Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí- cyklus C
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: „Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.“ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána „Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým“. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ (Lk 20,27-38)
Dnešní promluvu začneme otázkou. Otázkou velmi vážnou:
Věříme v život po smrti?
Touto otázkou se zabývá Pán Ježíš v dnešním evangeliu velmi jasně.
A to takto: V jeho době se někteří Židé hlásili ke straně zvané saduceové. Tato strana byla vlivná, neboť k ní patřili i někteří velekněží. Byla to vlastně strana pánů, kteří si dovolovali volnější, světský život a neuznávali život po smrti a nevěřili ve vzkříšení z mrtvých.
Někteří ze saduceů přišli k Ježíšovi s tím úmyslem, že mu znemožní hlásat život po smrti. Vymysleli si na to chyták, který zakončili otázkou: „Komu z bratří bude patřit po vzkříšení žena, kterou měli za manželku tady na zemi bratři jeden po druhém?“ Mysleli si, že tímto chytákem překazí Ježíšovi nauku o životě po smrti a že v té chvíli Ježíšovo kázání celkem zkrachuje.
Ale všimli jste si, jak pokojně, bez rozpaků a jasně jim Ježíš přešel přes rozum? Pověděl jim: „Jen na tomto světě se lidé žení a vdávají. Ale ti, co jsou uznáni za hodné tamtoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat, a ani umírat už nebudou moct, neboť budou jako andělé, budou Božími syny.“
A naší teologové vysvětlují tuto výpověď Pána Ježíše takto: Tu na zemi v pozemském životě, existuje umírání a smrt. Proto je potřeba život lidí stále doplňovat novými životy. A to se děje v manželství. Proto se tu lidé z Boží vůle žení a vdávají. Ale na druhém světě umírání a smrt neexistují. Tam není potřebné život doplňovat novými životy. Proto se tam lidé nežení a nevdávají, ale jsou jako andělé, jako Boží synové. Proto rozumnější zákoníci řekli: „Učiteli, dobře jsi jim to pověděl.“
A nám tato jasná Ježíšova odpověď má dnes posilnit víru v život po smrti. Dnes totiž mnoho lidí ztrácí víru v život po smrti. A ti, co nevěří v život po smrti, říkají, že jediný způsob života po smrti spočívá v tom, že člověk zplodí děti a oni uchovají v paměti i srdci vzpomínku na život a dílo svých rodičů. Takže kdo má děti, ten žije po smrti ve svých dětech. Jen v tomto smyslu prý existuje život po smrti.
Jenže v dnešním evangeliu Pán Ježíš potvrzuje život po smrti svým božským slovem.
Nejprve nám vysvětluje, že život po smrti, to není dlouhé prodloužení našeho pozemského života. Vždyť právě proto, že mnozí lidé představují a malují život po smrti jako prodloužení pozemského života, netouží po životě po smrti a potom v ho ani nevěří. Mnozí lidé totiž tady na světě prožívají různé těžkosti a trápení a zklamání a utrpení, jako že by pak mohli toužit po tom, aby jim takový život pokračoval i po smrti?
Proto Pán Ježíš v dnešním evangeliu nejprve radikálně zavrhuje představovat si věčný život po smrti v pozemských parametrech.
Potom nám říká, že na druhém světě budeme jako andělé a jako synové a dcery nebeského Otce. Čili budeme vziti do nekonečné Boží lásky a krásy, radosti a blaženosti, která nekonečně převyšuje všechnu blaženost tohoto pozemského života. Proto apoštol Pavel napsal: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.“
Život po smrti můžeme připodobnit např. velkému železnému magnetu, který silou svého magnetického pole přitahuje k sobě tisíce a milióny a miliardy železných zrnek. Rovněž velký nekonečný Bůh silou svojí božské lásky přitahuje k sobě v posmrtném životě všechny. Tedy podle Pána Ježíše není život po smrti v nějaké skvostné síni, v nějakém velkolepém sále, v nějakém nádherném paláci, neboť je to život ve věčné Boží lásce.
Jenže do věčné Boží lásky může být přijatý pouze ten, kdo má v sobě lásku. Vzpomeňme tu ještě jednou na železný magnet. Tím magnetem jsou přitahována železná zrnka, protože mají v sobě železo, mají v sobě cosi, co má v sobě magnet. Ale písková zrnka nemohou být magnetem přitahována, neboť nemají v sobě ani kousek železa.
Už v této chvíli chápete, proč Pán Ježíš tak naléhavě a radikálně od nás vyžaduje, abychom tu na zemi živili ve svém srdci lásku? Lásku k Bohu a bližnímu? Proto, že láska tady na světě je jediná cesta do věčné lásky v nebi.
Správně to pochopil jeden moudrý křesťan, který, kde jen mohl, konal dobré skutky křesťanské lásky. A po každém dobrém skutku si v duchu nebo pološeptem nebo nahlas opakoval takovýto povzdech: „Zase jedno jablko hozené za plot.“ Jednou se ho jeho přítel zeptal: „Řekni mi, co si to opakuješ za každým dobrým skutkem?“ On odpověděl: „Tímto povzdechem si vyslovujem svůj úmysl, který mám s dobrými skutky. Zvykl jsem si takto povzdechnout od chvíle, kdy jsem jednou dovolil chlapcům z ulice, aby přišli do mé zahrady na jablka. Pověděl jsem jim: „Najezt se můžete do sytosti, ale odnášet sebou domů nemůžete nic. A pozoroval jsem je z okna. A viděl jsem, jak si chlapci potajmu přehazovali jedno jablko za druhým přes plot mojí zahrady, aby si je sebrali, až půjdou domů. A od té chvíle přemýšlím i já takto: Budu dělat v životě hodně dobrých skutků lásky a každý si hodím za plot mého pozemského života, abych byl na druhém světě přijatý s těmito skutky lásky do věčné Boží lásky.
Prosím vás tedy bratři a sestry, když chceme, aby nám nebylo těžké věřit v život po smrti, připravujme se na něj dobrými skutky lásky k Bohu a bližnímu. Potom se nám věčný život po smrti stane normálním, samozřejmým programem našeho pozemského života.
