Pro příslušníky ultrakonzervativního tábora v Katolické církvi je charakteristická jedna věc. Pravdou je jen to, co oni považují za správné. Povětšinou odmítají značnou část textů v dokumentech Druhého vatikánského koncilu i pokoncilní liturgickou reformu.
Pokud přijde nějaký katolík s definicí, která nevyhovuje jejich přesvědčení, je odepsán v lepším případě jako pomýlený katolík, v horším případě jako heretik.
Jedním z kamenů úrazu ve vztahu ultrakonzervativních a konzervativních katolíků je definice mše svaté.
Pro ultrakonzervativce je typické, že na otázku, co je mše svatá, odpoví bez váhání, že je to zpřítomnění kalvárské oběti Ježíše Krista. Nic víc a nic míň. A tady je třeba konstatovat, že je to sice správná, ale jen částečná, nekompletní definice katolické liturgie. Ano, mše svatá je především zpřítomnění oběti Ježíše Krista na Kalvárii nekrvavým způsobem, ale zároveň i mnohem víc. Mše svatá má mnoho rozměrů a není možné ji charakterizovat jedinou zkrácenou definicí.
Nabízí se otázka, proč tedy ultrakonzervativci tak urputně lpí výlučně na okleštěné, neúplné definici mše svaté? Tento postoj má svou staletou genezi a tak ho i musíme chápat. Když počátkem 16. století vystoupil Luther se svou reformací, kritizoval jednak skutečné nedostatky soudobé Katolické církve, jenže postupem času začal deformovat katolické učení a hlásat nemálo heretických názorů. Jedním z nich bylo i zpochybnění katolického učení o obětní povaze mše svaté. Tridentský koncil následně zcela zákonitě zaujal obranný postoj a navěky zpečetil katolické učení o obětní podstatě mše svaté. (Srov. TRIDENTSKÝ KONCIL, Sessio XXI, 17. IX. 1562: DS 1738–1759.)
Toto učení jednoznačně potvrdil i Druhý vatikánský koncil, nespokojil se však s polovičatou, neúplnou definicí mše svaté, ale rozvinul a obohatil katolické učení o mši svaté. V konstituci o posvátné liturgii
Sacrosanctum concilium, kterou - jak je notoricky známé - svým podpisem slavnostně potvrdil i arcibiskup Lefebvre, pozdější odpůrce pokoncilní Katolické církve, se uvádí: „
Náš Spasitel při Poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky (Srov. sv. Augustin,
In Ioannis Evangelium Tractatus XXVI, cap. VI, n. 13: PL 35, 1613.), velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy. (
Římský breviář, antifona k
Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla.)“ (
Sacrosanctum concilium, č. 47.)
Ve smyslu textu této koncilní konstituce náš Spasitel při poslední večeři ustanovil eucharistickou oběť z těchto důvodů:
1. aby jí v průběhu věků zachoval oběť kříže, dokud nepřijde, a aby svěřil církvi, milované nevěstě:
2. a) svátost milosrdenství,
2. b) znak jednoty,
2. c) pouto lásky,
2. d) velikonoční hostinu, abychom my, věřící katolíci, měli možnost sytit se nebeským pokrmem: tělem a krví Ježíše Krista.
Při Poslední večeři uplatnil náš Spasitel zvyklosti obětní hostiny, tedy židovské paschální hostiny. Tak, jak měl věřící Izraelita účast na oběti beránka v Chrámu paschální hostinou, tak má společenství věřících podíl na Ježíšově velikonoční oběti prostřednictvím obětní hostiny, kterou Kristus přičlenil k oběti kříže. (Srov. Berger R.
Liturgický slovník, s. 147)
Výstižně to dokumentují Všeobecné pokyny k Římskému misálu (zkratka VPŘM). Hned v úvodu se píše: „
Když Kristus Pán chtěl slavit se svými učedníky velikonoční večeři, při níž ustanovil oběť svého těla a krve, přikázal přichystat velkou prostřenou místnost (Lk 22,12).“ (
VPŘM, odst. 1)
Ježíš Kristus velmi toužil dát věřícím k dispozici velikonoční hostinu, aby věřící mohli přijímat Kristovo tělo a krev, takže by se jejich duše naplňovaly milostí a aby tak dostávali závdavek budoucí slávy! Toto byla nejvážnější pobídka, která vedla Ježíše Krista k rozhodnutí ustanovit mši svatou! Tedy ustanovení mše svaté nebylo samoúčelné, ale mělo nám, věřícím katolíkům, pomoci postupně se přeměňovat na tělo a krev Kristovu, protože svaté přijímání vytlačuje z člověka to pozemské a naplňuje ho nebeskou milostí. Člověk, který s upřímnou touhou často přijímá Tělo a Krev Páně, je stále méně lidský a stále více božský. Proto, jak uvádějí VPŘM v článku 72, „
při poslední večeři ustanovil Kristus velikonoční oběť i hostinu. Jí se oběť kříže neustále v církvi zpřítomňuje, když kněz – zpřítomňující Krista Pána – činí totéž, co sám Pán konal a přikázal učedníkům, aby konali na jeho památku. (Srov. II. VAT. KONCIL, konst. o liturgii
Sacrosanctum Concilium, č. 47; POSV. KONGR. PRO OBŘADY, instr.
Eucharisticum mysterium, 25. V. 1967, č. 3a, b: AAS 59 (1967), str. 540–541.)
Kristus totiž vzal chléb a kalich, vzdal díky, lámal, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte, jezte, pijte; toto je moje tělo; toto je kalich mé krve. To čiňte na mou památku.“ (
VPŘM, odst. 72)
Mše svatá je nejen eucharistickou obětí Ježíšova těla a krve, ale také velikonoční hostinou, či Pánovou večeří, při níž nás Kristus, věčný velekněz Nové smlouvy, zastoupen knězem Katolické církve, sytí nebeským pokrmem a tak „
nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. (Srov. Zj 21,2; Kol 3,1; Žid 8,2.)
V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi.“ (
Sacrosanctum concilium, č. 8)
Mše svatá umožňuje věřícím účast na pozemské Pánově hostině a tím jim dává příslib účasti na nebeské hostině, jak to Bůh přislíbil lidstvu už prostřednictvím proroka Izajáše: „
Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.“ (Iz 25, 6)
Ještě jasněji to zdůrazňuje Zjevení Janovo, kde se píše: „
Aleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila.“ (Zj 19, 6-7)
A o něco dále čteme: „
Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině.“ (Zj 19, 9)
I proto je obohacen obřad svatého přijímání v řádné formě římského ritu. Kněz obrácen k lidu nejprve drží zlomenou hostii a říká: „
Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa.“
Vzápětí však dodává mírně upravený text ze Zjevení Janova: „
Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“
Tento text je nový, v mimořádné formě římského ritu přítomen nebyl. Je však obohacením obřadu svatého přijímání, protože „
Eucharistie je tak anticipující účastí na nebeské liturgii.“ (
Viem, komu som uveril, s. 346)
Takové chápání nacházíme i u církevních otců, kteří považovali mši svatou za účast na Pánově večeři. Dokumentuje to ostatně i modlitba před svatým přijímáním v řeckokatolické Svaté Božské liturgii našeho otce svatého Jana Zlatoústého, ve které jsou kromě jiného slova: „
Přijmi mě dnes, Synu Boží, k účasti na své tajemné večeři…“ (
Svatá božská liturgie našeho otce svatého Jana Zlatoústého, s. 58)
V nejstarších dobách Církve bylo zvykem, že každý, kdo přišel na slavení Eucharistie, přinesl i obětní dar. Počínaje papežem a konče nejjednodušším věřícím, každý přispěl na slavení eucharistické oběti. Svatý Cyprián (+ 258) při jedné příležitosti vyčítal jisté chamtivé bohaté
paní: „
Přicházíš slavit Pánovu večeři bez obětního daru a bereš si částku z obětního daru, co přinesl chudý člověk.“ (Citováno podle: Malý, V.:
Slávenie svätej omše, s. 57)
Svatý Atanáš ve 4. století napsal: „
Moji milovaní bratři, nepřicházíme k dočasné, ale k věčné nebeské hostině. Nezobrazujeme ji stíny; přistupujeme k ní ve skutečnosti.“ (Hahn S.
Baránkova večera - svätá omša ako nebo na zemi, s. 116)
Nejdůležitější je, že Druhý vatikánský koncil deklaroval kontinuitu s učením Tridentského koncilu, co potvrzují i VPŘM: „
Obětní povaha mše, slavnostně prohlášená tridentským koncilem, ve shodě s všeobecnou církevní tradicí (TRIDENTSKÝ KONCIL, Sessio XXI, 17. IX. 1562: DS 1738–1759.),
byla opět potvrzena tímto významným výrokem II. vatikánského koncilu, týkajícím se mše: »Náš Spasitel při poslední večeři ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a Krve, aby tak po všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a své milované Snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení.« (II. VAT. KONCIL, konst. o liturgii
Sacrosanctum Concilium, č. 47; srov. věrouč. konst. o církvi
Lumen gentium, č. 3, 28; dekr. o službě a životě kněží
Presbyterorum ordinis, č. 2, 4, 5.)
Co koncil učí, to bez ustání vyjadřují mešní texty.“ (
VPŘM, odst. 2)
Ve smyslu těchto, ale i mnoha jiných dokumentů, které zde pro krátkost času a prostoru nemohou být uvedeny, nezpochybnitelně platí, že mše svatá je zpřítomněním ne jedné, ale dvou přelomových událostí v dějinách Církve: kalvárské oběti Ježíše Krista a Poslední večeře. Ježíš velmi dobře znal slabost lidské přirozenosti a věděl, že slabý duch člověka potřebuje posilu nebeského pokrmu, proto ustanovil Eucharistii jako hostinu, neboli večeři, abychom měli život věčný. On sám řekl: „
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6, 54-56)
Eucharistie je poklad nevyčíslitelné ceny. Přistupujme tedy s vroucí vděčností co nejčastěji s čistou duší, nezatíženou smrtelným hříchem, ke svatému přijímání.
Karol Dučák
Použitá literatura:
1. Berger R.
Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
2. Denzinger, H. – Schönmetzer A.
Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1965.
3.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
4. Hahn S.
Baránkova večera - svätá omša ako nebo na zemi. Bratislava: Redemptoristi – Slovo medzi nami, 2005. 152 s. ISBN 80-968638-4-3.
5. Malý, V.:
Slávenie svätej omše. 185 s. Dostupné z:
https://gloria.tv/post/wgGqSRFjc9Wd1W1G3utSy9gWU.
6.
Svatá božská liturgie našeho otce svatého Jana Zlatoústého. Praha: Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, 2007. 99 strán. Dostupné z:
http://reckokatolici-otrokovice.cz/svlitcz.pdf.
7.
Viem, komu som uveril. II. vydanie. Z nemeckého originálu preložil A. H. Mateje. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1990. 431 s. ISBN 80-7118-004-1.
8.
Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002. Dostupné z:
https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/296_00296/23-vseobecne-pokyny-k-rm.pdf.
