V posledních třech letech se můj pohled na život dost radikálně měnil, protože jsem procházel různými problémy a zkouškami. Uvědomil jsem si svou smrtelnost a nedokonalost mnohem více než dříve.
Zároveň i v mém okolí bylo mnohem více smrti než jsem dosud zažil, ať už v mé nejbližší rodině nebo u známých a kamarádů. Viděl jsem lidi odcházet s nadějí setkání s nebeským Otcem, jiné zas jakoby úplně bez života.
Nechci tímto článkem kázat ani posuzovat nebo polarizovat. Naopak, rád bych jen poukázal na hodnotu a vzácnost svátku, který slavíme, přestože si ho občas "vyprazdňujeme".
Dnes mi udeřil do očí na jednom nejmenovaném webu článek o "dušičkách" s nadpisem
Dušičky jsou milé, ale - mrtví už naši lásku necítí ... Článek byl obsahem v mnohém velmi pravdivý. Poukazoval na to, že máme dbát a starat se o naše žijící - nemocné a staré, doprovázet je v posledních dnech, věnovat jim čas a dát jim pocítit naši lásku. Upřednostňoval tuto činnost před návštěvou hřbitova "po funuse". S touto myšlenkou opravdu třeba souhlasit.
Zamýšlel jsem se však nad větou, kterou autorka napsala do nadpisu - "
mrtví naši lásku už necítí". Jako bychom v těchto dnech dělali na hřbitovech jen prázdná gesta a nechávali ožívat vzpomínku na naše blízké. Jako by to bylo celé jen hezké chvályhodné gesto, sloužící více nám než našim blízkým po smrti.
V dnešní den slavíme jako křesťané svátek Všech svatých. Je svátkem, kdy si připomínáme náš prvořadý lidský cíl - spočinout v Bohu, našem Otci v nebi. Prosíme všechny ty, kteří věříme, že tuto cestu absolvovali úspěšně, aby za nás orodovali a vyprošovali nám potřebné milosti.
Pro křesťany není dnešek jen svátkem vzpomínek a gest. Je svátkem vyznání hluboké pravdy - ani ne tak o smrti jako o životě Pravdy, že náš život dává smysl jen když je postaven na Původci života. Že není jen o materiálním světě, ale především o tom duchovním. A že náš život nespočívá pouze v tom, co vidíme, ale v tom, jak je na tom naše duše. Připomínáme si, že našim prvořadým cílem v životě je snaha už tady na zemi a později ve věčnosti spočinout v Bohu a v jeho lásce. A že má proto smysl milovat všechny - malé i velké, staré i nemocné, nenarozené i ty, co s námi naši lásku nesdílejí.
Dnešek není svátkem smrti, ani svátkem prázdných gest. Je to oslava života s Bohem, který mě cíl. Není jen cestou do neznáma, je cestou za dokonalým spočinutím v lásce. V tom nám mají být svatí a svaté velkým příkladem. Jsem rád, že můžeme zakoušet tuto naději v dnešní den. Nenechme si ji vyprázdnit levnými řečmi o "vzpomínce, která přežívá". Nevyprázdňujme svátek plný života. Nedá mi to na závěr. Včera mnozí oslavovali u příležitosti Halloweenu. O původu tohoto svátku se dá polemizovat a nechci v tomto okamžiku nikoho posuzovat. Já to celé ani tak tragicky nevnímám. Většina "oslavujících" si však v ten večer na sebe oblékala černé věci, kostlivcové symboly, malovovali si umělou krev - vše symboly smrti. V kontrastu s tím -
křesťané dnes oslavují naději na plnost života - život pokračující i po smrti. Važme si tuto Dušičkovou naději, přece se všichni shodneme, že život a láska jsou těmi největšími hodnotami.
Martin Fedorko
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 1. 11. 2019 naleznete
zde