Pokud je na člověku něco vznešené, je to jeho spalující touha po štěstí. Když jsem byla malá, zažila jsem vzácný okamžik uvědomění, že tuto nekonečnou touhu může naplnit jedině Bůh. Nebyl mi však zřejmý způsob ...
Nebyl mi však zřejmý způsob, jak se k Bohu dostanu, či dokonce - jakým vynálezem přemístím celého Boha do svého srdce. Dnes už vím, že tím tajemným vynálezem je modlitba.
Se závistí sleduji obrazy svatých, které modlitba vynesla na samotný vrch Nebe. Zářila jim tvář, srdce zalévala nepopsatelná blaženost - tak mocná, až se tělo zvedalo od země. "
Už dost - už dost!", volal na Pána svatý Filip Neri, když ho Božská přítomnost svou slastí div nezabila. A já? Křičím "
už dost" při prvním náznaku utrpení, "
už dost" teprve u třetího desátku růžence. Tělo se bouří, končetiny bolí, hlava padá od únavy. Neboť se neumím modlit. A v znechucení mám tendenci dokonce zcela kapitulovat a na chvíli si odpočinout u švédských stolů světských radostí. Nazývám je i syntetické radosti. Neboť jsou ve skutečnosti umělé a bez života. Jsou jen kouřem, mlhou, iluzí, která se rovná prázdnu. A tak člověk vypasený na hostině přece umírá na podvýživu. Neboť
kde není modlitba, tam není láska. A srdce živoří.
Syntetická radost: Jen si trochu pospinkám.
Je nespočet věcí, které nás odrazují od modlitby. Rozhodla jsem se sepsat alespoň některé - se kterými sama bojuji. Na první pohled jde o běžné, či dokonce užitečné a dobré věci. Ale v konkrétním načasování a v konkrétní míře se stávají zlými a jen odvádějí pozornost od modlitby.
První takovou záležitostí je relax a odpočinek. Nevím, možná to znáte. Máte volno, doma uklizeno, nikde nikoho. A tak se zachumláte do deky a zapálíte svíčku. Úchvatný moment, jako stvořený pro růženec. Jakmile se však vaše tělo dotkne teplého gauče, je nenávratně po růženci. První desátek odmumlete, druhý už spíte. A ještě s dobrým argumentem, že vždyť odpočinek je zdravý a spánek ještě nikoho nezabil.
Spokojeně - opakujte několikrát týdně a uvidíte sami. Budete vyspinkaní, čerství a krásně růžoví. A nervózní, vznětliví a totálně náchylní k hříchu. Neboť hladina vaší lásky je opovážlivě nízká.
Syntetická radost: Hlavně si něco kup.
Někdy musí člověk čelit frustraci, blbé náladě, zklamání. Opět ideální příležitost k setkání s Bohem, spočinutí pod křížem, alespoň na chvíli, dokud nás Duch Svatý trochu nesrovná.
Nezřízené vášně se však bouří. Teď se mám jít modlit? Nikdy! Vždyť se to vůbec nehodí. Rozházené srdce se nechce utišit. Chce se dorazit. Někdy hádkou, dramatickým výstupem a panovačností. Jindy nesmyslným nákupem, po kterém nerozumně saháme zejména my dámy.
Pokorně zvedám ruku a sedám si na místo obžalovaných. Kdysi jsem byla schopná koupit i živého slona - jen abych se vyhnula pohledu dovnitř. A tak dokonale vím, co je to shoppoholický záchvat. Na chvíli se oklamu, že v nových šatech začne nový den o něco lehčeji. Nové boty zvednou sebevědomí, nové šminky rozzáří úsměv. Čím je srdce prázdnější, tím více eur se utratí. Někdy až tak, že sotva dožiju do výplaty.
A úchvatný "bonus"? Syntetická radost netrvá ani hodinu. Obvykle se ztrácí už při placení a dokonale se mění na nevolnost doma před zrcadlem, když zjistím, že jsem si koupila úplné hovadiny.
Syntetická radost: Vřava, chaos, lidé a společenské akce.
Před hlasitým voláním duše se zoufalý člověk - zvláště pokud je extrovertní povahy - rád schovává v davu lidí. Je chorobně společenský a navázaný na pulzující akce, kde to žije. Ne, lidé a jejich problémy ho ve skutečnosti nezajímají. On jen potřebuje dobrý argument, aby nemusel zůstat sám, se svým ubohým srdcem a Bohem, který už léta klepe na jeho dveře.
Pane Bože, nevidíš? Nyní se to nedá! Jsem přece ve společnosti lidí! A tak tlachá a tlachá. Na nezáživná témata, která by uspala i Hríba pod lampou. A když se náhodou ocitne doma a nemá nic na práci, už - už vytahuje telefon a vytáčí číslo. Třeba vaše. Zeptá se vás, kde jste a co děláte. Ale odpověď ho nezajímá. On jen zkrátka a jasně - volá. A provolá i kalhoty, jen aby nemusel zvednout hovor samotnému Stvořiteli.
Syntetická radost: Seriál + kola + čipsy
Drogy moderní doby. Prožíváte osamělý večer? Kašlete na modlitbu! Raději si objednejte pořádnou pizzu, stáhněte akční film a zapíjejte dvě hodiny litrem vychlazené koly. Ne, nevadí, že si už přes tučné břicho nevidíte na nohy. Svět říká jasně: Vždyť si dopřej! Tak hodně pracuješ. A člověk poslouchá. Rychle si obuje své teplé bačkůrky a utíká za kurýrem - vyzvednout si svou dávku. Zaplatí, utíká dovnitř, ladí kanál, ladí televizor a už je to tam. Akční film, ve kterém hrdina zápasí a střílí, přemáhá všechny nepřátele.
Z mozku se úspěšně vymývají všechna dobré předsevzetí. Duše trpělivě čeká na reklamní "brejk" a tehdy spustí: člověče, prober se. Vypni už tu telku. Nejez furt tolik. Nesleduj hrdiny v iluzorních příbězích, neboť pravým hrdinou máš být ty. Člověk ucítí své svědomí a vstává. Poslední výkřik duše umlčí otevřená chladnička. Zbytky z nedělního oběda, chlazený zákusek ... Duše, mlč. Nevidíš, že na Boha mi nezbývá čas?
Syntetická radost: Lajky, lajky. Jen ať ten Facebook fičí, jen ať praská ve švech.
Novodobá závislost, která se brzy prohlásí za oficiální diagnózu. Nekonečná touha po informacích a stálé pozornosti okolí. Ženy trpí zejména na absenci lajků. Jedna selfie střídá druhou. Když nikdo nelajkuje, zabije to fotka v bikinách, ideálně v póze jógové asány.
Muži si jdou své narcistní ego, které 1. vše ví 2. ke všemu se vyjadřuje 3. vždy je zorientované. A tak se na Facebooku běžně tráví hodiny. Čtou se nové informace o nových kauzách, aby se ráno v práci mohlo říci: "A o tomto jsi už slyšel ?!"
Politické hry a mocenská divadla. Jsou úžasným seriálem, který odvádí člověka od svého nitra a jeho touhy po štěstí. Když není štěstí, ať je alespoň štěstíčko. Nové oznámení přinášejí novou vlnu dopaminu. A hned je nám lépe. Lépe. Alespoň na chvíli.
Mohla bych pokračovat do nekonečna. Vše říkám od srdce, z vlastní zkušenosti. Moje útěky od modlitby se často rovnají útěkům do kavárny, do sousedního Rakouska, do Auparku, na Facebook, na Instagram. Jako hlupák, který nechce spatřit pravdu, často krouží po vlastním bytě, jednou chytím do ruky noviny a jednou knihu, jednou časopis a jednou ovladač.
A tvář Ježíše Krista, která visí na stěně v hale, se laskavě usmívá:
Jak dlouho si ještě budeme hrát na schovávanou? A tak odhazují noviny, i časopis, kávičky i Facebook. Pane, Pane. Ach, já hlupačka. Ztrácela jsem čas.
Ale už jsem tady.
Katarína Mikulová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 20. 10. 2019 naleznete
zde
