Téma potracených dětí je v křesťanské i sekulární komunitě někdy až přehnaně omíláno a mnozí ji vnímají jen jako politickou nebo filozofickou propagandu bez hlubšího spirituálního významu.
Já sama pro-life vs. pro-choice debaty už nevyhledávám, protože mám pocit, že nic nového nepřinášejí a spíše burcují povrchní vášně, než vzbuzují skutečný zájem o člověka. Ať už počatého nebo těhotného.
Náhodou jsem ale díky letošním Bratislavským Hanusovým dnům objevila pro-life aktivistku Sue Thayer, která v pořadu
"Unbelievable" diskutovala s pro-choice orientovanou ředitelkou britské potratové charity BPAS, Ann Furedi. Je to první pro-choice aktivistka, která mě šokovala svou přímostí. Nepopírá, že život začíná početím a přesto je pro časově neomezené právo na potrat, t. j. dokud se dítě samo při porodu poprvé nenadechne. (Ibid. 23.18 s, 41.44 s a 54.42 s) Zatímco je tedy dítě součástí matčina těla, měla by mít matka podle ní právo na potrat. Nevidí smysl ve stanovení hranice ukončeného 12. týdne těhotenství, jak je to uzákoněno ve slovenské legislativě, nebo 24. týdne, jak platí ve Velké Británii. Je totiž zastánkyní úplného práva matky na rozhodnutí o svém životě a těle a v tom tedy nehraje roli stanovení týdne těhotenství. Ann Furedi si mě něčím získala. Ve svých argumentech je koherentní a žádný slovenský pro-choice aktivista neříká "svou pravdu" tak přímo jako ona. Ann se nestydí říct, že počatý plod je život nebo nemá problém ho nazvat dítětem. Ann nechrání život počatého dítěte, právě naopak, nemá problém o něj přijít, pokud má nějaké právo za určitých okolností přednost. Právě tyto životní okolnosti těhotné ženy jsou rozhodujícím determinantem, jestli se dítě narodí nebo potratí. (Ibid 21.18 s) Počaté dítě má totiž život, který není až tak hodnotný jako život těch, kteří mají vyšší stupeň vědomí. (Ibid. 54.54 s) Když masové potraty nazve v diskusi Sue Thayer holocaustem, Ann je velmi dotčena a zeptá se, jak vůbec může přirovnat zabíjení dospělých lidí v plynové komoře, kteří měli vlastní život, rodiny a osudy, k potratům nenarozených dětí, které jsou jen "počaté", nemají dokončený vývoj těla, neuvědomují si, že žijí a tedy hodnota jejich života je rozdílná od hodnoty života lidí usmrcených v genocidě. (Ibid. 49.13 se Ibid. 48:51 s)
Ann jako hlavní argumenty používá teorii rozdílné hodnoty života a teorii sebeuvědomění se..
Uvědomění si vlastní existence je při její argumentaci irelevantní, protože dítě si začne uvědomovat sebe sama až mezi 12. a 24. měsícem svého života a přesto má do tohoto okamžiku garantované právo na život. (Test zrcadla a rtěnky, kterým se proslavil vědec Beulah Amsterdam v 1972)
Jaká je ale hodnota života nenarozeného dítěte? Je skutečně rozdílná od žijícího člověka? Roste s přibývajícím věkem?
Proč nám nenarozené děti tedy chybí? Proč mají pro nás tak velkou hodnotu, že se přes jejich ztrátu nedokážeme přenést? Proč po nich truchlíme dny, měsíce, roky, když jsme je ani nepotkali a ony si ani neuvědomovali vlastní existenci? Čím bylo toto malé počaté stvoření pro nás speciální, když nemělo ani vědomí ani údajně velkou hodnotu? Proč pak trpí ženy postabortivním syndromem a své potracené děti slyší, vidí, cítí?
My ženy, které jsme přišly o potracené dítě, ať už spontánním nebo umělým potratem, my jsme svědky ztraceného kontaktu se životem, který měl hodnotu.
Ano, mé dítě, o které jsem přišla ve čtvrtém měsíci těhotenství, mi chybí, přesto, že jsem se s jeho ztrátou vyrovnala. Nemohu říct, že bych na něj zapomněla nebo jeho ztrátu nepociťovala. Přemýšlím, jak by bylo staré, vzpomínám ho mezi jinými lidmi. A je zajímavé, že osobně znám více než 30 žen po spontánním potratu a každé z nich toto nenarozené dítě chybí. Bez ohledu na to, jestli zemřelo v šestém týdnu těhotenství nebo při porodu.
Možná si říkáte, že ženám chybí potracené děti proto, že toužily po dítěti jako po naplnění své prokreační funkce. Ale pak, proč jim právě toto konkrétní nenarozené dítě chybí, když už mají své další děti?
Jedna ze správných odpovědí je, že
hodnotu nenarozenému dítěti dává jeho duše. A tato hodnota je neměnná. Duše, která zde byla a měla s námi vazbu, která nás ovlivnila, žila s námi a my s ní. Duše, která se nás dotkla. Duše, která přebývala v našem nitru. Po té duši truchlíme.
Na smutek z této ztráty však existuje lék. Ježíš byl v hrobě jen tři dny, ale je tu s námi po všechny dny, až do konce světa. Láska Boha Otce dokáže zaplnit všechna bolavé místa po ztrátě našich drahých.
Nebojte se odevzdat Bohu Otci svůj smutek a bolest a nechat ho naplnit novou radostí vycházející z jeho pramene. Bůh Otec dělá zázraky. Vždyť není to, že cítíme duši našich nenarozených dětí s námi, jeden z nich? Uznávám, že jde o specificky nadpřirozený spirituální zážitek, ale je skutečně možné zažít dotek jiné duše, tak jak se našeho srdce dokáže dotknout Bůh.
Nyní, když se blíží Památka zesnulých a my věříme v jejich nesmrtelnou duši, nepopírejme, že tu byly s námi duše našich nenarozených dětí. Naše děti nás potřebují. Jak během života, i po smrti. Nezapomínejme tedy na ně. Nezapomínejme ani na ty duše, na které jiní zapomněli nebo které pro ně neměli hodnotu.
Dovolme Bohu Otci zaplnit prázdné místo po ztracené duši. Zapalme spolu Svíčku za nenarozené děti.
Jana Javorská
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 29. 10. 2019 naleznete
zde.
