doprovázeli až k prahu kláštera sester dominikánek na Val di Petra, návrší u Bologně. Nedá se popsat, jak byla Imelda nadšena, když si mohla obléci bílý hábit, symbol, že náleží Bohu jako panenská oběť.
Když už byla v klášteře, díky tehdejší době, místu a způsobu řeholního života, se oheň lásky v Imeldě dokonale rozhořel. Každodenní účast na mši svaté, dlouhé pobyty v adoraci před Nejsvětější Svátostí živily v dívce nenasytnou touhu spojit se s Ježíšem ve svatém přijímání. Proto bylo pro ni velkým utrpením, když viděla své spolusestry, jak přistupují k přijímání, kterého se zatím nemohla účastnit.
Nesčetněkrát přednesla knězi svou prosbu, ale vždy slyšela odpověď, že je ještě příliš malá. V té době bylo první svaté přijímání podáváno ve věku 13 - 14 let. Její touha vyústila do této naléhavé prosby:
»
Ježíši, ty jsi sám přikázal, aby maličcí přicházeli k tobě; proč mě nyní necháváš tak čekat? Miluji tě a víš, že po tobě toužím. Proč nepřijdeš? Proč se jen zavíráš do svatostánku a nevyslyšíš mě? Jak dlouho, Pane, zůstaneš pro mě skrytý?«
Ale její vnitřní utrpení lásky k svaté Hostii nemělo trvat dlouho.
12. května 1333 došlo totiž k zázraku. O vigilii Nanebevstoupení Páně se celý klášter připravovoval horlivě na oslavu tohoto svátku. Také Imeldino srdce bylo rozechvělé, protože věřilo a doufalo, že právě při této příležitosti se spojí s Ježíšem. Proto když jí představená znovu nedovolila přistoupit k přijímání, malá sestřička se dala do usedavého pláče. Zatímco pozorovala spolusestry, vzývala ze všech sil Ducha Svatého a prosila Ježíše, aby rychle přišel do její duše. A tentokrát její Snoubenec nemohl odporovat takovému přívalu lásky: Když se už zavřela dvířka svatostánku a všechny svíce byly zhašeny, rozzářilo se najednou v chóru zářivé světlo a celý prostor se naplnil líbeznou vůní. Z nebe sestoupila posvěcená Hostie a zastavila se v prostoru nad hlavou blažené, která se sepjatýma rukama se stravovala touhou. Vůně a světlo byly tak intenzivní, že znovu přivolaly všechny zpět do kostela.
Když kněz spatřil zázrak, oblékl si rochetu a štólu, poklekl a čekal. Hostie se snesla na jeho patenu. Nyní už nikdo nemohl odepřít tomuto horoucímu srdci jeho velkou lásku: svátostného Ježíše. Corpus Domini nosri Jesu Cristi custodiat animam tuam in vitam aeternam. A s těmito slovy vložil kaplan andělský Chléb do Imeldiných úst.
Přítomní propukli ve velký jásot, když viděli Imeldu, jak jas Hostie ozařoval její tvář. Sestry začaly zpěv Magnificat z ranních chval a slávu Otci, který dopustil tento zázrak. Jásot byl veliký, ale Imelda neslyšela nic. S rukama skříženýma na hrudi byla zachvácena extází, celá nehybná. Čas plynul a blažená nereagovala a nejevila známky života. Důvod se ukázal za chvíli. Malá nevěsta Kristova, jakmile přijala Hostii, odevzdala svého ducha svémuPánu a odešla do nekonečné radosti věčného sňatku.
Převzato z
https://modlitba.sk/,
https://www.lumendelumine.cz/
článek naleznete
zde. a
zde
