Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí- cyklus C
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravení, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť, každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“(Lk 18,9-14)
Ve slovníku cizích slov čteme u hesla „farizej“ toto vysvětlení: „pokrytec, licoměrník, člověk neupřímný“. V češtině je pokrytec ten, kdo úmyslně a opakovaně předstírá, že je dobrý, ačkoliv ví, že tomu tak není. Jsou to samé negativní vlastnosti. Platilo to vždycky o všech farizejích?
Farizeové byli náboženskou skupinou starověkých Židů, která vznikla v 1. stol. př. Kr. Nikdy netvořili v národě většinu. V době narození Pána Ježíše jich bylo asi 6000. Ale byli významní svou ideou. Snažili se zachovávat Mojžíšův zákon do důsledku, a to nejen v náboženském životě, ale i v každodenní praxi. V tom by nám katolíkům mohli být vzorem, protože naše víra se často projevuje jenom při bohoslužbě v kostele, zatímco v civilním životě se jaksi vytrácí, tam jsme stejní jako všichni ostatní. Farizeové dávali desátky ze svých příjmů a dvakrát v týdnu se postili (v pondělí a čtvrtek, tj. ve dnech, jež se nestýkaly se sabatem). To bylo víc než museli, protože půst byl předepsán jenom jednou v roce, v podzimní svátek zvaný Den smíření.
To všechno jsou sympatické rysy, protože měřítkem opravdovosti víry a koneckonců jakéhokoliv přesvědčení je to, co jsem schopen obětovat, co dát. Desátky byly pro věřícího žida výrazem věrnosti Hospodinu.
Představme si, kdybychom také my dávali pro potřeby kostela desátky. Při čistém měsíčním příjmu 8 tisíc Kč by to znamenalo každou neděli pravidelně 200 Kč, za rok téměř 10 tisíc. Kč. A to farizeové do příjmu započítávali i všechno, co vypěstovali a případně dostali. V naších podmínkách: ovoce ze zahrady, úroda za záhumenku, mimořádné odměny v zaměstnání, třináctý plat, prémie. Kdo z nás může s čistým svědomím říci, že to dělá?
A přece odešel farizej z chrámu stejný, jako tam přišel. Proč asi?
To proto, že byl spokojený sám se sebou. Jeho modlitba je samolibým výčtem dobrých vlastností a skutků. Podle zásady: pochválit se musíme sami, protože to za nás nikdo neudělá, a pokud ano, tak špatně.
Farizej je přesvědčen, že si svoje ospravedlnění zasloužil, vlastně se mu nemá co odpouštět. Je dokonalý sám před sebou, jeho život nemá chybu. Tragika jeho postoje je v tom, že objektivně sice žije dobře, jistě lépe než druzí, ale lomcuje jim pýcha, je mistr světa.
Tam, kde není pokání, nemůže být ani odpuštění.
Do protikladu staví evangelium celníka, člověka veskrze zkaženého penězi, který zneužívá svého postavení veřejného činitele, kolaboruje s režimem, stýká se s pohany a pracuje o sabatu, snaží se nahrabat, kdykoli to jenomže. Je právem vyvržen ze společnosti, je opovrhován a nenáviděn, z náboženského hlediska je nečistý.
Nemá však sílu změnit život, příliš si zvykl a také by musel vracet to, co z lidí vyždímal. Je v bezvýchodné situaci a je si svého stavu vědom.
Tluče se do prsou. To nebyl v Izraeli projev pokání, znamenalo to beznadějné zoufalství. Ale přece přichází do chrámu, aby si vyprosil Boží milosrdenství.
Nemá čím se chválit, nevymlouvá se na těžkou dobu, na to, že musí živit rodinu, že ani neví, jak se celníkem stal, že to druzí dělají také, že nějaké zaměstnání mít musí.
Vzpomeňme si, jak přesvědčivě v době nedávno minulé zdůvodňovali mnozí křesťané, že nemohou chodit do kostela: děti by nemohly studovat, měl bych problémy v zaměstnání, nemá se riskovat, to přece po mě Pán Bůh nemůže chtít. Poctivé by bylo říci: mám strach o svoje postavení, o svoje peníze, o svoji budoucnost, nechci mít komplikace, nepatřím ke statečným, víra za to nestojí.
Zajímavé na tom všem však bylo, že právě děti těch ustrašených křesťanů nestudovaly. Ne proto, že by se na školu nedostaly, ale nechtělo se jim. Protože v rodině, kde se vytratí cit pro ideál a ochota něco obětovat, není ani vůle ke studiu, která také vyžaduje sebezapření.
Dnešní podobenství má v sobě naději, že Bůh příjme všechny ty, kteří bez vytáčení a omluv svoje chyby přiznají. Nejen ty, kteří změní svůj život dobrému, kteří se obrátí, ale i ty, kdo už na to nemají sílu. Ty, kteří sami nad sebou zlomili hůl, kteří podlehli zlozvykům, mnohaletému stereotypu, ale přitom si uvědomují svůj stav a – protože před lidmi nemají co ztratit – přiznávají jej takový jaký je.
Vidíme na dno duše druhých lidí, abychom měli právo je odepsat? Co když alespoň někteří zatouží po odpuštění? Nemáme tedy soudit, ale modlit se. Za ně i za sebe. Abychom se dovedli vidět takoví, jací jsme, abychom šli do zpovědnice s přesvědčením, že odpuštění potřebujeme. Kolik je těch, kteří řeknou: nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, do kostelíčka chodím, velebný pane, já hříchy nemám… tak vlastně co? Nic, ze zpovědnice odejdou stejní jako tam přišli, není jim pomoci. Farizeové našich dnů.
