Já jsem extrovert, miluji společnost, moje dítě má problém i pozdravit a těžko navazuje vztahy. Toužil bych mít sportovního parťáka, ale můj syn či dcera neumí trefit míč, bojí se vody, raději sedí v knihách ...
Jak přijmout vlastní dítě a netrápit jeho i sebe očekáváním?
Lucia Drábiková
Je ředitelkou pobočky Centra pomoci pro rodinu v Piešťanech. Vystudovala psychologii, dlouhodobě se věnuje poradenství, o manželských a rodinných tématech také přednáší a publikuje na různých fórech.
Mnozí z nás máme sklony s dobrým úmyslem formovat dítě ke své podobě a realizovat přes něj své nenaplněné sny o hře na klavír, fotbale, studiu a pod. Dokážeme pochopit a přijmout povahu, vlastnosti a chování, které jsou nám podobné. Přijmout odlišnost je obtížnější. Je to vidět už v manželství, kde rozdíly vytvářejí třecí plochy ... Nezapomínejme na předsudky a stereotypy - například o podivínství těch, kteří hodně čtou, o zbytečnosti umělecké tvorby.
Dítě není divné, je jen jiné než my. Možná je podobnější druhému rodiči, možná se zcela liší svou povahou i zájmy. To není chyba a může to být náročná výzva. Dítě však velmi potřebuje přijetí rodičů. Nepřijetí, porovnávání, hodnocení a odsuzování mohou být velkou brzdou jeho rozvoje, zdrojem nízkého sebevědomí a sebedůvěry, rebelie v období dospívání.
Reakce na nepřijetí jedinečnosti mohou být u dětí různé. Některé děti reagují pasivním podřízením se a naplňováním představ rodičů ve snaze zalíbit se a být přijaty, jiné se uzavřou do sebe a některé reagují negativismem a vzdorem. Ani jedna z těchto reakcí však není zdravá a neprospívá ke spokojenosti dítěte a jeho zdravému rozvoji.
Uvažujme o dítěti, jeho povaze, snech, reálných možnostech. Přečtěme si knihu, která ho oslovila, prohlédněme si s ním jeho fotky, video oblíbeného YouTubera ... Je dobré si najít pravidelně čas, kdy budeme pouze s dítětem, lépe se poznáme, přes společné aktivity si najdeme cestu k němu a dříve pochopíme a přijmeme jeho odlišný svět a nahlížení na něj. I tím, že bude mít možnost vymyslet společný program, že budeme poslouchat jeho úvahy o světě, diskutovat s ním při vzájemném respektu a bez výsměchu.
Ve výchově je nutná velká trpělivost a pokora, vědomí, že dítě není mým majetkem, bylo mi jen svěřeno a je jedinečnou bytostí. Přijmout originalitu a jedinečnost dítěte je nezbytné, pokud mu chceme nabídnout ty nejlepší možnosti rozvoje. Je to i cesta k obohacení rodiny a nás jako rodičů.
Poskytněte mu svobodu tvořit a rozvíjet talenty, které má a které jsou někdy zcela odlišné od těch našich, případně od našich představ o něm. Rodinu můžeme přirovnat k malé kapele. Zpěvák nemusí umět hrát na bicí, kytarista nemusí zpívat. Ale pokud hraje každý na nástroji, se kterým to ví, pak jim to může spolu pěkně ladit.
Martina Vagačová
Poradkyně a lektorka, věnuje se vzdělávání a poradenství ve výchově. Především pro rodiče vede Kurzy efektivního rodičovství.
Jednou z hlavních radostí rodičovství může být objevování, kdo je naše dítě. Současně umí přinést i velké zklamání, že nebude mým "pokračovatelem". Tehdy změna úhlu pohledu na odlišnost dítěte pomůže. Vnímejte jeho jedinečnost jako příležitost k obohacení vlastní zkušenosti a posunutí se z vyšlapaných kolejí životního stereotypu.
Postoje jako zvědavost, žasnutí, úcta a důvěra, že život funguje v různých podobách, také mohou podpořit v překonání vlastních očekávání a předsudků.
Pokud je dítě skutečným protipólem rodiče, jak zvládat propastnou odlišnost?
Rozličný temperament je jedním z faktorů, který přináší do vzájemné interakce náročnou výzvu až turbulenci. Vzniklé konflikty vyžadují od rodiče hodně flexibility, taktizování a nápaditosti k nalezení fungujícího a uspokojivého řešení pro obě strany. Uveďme si příklad:
Dítě má uklízet a místo toho běhá po pokoji s helikoptérou v ruce a baví se. Připomínání, že je třeba začít dělat, jsou neúčinné. Proto rodič empaticky vstoupí do synovy hry a řekne mu: "
Aby helikoptéra uměla přistát a naložit si náklad, je třeba vyčistit přistávací plochu." Tím, že rodič flexibilně upravil svou představu o úklidu a použil hru, dítě získalo vnitřní smysl pro úklid a nastává větší šance pro zapojení.
Co ještě rodič může udělat pro přijetí dítěte?
• Průběžně sledovat svá očekávání. Jsou realistická nebo očekávám více, než je přiměřené vývoji dítěte a dané situaci?
• Snažit se změnit nerealistické očekávání. Například místo toho, abych se cítil odpovědným za štěstí svého dítěte, vytvořím mu prostor a možnosti na to, aby hledalo, co ho dělá spokojeným a šťastným.
• Mluvit o svých očekáváních s dítětem, které už je schopné komunikovat na takové úrovni. Otevřená komunikace je projevem lásky a úcty.
• Být ochoten vyslechnout dítě, když mluví o tom, co ho trápí.
Přijetí a pochopení dítěte výrazně přispívá k jeho sebejistotě, pocitu důležitosti a radosti. Vynikající výbava do života.
Ivan Vyskočil
Psycholog, pracuje zejména s rodiči, kteří podle něj pro děti umí udělat více než výborní terapeuti. Zkušenosti má také s prací s dětmi s poruchami chování a učení. Je lektorem kurzů Respektovat a být respektován.
Myslím, že tato rodičovská výzva se týká každého dítěte, které je jakkoli specifické či odchýlené od normy, kterou uznáváme. První krok je uvědomit si, že jde o jinakost dítěte ode mě, ne o lenost, divokost, hloupost, "vychcanost", neposlušnost, poruchu dítěte apod.
Důležité je "prorámcování", že dítě není špatné, problémové. Tak totiž často vnímáme odlišnost druhých, která je nám nepohodlná. Hledáme "viníka", chybnou charakterovou vlastnost (dítě je líné, padavka, špatné, zlobivé, agresivní, lhář). Je třeba si uvědomit, že naše emoce jsou naše. Je to můj strach, že z něho nic nebude, když bude věčně hrát fotbal, nebo že onemocní, když bude věčně jen u knih.
Nejčastěji nás asi ruší temperamentové věci: introverta ruší aktivita a potřeba pozornosti a extroverta nudí a otravuje péče a ohledy na pocity melancholického nebo úzkostnějšího introverta. Je to ale moje podrážděná a otrávená reakce na dítě, nezpůsobilo ji dítě. Je fajn neztratit ze zřetele své vlastní emoce, ale učit se je řešit dospěle. A to namísto snahy změnit dítě tak, aby ve mně ty emoce nevyvolávalo. Nedovolme nepříjemným pocitům diktovat nám chování vůči dítěti.
Potřebujeme si připomínat, že dítě je, jaké je, a naše úloha je být při něm, doprovázet ho. Neboť každé dítě potřebuje cítit u sebe sebejistého, pevného, ale přijímajícího rodiče. Vyžaduje to naše vědomé úsilí a ochotu poznávat svět dítěte a jeho prožívání. Naše automatická reakce je chybná a potřebujeme ji přebudovat na zcela nový návyk.
Tím, že dítě je jiné či náročnější, se nijak nemění jeho potřeba milujícího a chápajícího prostředí a pokud mu ho nedokážeme dát, bude to mít stejné či horší následky jako u "obyčejných" dětí. Přitom je se ale třeba pečovat o sebe (jíst, spát, mít své hobby) a nepodřídit vše snaze "nic nezanedbat".
Velmi důležité je být tu pro dítě v rámci našich hranic: Dítěti mohu nabízet to, co baví mě, a získávat ho pro to s respektem k tomu, že ho to baví jen krátce. Není třeba to brát osobně. A zároveň se zajímat o svět dítěte, přidat se k jeho hobby, nechat si vysvětlit nebo dovolit, aby se s námi dítě podělilo o své prožívání a úvahy, obsah knihy, situaci ve sportovním týmu, nové vlajky, které poznalo ... Najít v sobě prostor pro společný čas, který je blízký našemu dítěti, ale s respektem k mezím, ve kterých nás to ještě zajímá. Můžeme na to mít vyhrazený čas například půlhodinu za týden.
Účinné je najít to, kde je nám dobře společně, společné hry, výlety, filmy, rozhovory, vaření, neverbální projevy jako objetí, poležení si spolu, blbnutí, škrábání ... a načerpat dostatek příjemných chvil, které nás podrží při těch, kde to skřípe a dře. Nenechat se znechutit odlišností.
Dá se to brát jako příležitost pro rozvoj a růst sebe, protože pokud se na to dáme, budeme bohatší o zážitky, zkušenosti a emoce, o kterých bychom v životě jinak nezavadili. Rozšíření obzorů a vlastní flexibility přinese spíše pozitivní změny do života.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 14. 8. 2019 naleznete
zde.
