V týdnu od 20. října 2019 probíhají Lidové misie ve farnostech Jalubí a Jankovice. Duchovním správcem tu je P. Pavel Jagoš, kterému jsme položili několik otázek.
1. Mohl byste představit svou farnost?
Tvoří ji tři vesnice: JALUBÍ, TRAPLICE a SUŠICE, s celkovým počtem asi 3500 obyvatel, z nichž pravidelných účastníků bohoslužeb je možná o něco míň než desetina. Těžko se to odhaduje, ani statistiky nepodávají objektivní obraz. Nemálo farníků zajíždí jinam, a to z různých důvodů. Velehrad, Uh. Hradiště, St. Město nebo třeba i Huštěnovice poskytují dost možností volby. Neúspěšně jsem se pokoušel řešit tuto situaci nabídkou další nedělní mše svaté. Stále tedy poznávám nové lidi, i když „jádro farnosti“ je stabilizované.
Jsou zde živá společenství (malá a velká schóla, modlitby matek, Cursillo, skaut, maminky na mateřské), takže po této stránce máme nově příchozím nebo připravujícím se na přijetí svátostí co nabídnout. „Denní rutině“ se vymyká např. misijní neděle, dožínky, hody s právem, patrocinium; dvakrát ročně pořádáme farní výšlap do okolní překrásné přírody. Myslím, že každý si tu může zvolit a zapojit se do toho, co je mu blízké.
Pak jsou zde také JANKOVICE, pod které ještě spadají KOŠÍKY, které jsou s Jalubím spjaté jen několik let. Zasahují už hodně do hor, jsou na trase oblíbených turistických cest a spíš, než obyvatel zde přibývá domků, které slouží jenom jako chaty. To se odráží ve statistikách farnosti. Rovněž neobyvatelná fara příliš neláká k pořádání „farních párty“. Proto se veškeré přípravy na svátosti odehrávají v Jalubí.
2. Zažil jste lidové misie v Rychnově a okolí, jaké na to máte vzpomínky?
Spolupráce s FATYMem začala už dlouho před těmito misiemi, s některými kněžími se znám ještě z časů bohosloveckých studií. Rovněž v rámci (Malé) Antiochie nalézali jsme důvody ke kontaktům a spolupráci.
Právě proto padla moje volba právě na ně, když jsem hledal nějaký způsob, jak oživit pohraniční farnosti na Svitavsku. Tam jsem poprvé viděl v akci tohoto typu (jak to dělají) - a protože je nám katolíkům někdy vyčítáno, že jsme „zalezlí“ v kostelích, jejich přístup mi přišel jako dost odvážný, ale také potřebný. I živé farnosti mají svoje (nemalé) „rezervy“, věřím, že i zde naše společné snažení přinese plody.
3. Věnoval jste se Malé Antiochii, mohl byste nám vysvětlit, o co vlastně jde?
Malá Antiochia je stále, byť „s odřenýma ušima“ mým kněžským koníčkem, jen o málo mladší než Antiochia. Jde o misijní a evangelizační projekt, kterým se snažíme navazovat spolupráci s oblastmi, kterých se dotkla Antiochia, ale už se tam nevrací, a formou především letních táborů, ale také aktivit během školního roku rozvíjet víru u těch, kdo o ni projevili zájem. V době nových počítačových technologií překračujeme rámec těchto oblastí, (na letní tábory se nám hlásí děti z různých částí republiky, často i odtud, kde o Antiochii neslyšeli, ale kde nemají vlastní farní tábory a možnost účasti na táboře v křesťanském duchu vítají).
Oproti farním táborům tedy není Malá Antiochia „uzavřená společnost“ (obojí má své výhody i nevýhody) a nebráníme se spolupráci na každém dobrém díle. Řadu let tvoří naše týmy vlastní odchovanci; děti dorůstají a odcházejí (někteří však zůstávají a pokračují) - a dokud neodejdou všichni, bude důvod v tom pokračovat.
4. Jste známý jako spisovatel a sestavovatel modlitebních příruček, mohl byste nám je představit?
Začínalo to jako taková „z-nouze-ctnost“, jelikož právě v pohraničí jsem potřeboval knížku modliteb ve stylu průvodce pro ty, kdo o něčem takovém neměli ani páru (na knižním trhu jsem nic takového na míru nenalézal). První brožurky vznikly doslova „na koleně“ (dokonce byly k sobě spojovány lepidlem a nití!); pak přišel nápad, zpřístupnit to všem.
Následovaly nápady na rozšíření okruhů až na osm (Průvodce liturgickou dobou, Písmem svatým, Jak vést spolčo k modlitbě, Průvodce křestními jmény a poutními místy, modlitby za politiky nebo hvězdy show-byznysu), ale nakonec se realizovaly jen modlitby ke svátostem; oproti původnímu záměru nakonec byly dvě (pro děti a pro dospělé) - a to bylo jediné, co jsem stačil realizovat. Pak ještě nostalgie při vzpomínkách na zpěvníky doby totality a roztříštěnost vánočních písní mne podnítily pro sestavení dvou zpěvníčků, které ovšem existují pouze jako „samizdat“ a rozšiřuji je jen pro vlastní potřebu.
Se stěhováním do jiného prostředí, kde jsem ponořen mnohem víc do pastorační činnosti než v pohraničí, už zůstává jen u „zbožného přání“… Třeba se časem i zde najdou spolupracovníci, kteří mě podnítí v tom pokračovat a sami přiloží ruku k dílu.
5. Z dob studií Vaší spolužáci rádi vzpomínají, jak jste hrával ping-pong. Máte na to i nyní čas?
Snad jsem to hrát nezapomněl a nebráním se pozvání k nějakému turnaji či zápasu (samozřejmě JEDINĚ amatérskému, protože jsem samouk a do žádného sportovního oddílu jsem nechodil). Co se týče mého „volného času“, je to dost pohyblivé; lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám žádný, ale někdy je ho více, jindy méně (s ohledem na to, co se právě ve farnostech děje). Jsem tedy nakloněn využít ho i tímto směrem.
