Zamyšlení nad evangeliem 29. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: „Zastaň se mě proti mému odpůrci!“ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: „I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,1-8)
VYTRVALOST V PROSEBNÉ MODLITBĚ
Lidé někdy litují, že v evangeliích je tak málo zcela konkrétních pokynů pro denní život: Tohle dělej takhle a takhle - a budeš správným učedníkem Ježíšovým.
V dnešním evangeliu jedna taková rada je:
Je třeba se stále modlit a nepřestávat. Je třeba prosit Boha tak vytrvale, jako vdova soudce.
Co my na to? Řídíme se touto radou? Modlíme se denně, stále, vytrvale? Kdepak. To až je mi zle, to až když teče do bot, když něco moc chceme, to pak každý umí zabrebentit modlitbičku: Pane Bože, honem pomoz! Pane Bože, tohle a tohle mi splň - já ti za to něco slíbím!
My se pokoušíme zapřáhnout Boha do svých plánů jako - s odpuštěním - tahouna do vozu. Jsou to často chvilkové banality, zač prosíme. Jsou to někdy i věci nám škodlivé, o které žádáme. A pak není divu, že nám je Bůh nesplní. Ale jindy naopak prosíme o věci životně důležité, o životní záležitosti naše nebo druhých a také splnění nevidíme.
Kolikrát jsem už slyšel stesky: “Tolikrát jsem už Boha o něco prosil a nikdy jsem splnění nezažil. Na všechny naše prosby Bůh stále jen mlčí. A tak jsem se modlit přestal. Člověk se musí se svými problémy snažit vypořádat sám.”
Je to správná úvaha? - Není!
Není správné chtít se se vším vypořádat sám a neprosit o pomoc. A také není správné jen prosit o pomoc a sám nic nedělat, sám se nepřičinit. Mezi prosebnou modlitbou a vyslyšením vždy bude veliké napětí. A to napětí je snesitelné jen tenkrát, když prosíme jako Pán Ježíš no Olivové hoře.
K modlitbě patří víra, že Bůh udělá v pravý čas to, co potřebujeme, co je nám k dobru.
Naše modlitba je jako ruka zdvižená v davu: Tady jsem! Pane! Uprostřed miliard lidí - zde jsem! Potřebuji tě! Pomoz mi!
A v čem spočívá ta pomoc, o kterou máme Boha prosit tak vytrvale, jako vdova prosila soudce? Soudce byl líný, netečný, vdova ho nezajímala. Je třeba také probudit Boží aktivitu, zájem o prosebníka? To ještě ne.
Už svatý Augustin to věděl a pověděl:
“Člověk se nemodlí proto, aby zorientoval Boha. - Člověk se modlí proto, aby se sám dobře zorientoval.”
Nepřehlédněme při tomto uvažování také poslední větu dnešního evangelia. Pán Ježíš se ptá: “Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”
Má, vytrvalá modlitba je tehdy pravá křesťanská modlitba, když je znamením lásky. Milující mají potřebu stále se ujišťovat o své lásce. Tady někde je nejhlubší základ, proč se křesťan modlí neustále.
Víra a láska potřebují stálý kontakt, stálý rozhovor.
Modlení patří k člověku, tak už je člověk stvořen.
Pták je tehdy pták, když létá. Květina je květinou, když kvete. Člověk je člověkem, když se modlí.
Ovšem, modlení se nelze naučit jako nějaké řemeslné zručnosti. Není to vymýšlení velkých slov, odříkání mnoha slov. Nemusíme při ní v duchu stát před nadlidskou osobností kdesi ve výší, kdesi v nekonečnu.
Modlitbě se nelze naučit, tu musíme objevit. Je to i mlčení, naslouchání. Je to ptaní. Je to nářek. Je to prosba. Ale nade vše to je projev důvěry k Otci. K Otci, který není jen nad námi, který je i v nás. Který je věrně při nás a s námi. O umění takové modlitby prosme.
