Zamyšlení nad evangeliem 31. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“
On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,1-10)
Ústřední myšlenkou vyprávění o Zacheovi i listu svatého Pavla je setkání s Pánem Ježíšem. -Soluňští křesťané byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jen čekali a báli se soudu a smrti.
Strach ze smrti, z konce, je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Na lince důvěry volala starší paní, že už nemůže dál. Už osmkrát napsala svou závěť. Ale nejde jí vlastně o závěť, jde jí o smrt. Nemůže snést myšlenku, že tu vše kolem bude dál a ona tu za chvíli nebude. A že to nebytí může nastat kdykoli. A strach z té chvíle jí sedí v týle. Je jí, jakoby stále čekala návštěvu někoho, kdo ji o všechno připraví.
Většina lidí si takové starosti nedělá. Jednoduše na své stáří a na svou smrt odmítají myslet: Ty ošklivé věci se vždy týkají jen ostatních, mně ne. Kdekdo by se rád dožil stáří, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a víme o tom.
Kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi ještě hůř, než člověk věřící. Nevěra, to je život bez osobní budoucnosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.
Křesťan ví, že věřící člověk je víc než živočich. Proto snadněji chápe, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o něž se může opírat. Nenaříká proto nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
Starší člověk musí častěji odpočívat. Je tedy konečně čas poslechnout si trochu pěkné hudby, potěšit se pohledem na hezká kvítka, přečíst si pěknou knihu, zamyslet se, zavzpomínat.
Křesťan ví, že i když už nemůže moc pracovat, je přece stále důležitou složkou rodiny. Vždyť k úplnosti lidské pospolitosti patří nejen děti a dospělí, ale i staří. Svědčí o tom, že kde vyrůstají děti bez dědečka, bez babičky, je to na nich poznat většinou po celý život. Schází jim generační návaznost na minulost, schází jim umění vzpomínání, fantazie pohádek, umění vyprávění.
A starým lidem, kteří žijí bez vnoučat, schází zase vděční posluchači.
Je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří: Má své důležité místo v lidském společenství, má i svou osobitou krásu a radost.
Myslíš si teď možná: ano, tak by to bylo všechno hezké, ale ty nemoce, ta bezmoc! Zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
Zeptejte se těch, kteří už ztrácejí zrak, jak si nově uvědomují, jaký dar je sluch. Zeptejte se těch, kdo už nemohou chodit, co vše se dá vidět z křesla u okna.
A bolesti, bezmoc, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá a Boží dítě se začíná rodit. A zrození, porod, to je vždycky bolestná věc. Ale vydrží se to, každá maminka to potvrdí. Dá se to vydržet, vždyť je to brána do nového života a vstupné do něj.
A tak moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Ježíšově křížové cestě a Kalvárii. Když básník napsal, že “radost z bolesti se rodí”, snad měl na mysli právě tuto křesťanskou představu.
Ale přes všechny meditace, strach ze smrti zůstává. Je především v osamělosti umírajícího: ve smrti je každý sám. Věřící člověk překonává tu osamělost vyhlížením přicházejícího Ježíše Krista. Když mladá Terezička ležela ne smrtelné posteli, strašila ji spolusestra: “Počkej, jde si pro tebe smrt!” Ale Terezička se nedala: “Kdepak, pro mne si jde Pán Ježíš!”
Hrůza smrti je také v nejistotě umírajícího: Co bude dál? Nevěřící, jak známe ze zkušenosti, se neubrání mučivého probírání dvou možností: Buď opravdu není po smrti nic, tedy nicota, zánik - ošklivé představy. Nebo přece jen je Bůh, kterého odmítal, ze kterého si dělal posměch, zazlíval druhým, když v něj věřili? Přece jen soud? - Také ošklivá představa. Pro věřícího tato hrůza neplatí: Neodmítl Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako marnotratný syn, ale právě proto s důvěrou, že ho přivítá otevřená náruč Otcova.
Křesťan může důvěřovat, že i smrt, to poslední, co se mu v životě přihodí, bude dobré. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, ne mrtvých.
Cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v něj, to je život navěky. Smrt navěky, to je cesta životem bez Krista, bez víry. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Život ve víře v Krista vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář. To je konečný smysl existence.
