Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Když se narodil r. 1917, jmenoval se John Wilson. Jako spisovatel byl však světu znám pod jménem Anthony Burgess.
„Anthony“ si vybral při biřmování. „Burgess“ bylo dívčí jméno jeho matky. Na svět přišel v prosté a spíše chudobnější rodině v Manchesteru v Anglii.V poměrně mladém věku mu zasáhla do života tragédie. Jeho matka i jediný sourozenec zemřeli na španělskou chřipku. Ve dvacátých letech to byla katastrofální epidemie, při které v Evropě zemřelo víc než 20 milionů lidí. Jeho otec byl právě v armádě. Jednoho dne r. 1919 přijel domů na propustku. Doma jej čekala hrozná novina: jeho manželka a dcera byly mrtvé.
Jak Burgess píše v prvním svazku svých vyznání:
„Já jsem se podle všeho vrtěl v mé postýlce, když moje matka i sestra umíraly ve stejné místnosti.“
Nepřítomnost matky v jeho životě na něm zanechala stopy. „Nikdy jsem neměl matku“, lamentoval. „Nikdy jsem nebyl povzbuzován k projevům něžnosti. Vyrůstal jsem v emocionálním chladu. A je mi velmi líto, že emocionální chlad, který se tehdy ve mně usadil, dnes, při dalších mých slabostech, velmi maří mnoho mých dobře míněných snah.“
Větší věc než víra
Skutečnost, že byl katolíkem vyrůstajícím v protestantském prostředí a že byl víc Ir než Angličan, způsobila, že se cítil, jakoby nepatřil nikam. Tento pocit jej pronásledoval až do konce života. Ač se v dospělosti pokládal za „katolíka odrodilce“, neztratil nikdy ke katolicismu úctu a vždy trval na tom, že Církev nabízí pravou víru.
Byl to právě katolicismus, který Burgessovi nabídl potřebnou perspektivu, aby mohl psát o lidských obtížích v univerzálních termínech.
„Neboť katolicismus je, i když se to zdá být paradoxní, větší věc než víra. Je to jakási národnost, ke které je člověk přiřazen na věky.
Anebo, snad ještě lépe, je to supernárodnost, která člověka podnítí k tomu, aby začal pohrdat všemi ostatními formami malého patriotismu.“
Katolická teologie, zvláště Augustinova, nepřetržitě formovala jeho pohled na svět a lidskou přirozenost. Intelektuální náhradu za Církev nedokázal najít:
„Neznám žádnou jinou organizaci, která by vysvětlovala zlo a – aspoň teoreticky – tasila proti němu zbraně.“
Studoval na Univesity of Manchester angličtinu a anglickou literaturu a studia ukončil roku 1940, s titulem B.A. (Bachelor of Arts) s vyznamenáním. Závěrečné zkoušky dělal v tělocvičně se skleněnou střechou právě v den, kdy nacistické bombardéry za bílého dne napadly Manchester a těžce jej zruinovaly.Za dva roky se oženil. Neštěstí však nebylo dost.
V roce 1944 při návštěvě Londýna jeho ženu přepadli čtyři lumpové. Chtěli ji okrást. Nejdříve jí vzali peněženku a pak se pokoušeli stáhnout jí z prstu snubní prsten. Začala křičet. Zloději ji několikrát udeřili. Llewela byla právě těhotná. Při přepadení dítě potratila. Její zranění byla tak rozsáhlá, že už nikdy nemohla mít děti.
Burgessovo nejznámější dílo A Clockwork Orange, vychází právě z tohoto odporného incidentu. Dílo zároveň pokládá základní filosofickou otázku týkající se dobra a zla, svobody a kontroly. Je lepší pro člověka, ptá se, být svobodný, ač bude jasné, že se rozhodne pro zlo nebo být pod kontrolou, jak uvažují behaviorističtí vědátoři, a zneschopnit jej k rozhodnutí pro zlo?
Kdyby nebylo mravní rozhodování, ztratila by lidská svoboda smysl a člověk by se stal strojem. Burgess se přidal na stranu sv. Augustina a dědičného hříchu proti Pelagiovi, heretiku ze IV. století, který učil, že člověk může dosáhnout dokonalosti vlastními silami. Burgess sám považuje své dílo
A Clockwork Orange za „kázání o moci rozhodování“.
Diagnóza
Bod obratu v Burgessově životě nastal v r. 1959, když právě působil na Borneu jako učitel britské koloniální služby. Po jedné přednášce o tzv. Bostonském čajovém večírku v přednáškové místnosti náhle zkolaboval. Byla mu poskytnuta okamžitá pomoc. Odvezli jej do místní nemocnice, kde ho vyšetřil lékař, shodou okolností spolužák z univerzity. Ten nařídil okamžitý letecký převoz do Anglie na Londýnskou národní neurologickou kliniku, aby mu mohli udělat lumbální punkci. Ta potvrdila podezření lékaře na Borneu: neoperovatelný mozkový nádor. Lékaři dali Burgessovi jeden rok života.Burgess přijal diagnózu s pocitem úlevy. Během celého života mu nikdy předtím nebyl dán rok života. Nyní má před sebou celý jeden rok!
„Nepřejede mne kamion, ani se neutopím v moři. Ani mne nikdo neprobodne nožem ve čtvrti Soho. Jdu žít ještě jeden rok!“
Jak prožije tento rok? První a hlavní starost má v této chvíli o manželku. Svou potenciální vdovu nechce nechat bez koruny. Jak však získat peníze? Ačkoli zatím i něco napsal, jeho práce v Koloniální službě byla neslušně nepřiměřená a nestřídmá.
Svým časem, energií i prostředky nešetřil a zbytečně utrácel. Chyběla mu vlastnost, která by jeho život pozitivně řídila. Nyní se však pod vlivem všech úvah rozhodl, že poslední rok života využije tak, že se stane profesionálním spisovatelem, a tak bude mít nějaké příjmy, kterými by pomohl manželce Llewele, až on zemře a ona zůstane sama.
Vidina blízké smrti, jak říkal Samuel Johnson, dokáže „úžasně zkoncentrovat mysl“ člověka. Mezi listopadem 1959 a listopadem 1960 napsal pět románů. Pět vynikajících románů, jak se vyjádřil jeden literární kritik. Aniž by se věnoval svodům blížící se smrti či pokušení destrukce, soustředil se a sedal den co den k psacímu stolu (stroji). Čerň pásky přetvářel ve zlato. Byl to zázračný rok.
Když přešel, nádor byl pryč a jeho talent triumfoval. Tento rok, jak se o tom později Burgess vyjádřil, byl pravděpodobně nejšťastnějším rokem jeho života. Osvojil si v tom čase disciplínu zosobnění jedné Akvinského definice střídmosti (temperance, střízlivosti) – „vyrovnanost, zklidnění ducha“(quies animi). Disciplína, kterou pomocí této ctnosti získal, znamenala, podle jeho vlastních slov, „vyprodukování 2000 slov každý den včetně víkendů.“
Byla to velmi efektivní disciplína, neboť mu umožnila využít schopnosti, energii a ostatní dostupné prostředky tak jako nikdy předtím.
Udělal jsem, co jsem mohl
Burgesss tuto disciplínu už nikdy nepozbyl. Do své smrti v r. 1993, 34 let po diagnostikování nádoru, vydal víc než 50 knih. Ještě dojemnější je škála žánrů, které vytvořil: eseje, literární kritiky, knihy pro děti, texty pro film, divadelní hry, krátké příběhy, překlady, poezii, dokonce řadu vážných hudebních kompozic.
Jeden kritik se o jeho literární plodnosti vyjádřil takto:
„Anthony Burgess je snad nejvýš mistrovským dosud žijícím profesionálním spisovatelem. Jeho literární, jazykové a hudební vědomosti fakticky konkurují kterémukoli oxfordskému učenci. Píše s lyrickým zápalem. A zdá se, že je ochoten sáhnout po čemkoli.“
Burgessovo zhodnocení vlastní tvorby na konci jeho dvojsvazkové autobiografie je střídmější (temperovanější, skromnější):
„Udělal jsem, co jsem mohl a nikdo by nedokázal víc. Snad mi bude ještě dopřán nějaký čas.“
KOMENTÁŘ
Střídmost je ctnost, která člověku umožňuje udržet si vyváženost (vyrovnanost) ve chvílích, kdy se mu tělesné choutky snaží narušit racionální řád. Latinské slovo temperatio znamená správný poměr, správnou míru. Proto se někdy překládá i jako mírnost. Etymologicky je zde zajímavý kořen slova: temp = míra. Slova s tímto kořenem nesou v sobě stejnou myšlenku: tempo = míra času, temperatura = míra chladu, tepla; temperament = míra emocí v člověku; templum (chrám) = časomírky nebe přenesené na zem.
Choutky člověka, napojené na pud sebezáchovy, jsou hluboce vtisknuté do naší lidské přirozenosti a mohou být proto velmi nebezpečné. Pud sebezáchovy se projevuje ve dvou úrovních: na individuální úrovni ve vztahu k jídlu a pití a na úrovni druhu ve vztahu k sexu. S první úrovní se pojí neřest „obžerství“, s druhou „chtíč“.
Obě v sobě nesou potenciál k narušení integrity, tj. celistvosti lidské osobnosti.Na střídmost bychom však neměli hledět jen jako na určitou formu zdrženlivosti a sebeovládání. Ani by se neměla redukovat pouze na otázku množství. Člověk nedojde ctnosti střídmosti jen tím, že se bude vyhýbat přehnanému uspokojování požitků. Není pravda, že by střídmost byla nekompatibilní s prudkým vyzařováním energie nebo vychutnáváním dobrot. Někteří lidé se na střídmost přesně tak dívají. Pro ně je střídmým člověkem ten, který se téměř neusmívá, pro nic se nenadchne, pro nic nezahoří, nic si nevychutná. To je nuda. Člověk tohoto typu dělá víceméně dojem, že je v křeči. To není ctnost. To je téměř signál, že má problém.
K lidskému životu patří emoce, tedy i srdečnost, radost, živost, vychutnávání dobra. Jak pravil sv. Irenej: Gloria Dei homo vivens. Boží slávou je člověk sršící životem!
Proto je dobré umět se radovat, vyzařovat energii, hořet nadšením, vychutnávat radosti života: dobré jídlo, příjemnou hudbu, možnost pohybu, hry, zábavy, rozptýlení.
Střídmost není v žádném případě negativní ctnost (žádná ctnost není negativní). Střídmost je spíše pozitivní usměrnění tělesných chutí směrem k našemu dobru jako celku a dobru těch, s kterými jsme ve vztahu, na které jsme napojeni.
Poslouchat znamená větší dobro
Střídmému člověku je jasné, že poslechnout rozum je větším dobrem než uspokojení nějaké momentální choutky.
Jak pravil Cicero:
„Nemůže být statečným člověk, který si myslí, že bolest je největší zlo. Ani střídmým ten, kdo považuje požitek za nejvyšší dobro.“
Střídmost je tudíž určitá forma tělesné zbožnosti, vyrůstající z axiomu, že řád celku je nadřazen každé z jeho částí.
Benjamin Franklin má pěknou myšlenku, jíž nádherně popisuje konkrétní úlohu ctnosti střídmosti (temperance) v životě člověka jako jednotlivce i celé komunity. Je to, jak vidno, jakýsi pozitivní management lidského života. Dřív, než ji uvedu, jedna vzpomínka.
Nedávno jeden mladý řeholník, který pracoval ve formaci, popisoval na setkání formátorů svou činnost. Na konci své prezentace o tom, co všechno dělá se skupinou jemu přidělených mladých, říká:
„Tak takhle si tedy žijeme. Nevím, co bych jim ještě zakázal!“ Vyvolal bouřlivý smích. Samozřejmě to bylo myšleno jako vtip a přítomní to tak i pochopili. Je to však současně i tragédie, neboť někteří přesně v tom vidí formaci, výchovu, pořádek v rodině, škole, komunitě: v zakazování toho, z čeho mají lidé radost. To není zdravá cesta.
Víc luxus než dostatek
Nyní tedy slíbená myšlenka Franklina:
„Střídmost klade dřevo na oheň, jídlo do spíže, mouku do komory, peníze do peněženky, důvěru ve vlast, spokojenost do domova, šaty na děti, vitalitu do těla, inteligenci do mozku, ducha do celého systému.“
Střídmost je víc luxus než nedostatek, neboť člověku umožňuje libovat si a těšit se z mnoha věcí najednou. Je to spíše starostlivě zharmonizovaná symfonie než například sólo na dudy. Samozřejmě všechno ve správné míře. Vždyť když chybí míra, jedna část lidského života je přesycená, jiná hladoví nebo jeden člen společenství je přesycený a druhý má nedostatek.
Důsledek? Organismus se celý zhroutí: člověk se celý zhroutí, rodina se celá zhroutí, komunita se celá zhroutí. A to proto, že jedna část měla nadbytek a druhá nouzi.
Příkladem je, pro člověka jako takového, alkohol. Jedno japonské přísloví pěkně popisuje ve třech postupných krocích destruktivní účinek, který alkohol může mít na nestřídmého člověka.
„Nejdříve si člověk dá skleničku. Pak si sklenička dá skleničku. A nakonec si sklenička dá člověka.“
Jeden bývalý basketbalista, člen Síně slávy, došel k tomuto poznání, když si uvědomil, že se mu pití už začíná vymykat z rukou. Přiznával, že to dotáhl tak daleko, že svůj den zahájil koňakem, Kahlua a šlehačkou a odpoledne vypil ještě téměř čtyři lahve vína.
Před vystoupeními na koktejlových večírcích, na které byl často zván, se zvykl „zahřát“ čtyřmi vodkami. Tam si pak dal ještě několik dalších skleniček. Když si to všechno uvědomil, rozhodl se s pitím přestat.
Ale – to je pro nás důležité – udělal to ne proto, že by viděl hodnotu ve střídmosti, ale protože se bál, že kdyby umřel, lidé by na něj vzpomínali jen jako na alkoholika.
Nemusíme říkat, že střídmost, které dosáhl ze strachu z pošramocení své pověsti, ač také má svou hodnotu, není ctností. Motiv je slabý, je to víceméně vypočítavost. I když Pán Bůh zaplať i za to. K celkové integritě člověka však nepřispěje.
Ctnost zcela základní
Střídmost není, jak jsme si řekli, znakem nudy. Není projevem bezvýrazné osobnosti.
Střídmost je založena ponejvíc na upřednostňování disciplíny před úpadkem, pořádku před zmatkem, vyváženosti před jednostranností. Prostě řečeno: střídmý člověk je životaschopnější a duchem překypující než jeho nestřídmý opak.
Jeho život je úplný a plnohodnotný, je spokojený a vyrovnaný, i když jej například ignorují media a nikdo si nevšímá jeho „pozoruhodných skutků“. Důsledkem je vyrovnanost ducha.
Pro člověka, kterému střídmost chybí, je nevyrovnanost ducha zničující.Tradiční moralisté považovali střídmost za ctnost tak základní s tak dalekosáhlými důsledky, že jí v seznamu ctností vyhradili významné místo.
Je jednou ze čtyř tzv. kardinálních ctností. Slovo kardinální je odvozeno od slova kardine, což znamená pant. Kardinální ctnosti jsou jako panty, které dveřím umožňují otevřít se pro množství dalších ctností. Kde chybí střídmost, tam není možná ani čistota, ani zdrženlivost, ani pokora, ani vnitřní pokoj, ani žádná jiná ctnost.
Říká se, že „svini se zdá jen o kukuřici“. Prase není zvíře, které by oplývalo střídmostí. Nejspíš bychom si prase vybrali do loga opaku: nestřídmosti. Proto asi Ježíš říká
„Neházejte perly sviním, aby je nepošlapaly...“ (Mt 7,6)
Perly to jsou další ctnosti a velké ideály. Nestřídmé prase si neváží ničeho vznešeného a všecko hodnotné pokládá za bezcenné. Toto je důvodem, proč největší překážkou duchovnosti je konzumismus. Konzumní člověk není schopen otevřít se pro duchovno a duchovní ideály. Ve skutečnosti se jim bude ironicky vysmívat.
Kdo život zachrání, ztratí jej
Kardinální ctnosti mezi sebou hezky spolupracují: rozvážnost například hodnotí realitu. Spravedlnost je zaměřená na pořádek, odvaha na schopnost vykročit i uprostřed strach vyvolávajících nebezpečí a střídmost je schopnost ovládnout se v bouřích vášní.
Střídmost je „nesobecký pud sebezáchovy“. Je radikálně odlišný od „sobeckého pudu sebezáchovy“, protože není zahleděný do sebe a na sebe omezený.
„Každý, kdo se zahledí jen na sebe, přestane vydávat světlo“.
Nesobecký pud sebezáchovy je znamením, že člověk si udělal ve svých choutkách vnitřní pořádek. A ten zachovává ne proto, aby se stal modelem pro ctnosti nebo předmětem obdivu, ale proto, aby se stal integrovanou lidskou bytostí, která své vlohy a schopnosti nabízí k dobru ostatních.
Nesobecký pud sebezáchovy dbá sice o sebe, ale nevylučuje z toho procesu druhé. Sobecký pud sebezáchovy tím, že se výhradně zabývá jen svým vlastním já, bez úvahy o druhých lidech, logicky směřuje k sebedestrukci. Moderní psychologové i současní spisovatelé proto opakovaně zdůrazňují, že zaměření jen na sebe je základní příčinou neurotické úzkosti.
Ježíš to tvrdí už dávno:
„Kdo se snaží zachránit život, ztratí jej...“ (Lk 17,33)
Jak najít správnou míru? Kontemplací. To je další slovo, které v sobě má slovíčko temp. Kontemplace je nalezení správné míry a její přenos do života. Kontemplativní lidé znají nejen rozměr nebe, ale i správnou míru pro člověka jako takového.
br>
Jak je to v tvém životě? Nejsi nestřídmý?
Znáš ve všem správnou míru? Záleží ti na znalosti správné míry?
Nepokládáš za novinu, že střídmost není odříkání příjemností? Že je to naopak schopnost člověka zahrnout do svého života vše, co potřebuje, aby život prožíval plnohodnotně?
Ve které oblasti svého života bys měl, vlivem těchto myšlenek, učinit nápravu?
Co potřebuješ zmírnit, co zintenzivnit, co odstranit, co přidat?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 16. 6. 2019, str. 6 - 9, k dispozici ke stažení
zde.
