Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Snad neexistuje v dějinách západního myšlení intelektuál, který by tak úporně vzdoroval kategorizaci jako Simona Weilová. Kategorizace je dělení věcí (problémů) na podskupiny a ty opět na další. Weilové to nevyhovovalo. Později zjistíme proč. Narodila se v židovské rodině, ale pěstovala v sobě přímo vášnivou lásku ke katolicismu.
Říká se, že do sv. Františka z Assisi se zamilovala v momentě, kdy o něm uslyšela. Když navštívila kapličku toho ubožáčka v Assisi, padla bázní na kolena. Do katolické církve však nikdy nevstoupila. Byla přesvědčená, že je to vůle Boží zůstat mimo. Jako šestiletá dokázala citovat zpaměti celé pasáže od Racina. Bylo vidět, že vynikala velkou intelektuální bystrostí, což bylo pro ni během celého života typické.
Vyučovala filosofii současně na několika školách. Přitom však, coby zaměstnání, vykonávala prosté, takřka podřadné práce. Chtěla totiž znát mentalitu a způsoby myšlení dělníků a prostých lidí. Její myšlení a postoje byly zřetelně nalevo od středu a dost často se zúčastnila stávek a rozdávala levicovou literaturu. Naproti tomu pohrdala každou formou socialismu. Byla sociální filosofkou a mystičkou, křesťankou i židovkou. Evropankou i studentkou hinduistických myšlenek a jazyka sanskrt. Byla prostě záhadou. A je nezapomenutelná.
Každý hřích je pokusem vyplnit prázdnotu
Zlatá nit, táhnoucí se jejím myšlením a která napohled zoufalým aspektům jejího života dodávala určitou stálost, byl hluboký soucit s trpícími, soucit, který byl téměř ztotožněním s nimi. Celoživotním zájmem Weilové a předmětem jejího uvažování a skutků byly propasti, které oddělovaly lidi od sebe navzájem. Toužila, aby všechny takové propasti byly vyplněny láskou.
„Každý jednotlivý hřích“, napsala jednou,
„je pokusem vyplnit prázdnotu.“
Simone de Beauvoir o ní jednou řekla:
Její srdce je schopné přestat bít kvůli něčemu, co se stalo na opačném konci světa.“
Velmi se ztotožňovala s chudými (ubohými, nuznými) už jako dítě. V pěti letech odmítla jíst např. sladkosti, protože francouzští vojáci za 1. světové války je neměli. Kolem pětadvacátého roku přerušila na jeden rok zaměstnání učitelky a odešla pracovat do automobilky Renault, aby na místě zažila, jaký dopad na psychiku člověka má těžká práce v průmyslu. Zánět pohrudnice ji však donutil vrátit se zpět k učitelství.
Později, navzdory svému chatrnému zdraví, pracovala jako kuchařka na Katalánské frontě v době Španělské občanské války. Její nitro bylo hluboce zasaženo hrůzami války. Když spolupracovala v Anglii s francouzským odbojem, toužila skočit padákem na okupované francouzské území, ale velitel jí to nedovolil. Ač nemusela, odmítla větší příděl jídla, než dostávali její spolurodáci za německé okupace, protože se chtěla podílet na potížích těch, kteří zůstali doma ve Francii. Podvýživa, společně s mnoha jinými problémy, se nakonec zasloužila o její předčasnou smrt roku 1943 ve věku 34 let.
Základní vztah je vztah lásky
Simonu Weilovou chválí i kritizují: chválí za lidský soucit, kritizují, že prý byla hloupá.
„Byla fanatičkou hledající fanatismus“, píše jeden její kritik. Někteří ji považují za moderní světici, jiní odsuzují její politiku sociální akce jako něco plného dobrých úmyslů, ale ubohého co do konkrétních výsledků.
Pestrá škála kritiků je logickým prodloužením pestrosti jejího života. Hodnocení života Simone Weilové by však nemělo zatemňovat význam a sílu její myšlenky hlavně tam, kde mluví o soucitu.
V díle Simony Weilové mocně vyniká myšlenka, že základním vztahem mezi lidmi by měl být vztah lásky a že prvkem, který organizuje, harmonizuje a zapojuje do práce všechny ostatní ctnosti, je láska.
Jinými slovy, láska je jakoby dirigentkou orchestru ctností. Také tvrdí, že není možné – a přece se to děje – oddělovat spravedlnost od lásky, neboť je to proti evangeliu. Evangelium nedělá mezi spravedlností a láskou rozdíly.
Člověk, který je spravedlivý, ale nemiluje, sice plní své povinnosti, a ti, kteří z toho mají užitek, mu mohou projevovat servilní úctu, navzdory tomu však mezi ním a jimi bude chladný odstup.
Aby se odstup, který lidi od sebe odděluje, překlenul, musí se ctnosti realizovat pouze skrze lásku a vracet se přes ni.
Láska podle Weilové překonává vzdálenosti a rozdíly. Není-li láska, propasti zůstávají.
Propast mezi silným a slabým, zdravým a nemocným může být překonaná jen milujícím soucitem. Soucitem se láska ztotožňuje s těmi, kteří trpí.
Velkodušností (šlechetností) jim láska dává něco ze sebe. Absolutním modelem sjednocení lásky a ctnosti je podle Weilové Kristus:
„Velkomyslnost a soucit jsou neoddělitelné a obé mají příklad v Bohu, tj. ve Stvoření a v Utrpení.“
Zde se Weilová pevně ocitá na katolické půdě. Stvoření je výsledkem Boží velkodušnosti (velkorysosti). A Utrpení (Krista) je výsledkem soucitu. Bůh nás přece po pádu nemohl nechat jen tak. Naše utrpení, které jsme na sobě nesli, se muselo Pána Boha dotknout. Proto následoval soucit a zplodil skutek. Kristus přišel mezi nás.
Sv. Bernard řekl něco velmi podobného ve 12. století:
„Tak jako čistou pravdu může vidět jen čisté srdce, podobné je to i s bídou: může ji skutečně cítit jen bědné srdce.
Chceš-li mít srdce, které strádá pro nouzi (bídu, žebrotu, chudobu) druhého, musíš nejdříve poznat svou vlastní bídu. Jen podle vlastního stavu můžeš poznat stav bližního a z poznání vlastního stavu pak přijít na to jak mu pomoci. Příkladem je náš Spasitel, který si přál trpět, aby se naučil spolu–trpět. Být bídným, aby se naučil být spolu–bědným.“
Setkání s bližním v Božím objetí
Weilové úvahy o lásce a ctnosti jsou intenzivně spojené s Bohem. Pouze jednota mezi Bohem, láskou a ctností může překonat propasti mezi lidmi, zaviněné hmotou, mocí a pohromami.
„Máme-li pravou lásku, nejsme to my, kdo milujeme v Bohu trpící. Je to naopak, skrze naši lásku Bůh miluje trpící – skrze nás.
Soucit a vděčnost pocházejí jedině od Boha, a když se o ně dělíme tam, kde se setkává dávající a přijímající, je Bůh přítomen.“
Weilové sociální filosofie pravděpodobně neinspiruje k žádným velkým sociálním reformám. Její myšlenky o soucitu jsou však nanejvýš lidské, vznešené a zdravé. Nabízejí světu, přesycenému chladem a odcizeností lidí, překrásný obraz idylky, kdy se bližní s bližním setkává v Božím objetí.
Jeden anonym připevnil na prostý náhrobní kámen Simone Weilové malou tabulku s italským textem:
„La mia solitudine l ́altrui dolore germivano fino alla morte (Má samota držela v náručí trápení jiných až do mé smrti).“
Ač je autor věty neznámý, cit v ní vyjádřený dokonale popisuje život a ducha záhady, kterou byla Simone Weilová.
KOMENTÁŘ
Soucit je, jak vidno, úžasná věc. Náš svět jej opravdu potřebuje. Též je pravda, že současný svět si soucitu hodně váží. Žádnou jinou ctnost neslyšíme z úst politiků, ba i celebrit, tak často jako právě soucit. Zatímco čistota je v dnešním světě nejméně populární ctností, soucit je jasným favoritem.
Lidé čistotu odmítají, tropí si z ní legraci a ironizují. Ale soucit frčí. Dokonce se soucit stal v mnoha kulturách západní civilizace kulturním imperativem, tj. přikazuje se, často i v zákonech, abychom byli soucitní vůči druhým. Je to také ideál politické korektnosti. Něco tu nehraje. Musíme se na věc podívat zblízka.
Soucit, který je dnes tak populární, není ctnost. Má totiž sklon oddělit soucit od jiných skutečností, které jsou potřebné pro to, aby soucit zůstal ctností. V důsledku toho se soucit stává argumentem takřka sám pro sebe, k omlouvání mnoha neřestí, ba i zločinů.
Například jménem soucitu se schvalují potraty, dělají sterilizace, eutanazie a mnoho jiných činů, jichž jakoby cílem je zmírňovat bídu, která dnes na lidstvo doléhá.
Jakmile je však soucit oddělen od lásky, světla, velkomyslnosti (velkodušnosti), naděje, trpělivosti, odvahy a odhodlanosti (rozhodnosti) není ničím jiným než obyčejným heslem, jehož skutečným jménem je účelovost nebo osobní prospěch.
Je smutným faktem, že ve jménu soucitu je zmařeno víc životů než ve kterékoli z minulých válek.
Pak soucit v tomto smyslu znamená: lehkou a rychlou cestu ven z problémů.
Ve jménu soucitu
V roce 1987 tzv. Tower Commission, která vyšetřovala operace s prodejem zbraní do Íránu, což se dělo v době Reaganovy vlády, odhalila, že prezident byl motivován k prodeji zbraní íránskému režimu Ajatoláha Chomejního „soucitem“ k Americkým zajatcům v Libanonu.
Zpráva doslova říká: „Byl to intenzivní soucit se zajatci, který jej motivoval k neobyčejné podpoře Íránské iniciativy a to i přes očividný odpor ministrů zahraničních věcí a obrany.“
„Celebrity“ dneška se podobají politikům: také se na každém kroku předvádějí, jak moc jsou soucitné. Zdá se, jakoby neustále vyhledávali další a další skupinu, na kterou by se vrhli se svým soucitem: homosexuály, utlačované feministky, nemocní AIDS, opuštěná zvířata.
Čím víc se však horlí pro soucit, tím méně pro spravedlnost. Máme tak velký soucit dokonce i se zločinci, že nám běhá mráz po zádech už jen při pouhé myšlence, že bychom je měli potrestat.
Takový superhoroucí soucit vyhání nejen spravedlnost, ale i zdravý rozum.Člověk, který oplývá skutečným soucitem vůči bližnímu, se nebude předhánět, aby v druhých za každou cenu hledal něco, co by v něm soucit vzbudilo.
„Honba za soucitem!“, tak by mohlo znít populární heslo naší doby. Bezpochyby skutečně soucitný člověk má otevřené oči a skromné srdce: najde-li něco, kde je třeba se angažovat, vloží se do toho a současně za pomoci dalších ctností se bude někomu snažit vhodným a konstruktivním způsobem pomoci. Nelze si však myslet, že soucit nám pomůže najít i řešení. Často je to naopak. Soucit máme, ale řešení neznáme.
O to však nejde. Už jen soucit stačí. Soucit, který vede k řešení utrpení druhého je samozřejmě nejideálnější. Jestli to však nejde, už stačí soucit sám. Soucit je ctnost, která nám pomůže sjednotit se s utrpením druhého člověka. A to je hodně. I pro něj i pro nás.
Soucit přátel pozdvihuje a léčí
Sv. Tomáš Akvinský rozebírá ctnost soucitu v díle Summa Theologiae. Odpovídá si zde na dost zvláštní otázku: „Jestlipak soucit přátel zmírňuje bolest a utrpení člověka?“ Otázka se může zdát modernímu člověku skutečně divná, protože odpověď je zcela jasná.
Samozřejmě, že zmírňuje. Soucit přátel je úžasná věc. Akvinského argumentace je ale velmi poučná, proto stojí za to si jí všimnout. I on souhlasí. Nabízí k tomu dva důvody. Zaprvé soucitní přátelé, jsou-li skutečnými přáteli a jsou-li opravdu soucitní, jsou schopní mít účast při nesení břemene trpícího člověka a tím mu ulehčit.
Bolest a smutek, které člověk cítí, nese-li své břemeno, mají depresivní účinky. Stahují jej dolů. Když se však setká se soucitnými přáteli, smutek a bolest jej opouštějí.
Soucit přátel jej pozdvihuje (podpírá) a tím váhu břemene odlehčí. Druhý důvod Tomáše Akvinského je podle jeho názoru ještě lepší než první, protože je pozitivnější.
Říká, že ježto má ctnost soucitu kořeny v lásce, člověk, který trpí, vidí za soucitem přátel svědectví lásky. Proto jej prostoupí zvláštní pocit štěstí, protože vidí, že je milován a to pak zmírní jeho bolest a ulehčí utrpení.Tomáš Akvinský o soucitu moc nenapsal.
Mnohem víc o něm napsal například filosof Arthur Schopenhauer, jenž se soucitu věnuje snad nejvíc ze všech filosofů. Podle Schopenhauera, známého též jako nejpesimističtější filosof, je člověk takovou strašnou a „směšnou karikaturou“ a jeho osud je tak zoufale bezvýchodný, že „soucit“je jedinou ctností, kterou potřebuje nejvíc ze všech.
Jeho soucit je obrovsky nabitý lítostí, protože smrt pokládá za jediné vykoupení ze zločinu, že se narodil. Podle Tomáše Akvinského je soucit ctnost, která je nabitá nadějí a to proto, že soucit je neoddělitelný od lásky a láska je jediné, čím může být člověk vykoupen.
Nepodobá se dnešní populární chápání soucitu tomu, které šířil Schopenhauer?
Jeho logika je však příšerná: utrpení odstraníme tak, že odstraníme trpícího.
Hle, ideové pozadí pro eutanazii. Ovšemže je lehčí vyřešit problém utrpení tímto způsobem. Snadnost však není přítelem ctnosti a je tak málo platná tomu, kdo trpí.
Na závěr se podívejme ještě na jedno podobenství, které víc než kterékoli jiné popisuje dnešní svět, peklo a nedostatek lásky a soucitu. Popisuje i křesťanské chápání soucitu, podobenství o boháči a Lazarovi. Boháč šel po smrti do pekla. Někdo se divil proč, vždyť přece nikomu neublížil. Dokonce ani Lazarovi ne, který jej – řekněme to upřímně – otravoval, když mu ležel pod stolem. Komu z nás by asi takové stolování vyhovovalo?!
Problém nebyl v tom, že by boháč učinil něco zlého, ale v tom, že neučinil ani nic dobrého. Snad ještě hůř: mezi sebe a druhé nakreslil demarkační čáru. On na jedné straně, oni na druhé. Mezi jím a jimi hranice, zeď, propast. Nikoho k sobě nezval, k nikomu nešel, vystačil si.
Když zemřel, demarkační čára nezmizela, ale zesílila. On ji chtěl mít, a proto ji Bůh musel respektovat. Bůh vždy respektuje svobodnou vůli člověka. A tak boháč skončil v pekle. Peklo je přesně toto: místo, kde jsme izolovaní, oddělení od druhých i od Boha propastí, kterou jsme si sami vytvořili.Ježíš nás proto vyzývá k soucitu s jinými, on sám je pro nás tím nejlepším příkladem soucitu. Právě tím, že přišel mezi nás a narodil se jako člověk.
Překlenul „propast“ mezi Bohem a člověkem, kterou vybudoval člověk hříchem. Přišel sem, rozhodnutý snášet náš úděl. Soucit znamená cítit společně s někým to, co prožívá. V latině compassio znamená trpět spolu.
A také tím, jak prožíval problémy lidí, kteří za ním přicházeli. Ježíš trpěl tolik, že mu to vnitřní tělesné bolesti. Řecké slovo, které se někdy užívá k popsání jeho soucitu je splagchnizomai (např. Mt 15,32 i jinde).
Vyjadřuje však něco mnohem většího než jen soucit. Toto slovo doslova znamená „stloukat vnitřnosti“ (jako máslo). Pak vede k činu. Toto je příklad soucitu i pro nás. Méně jednoznačným slovem pro soucit je empatie. Je to schopnost vcítit se do pocitů a duševního stavu toho druhého.
Soucit je něco silnějšího. Je to schopnost prožívat utrpení druhého člověka. A to je rozhodně mnohem lidštější a pozitivnější.
Jak chápeš soucit ty? Nejsi jedním ze stoupenců soucitu, který šíří dnešní liberální svět, kde se soucit odděluje od dalších ctností?
Nejsi naopak bezcitný? Umíš být pohnutý utrpením druhých? Umíš to těm lidem říci? Projevit? Pomoci jim? Nebo je ti to jedno?
Co s tebou dělá utrpení jiných? Co bys potřeboval udělat, abys byl soucitnějším člověkem?
Jakým vzorem je pro Tebe Bůh? Jak konkrétně Bůh–Ježíš?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 30. 6. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.